Jiří Mikulec

Slavnost přenesení paládia trvala dva dny. Velkou poctou pro premonstráty a také pro bratrstvo bylo 6. září
1650 jeho vystavení v kostele sv. Benedikta, kde před ním odeznělo několik mší a kázání. O vigilii (den před
svátkem) Narození Panny Marie, tedy 7. září, vyšlo s paládiem z kostela sv. Benedikta mohutné procesí směrem
na Špitálské pole v dnešním Karlíně, které po bohoslužbě konané zde pod širým nebem pokračovalo dál do Staré
Boleslavi. Od obvyklých poutí bratrstva se přenesení obrazu odlišovalo především širokou účastí. Vedle
strahovských premonstrátů, žáků Norbertina a členů bratrstva se ho zúčastnilo světské i řádové duchovenstvo z
Prahy, stejně jako zástupy šlechty a měšťanů. Samo procesí, ale i vítání paládia v Brandýse nad Labem a ve
Staré Boleslavi a jeho konečné uložení v kostele Panny Marie se vyznačovaly honosností a nádherou.
Pobožnosti a slavnosti, o kterých pamětnice bratrstva Narození Panny Marie hovoří, byly celkem rovnoměrně
rozloženy do celého roku. Účast členů konfraternity na nich ovšem ovlivňovaly různé faktory. V případě poutí
do Boleslavi i jinam to bylo především počasí, pokud bylo chladno nebo deštivo, zaznamenává kronikář
podstatně slabší účast. Ale počet věřících na boleslavské pouti neovlivňovala jen nepřízeň počasí, nýbrž i
společenské události. Obavy ze švédských armád zabránily konání této pouti v roce 1646, švédská okupace
levobřežní Prahy a dobývání Starého a Nového Města byly překážkou v roce 1648. Procesí do Boleslavi mohl
omezit i pobyt dvora a panovníka v Praze. K tomu došlo kupř. v září roku 1656, kdy se zde konala korunovace
Leopolda I. Tehdy byla překážkou uvedené slavnosti exkluzivita členstva, protože mnozí významní členové
bratrstva museli jakožto vysocí zemští úředníci setrvávat v blízkosti panovníka a nemohli si dovolit několik dní
před korunovací opustit Prahu na dvoudenní pouť. Ta byla odložena na pozdější dobu a nakonec se v důsledku
podzimních plískanic toho roku již neuskutečnila. O něco později, v roce 1673, kdy začátkem září do Prahy
zavítal císař a český král Leopold I., byla účast na pouti do Boleslavi znatelně slabší než jindy. Císař se totiž
stejného dne účastnil jezuitského procesí k mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a podle roztrpčených
slov kronikáře bratrstva se mnozí Pražané šli raději podívat na tuto událost, než aby putovali do Boleslavi
poklonit se Matce Boží. Na jejich omluvu je ovšem třeba dodat, že osobní přítomnost panovníka v Praze byla v
této době nesmírně vzácná a vidět na vlastní oči českého krále musel být pro řadu měšťanů skutečně životní
zážitek.

