K tomu, aby se literátský kůr stal běžným barokním bratrstvem, vedly v podstatě dvě cesty. První
představovala čistou transformaci kůru - jeho náboženské funkce postupně v celé činnosti převážily nad zpěvem.
Někdy se tak stalo z iniciativy členů, nejčastěji však s přispěním faráře nebo vrchnosti panství. Udělení
zmíněného papežského privilegia pak celý proces završilo. Klasickým příkladem takové proměny může být
bratrstvo sv. Michala v Nepomuku. Původní předbělohorský literátský kůr z roku 1612 se proměnil v bratrstvo a
v roce 1740 získal odpustkové privilegium. Takových případů bychom ovšem v barokních Čechách nalezli
mnohem víc, namátkou lze uvést třeba ještě bratrstva v Českých Budějovicích, v Ledči nad Sázavou, v Budyni
nad Ohří, v Kolíně nebo v Poděbradech.
Druhým způsobem bylo spojení starého literátského kůru s bratrstvem - buď zcela novým, nebo již nějaký čas
existujícím vedle kůru. Takový postup byl výhodný především pro nově vznikající bratrstva, která tak mohla
snadno získat materiální zázemí, neboť tradiční literátské kůry ve větších městech vlastnívaly slušný majetek v
penězích i v nemovitostech. Navíc tak mohlo bratrstvo, které přinášelo do určité lokality nové a přitažlivé formy
spirituality, získat členy starého, zanikajícího kůru. Pak došlo k přelévání členů mezi oběma institucemi, jak se
přihodilo kupř. v Hořovicích, kde se literáti ze zaniklého kůru ve velkém množství zapisovali do mariánské
sodality u jezuitů v Březnici.