Jiří Mikulec

V prvních třech a půl desetiletích existence bratrstva, které nám pamětnice přibližuje, se kromě více či méně
pravidelných náboženských slavností uskutečnilo také několik významných, přitom však ojedinělých akcí. Patří
mezi ně především zakládací slavnost konfraternity, která se uskutečnila v kostele sv. Benedikta v neděli 15. září
1641. Skládala se z několika mší, doprovázených kázáními v obou zemských jazycích. V jejím průběhu bylo
nové bratrstvo slavnostně prohlášeno za založené. Přítomný kardinál Harrach se jako první vlastní rukou zapsal
do knihy členů a poté se zapisovali ostatní přítomní - autor pamětnice uvádí, že v tento první den své existence
získala konfraternita na 300 členů. Najdeme mezi nimi jména příslušníků a příslušnic významných a vlivných
šlechtických rodů - Trautmannsdorfů, Vratislavů z Mitrovic, Fürstenberků, Berků z Dubé, Švamberků apod.
Duchovním správcem bratrstva se podle Harrachovy konfirmační listiny stal strahovský opat, v době založení
jím byl P. Kryšpín Fuk z Hradiště, vedle něj mělo dva další duchovní vůdce a zpovědníky z premonstrátského
řádu, jednoho pro jazykově české, druhého pro německé členy. Bratrstvo však muselo mít i své laické
představenstvo - rektora a jeho asistenty. Jejich volba se také konala v průběhu zakládací slavnosti a po ní
následovalo slavnostní uvedení rektora, hraběte Kryštofa Vratislava z Mitrovic, do funkce. Rituál spočíval v
předání odznaků úřadu novému rektorovi. Z rukou několika mladíků, pravděpodobně studentů Norbertina, přijal
hrabě Vratislav prsten, planoucí svíci, štolu, pečeť bratrstva a knihu - album členů.
Druhou slavností, u níž je třeba se ještě zastavit, bylo v roce 1650 přenesení staroboleslavského paládia z
Prahy do Boleslavi. Na konci třicetileté války se posvátný reliéf nacházel v Praze, kde v roce 1648 upadl do
rukou švédských útočníků. Vrchní velitel švédské armády falckrabě Karel Gustav ho však nezahrnul do své
bohaté kořisti, nýbrž si dopřál dvorné gesto a daroval paládium císařovně Leopoldině, manželce Ferdinanda III.
Obraz se tak dostal do Vídně a odtud byl v létě 1650 s velkou pompou převezen do Prahy. Podle pamětnice
bratrstva arcibiskup Harrach a pražští místodržící dlouho zvažovali, komu z pražského kléru svěřit jeho
slavnostní převoz z Prahy do Boleslavi. Volba nakonec padla na strahovského opata Kryšpína Fuka, a proto
dostalo v organizaci této slavnosti významnou úlohu i bratrstvo od svatého Benedikta. Neznámý analista, který
do jeho pamětnice tuto správu s uspokojením zapsal, naznačil, že tak arcibiskup odměnil aktivitu premonstrátů
při pořádání zmíněných poutí do Boleslavi v předchozích letech. Je však zřejmé, že i toto Harrachovo rozhodnutí
odráželo jeho nesmiřitelné protijezuitské postoje - přenesení posvátného reliéfu, který již v této době obecně
platil za ochrannou záštitu Českého království, kardinál svěřil představiteli řádu, který považoval za jednu z
protivah
Tovaryšstva.

Jiří Mikulec

Kromě mariánské úcty bratrstvo pěstovalo i kult sv. Josefa, Mariina manžela a pěstouna Páně. V
prvních desetiletích své existence konalo v den jeho březnového svátku procesí, které směřovalo do
karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, později se zastávkou v novoměstském
kapucínském kostele sv. Josefa, který se nacházel přímo naproti sv. Benediktu (na rozdíl od něj dosud
stojí na dnešním Náměstí republiky). Toto procesí však bylo v roce 1660 zrušeno - a to kvůli řevnivosti
mezi řády a současně i v důsledku obav premonstrátů o členskou základnu své významné konfraternity.
Jednak totiž vyvrcholily spory s kapucíny, kteří odmítali pustit na svou kazatelnu premonstrátského
kazatele, a jednak toho dne údajně karmelitáni hodlali založit ve svém chrámu bratrstvo sv. Josefa,
přičemž se představení naší mariánské konfraternity obávali, že by k tomto novému bratrstvu mohla přejít
řada jejích významných členů. Tato stopa konkurenčního prostředí mezi bratrstvy v polovině 17. století je
o to zajímavější, že členství ve více bratrstvech se již tehdy vyskytovalo (viz zmíněné listy Zuzany
Černínové); později při obrovském rozmachu bratrstev v první polovině 18. století to byl naprosto běžný
jev. Starost premonstrátů o členy svého bratrstva nepochybně spočívala ve snaze udržet si ty
nejvýznamnější osobnosti (a s nimi společenský status nejvýznamnější pražské konfraternity) výlučně pro
sebe.
Bratrstvo Narození Panny Marie od sv. Benedikta konalo vedle zmíněných pravidelných pobožností a procesí
i další náboženské akce. Kupříkladu v roce 1672 tato konfraternita spolu se studenty a učiteli Norbertina
uspořádala velmi honosné procesí, které za zvuku tympánů a trumpet směřovalo od sv. Benedikta na Strahov.
Tam se připojili premonstrátští řeholníci a všichni společně pokračovali do nového theatinského působiště za
Strahovskou branou (dnešní Kajetánka, kde v té době z iniciativy nejvyššího purkrabí Bernarda Ignáce z
Martinic vznikala replika slavného bavorského poutního místa Altötting). Nemuselo však jít pouze o akce ve
vlastní režii, uvedené bratrstvo se příležitostně účastnilo i dalších náboženských svátků, pobožností a slavností.
Tak kupř. v letech 1658 a 1659 putovali jeho členové do Slaného, kde v místním františkánském kostele vznikla
loretánská kaple. Tehdy se jednalo o podnik, který pro širokou pražskou veřejnost organizovali františkáni od
Panny Marie Sněžné. V 70. letech 17. století, kdy se arcibiskup Sobek snažil ve své arcidiecézi pozvednout
svatováclavský kult, se do oslav tohoto nejvýznamnějšího zemského patrona samozřejmě zapojilo i naše
bratrstvo Narození Panny Marie. Pod vedením premonstrátů pořádalo procesí ze svého kostela na Hrad do
svatováclavské kaple.

Jiří Mikulec

Respektování jazykových poměrů v jednotlivých částech Českého království bylo pro katolickou církev 17. a 18.
století nutností, protože jen tak se mohla skutečně přiblížit k prostým věřícím. Jazykem bohoslužeb byla sice
latina, ale pro kázání, zpovědi a další úkony, stejně jako pro všední život v obci, museli být příslušníci farního
kléru znalí jazyka svých farníků. Na to církev dbala a vzhledem k jazykovým poměrům v království vedla klérus
k aktivní znalosti obou řečí.48) Přesto však občas docházelo ke sporům a ty se nevyhýbaly ani bratrstvům.
Jazyková otázka hrála roli v různých roztržkách, jako byl kupř. spor v Mnichově Hradišti, kde se česká kázání
pro růžencové bratrstvo stala tamnímu děkanovi záminkou k odmítnutí žádosti o německé exhorty pro
vrchnostenské úředníky.49) V jednom případě národnostní spor dokonce vyústil v založení nového bratrstva.
Událo se to v Praze na Malé Straně, kde se v roce 1733 začali v kostelíku sv. Jana v Oboře scházet němečtí
měšťané o nedělích a svátcích ke zpěvu náboženských písní. V následujícím roce se proti tomu postavili místní
čeští usedlíci, kterých zde tehdy byla většina, s tím, že kostel patří jim. Němci se přesunuli do kostela Panny
Marie pod řetězem při komendě johanitů, jejichž velkopřevor jim toto útočiště nabídl. Zde pak založili německé
bratrstvo Jména Panny Marie.50)


5. Při kterýchžto slavnostech Milost Boží pohledávati
se sluší - Činnost

Již v předchozí kapitole jsme mohli prostřednictvím stanov a regulí částečně nahlédnout do činnosti barokních
náboženských bratrstev. Jejich aktivity však byly mnohem širší a neomezovaly se pouze na to, co členům
předpisovaly tyto normy. K činnosti bratrstev totiž patřily nejen vlastní pobožnosti, procesí, pohřby a další
náboženské slavnosti, nýbrž i jejich spolkový život a dále některé akce spojené s křesťanskou charitativní
činností a s reprezentací. Zvláště u reprezentace, která byla výrazem onoho společenského působení konfraternit,
je zajímavé zamyslet se nad tím, jakým způsobem se vlastně bratrstva na veřejnosti prezentovala, jak o sobě
dávala vědět, jak budovala svůj pozitivní obraz v rámci společenského vědomí. Mezi okruh problémů spojených
s činností bratrstev patří i náboženská katolická symbolika, především symbolika čísel. Ovlivňovala nejen vlastní
činnost, ale v některých případech přímo podobu konfraternit.
Pro poznání těchto témat nám - vedle již zmíněných stanov a regulí - mohou posloužit další prameny, které
vznikaly přímo z činnosti konfraternit. V první řadě to jsou tzv. pamětnice, tedy vlastně kroniky bratrstev. Tam
se zapisovalo vše, co bylo pro bratrstvo považováno za důležité - informace o založení, o významných
slavnostech a svátcích, opisovaly se tam důležité dokumenty, jako kupř. zakládací a konfirmační listiny,
odpustková privilegia apod. Mimo to bývají v pamětnicích zachyceny změny laického představenstva, někdy
tam najdeme i poznámky vizitátorů. Samozřejmě úroveň pamětnic byla různá, kromě skutečně přínosných knih
existují i pamětnice s nepatrnou informační hodnotou. Pamětnice bratrstev se ale zachovaly poměrně zřídka,
takže jejich údaje je třeba doplňovat i z jiných zdrojů. Těmi mohou být kupříkladu tzv. "knihy počtů", tedy
účetní rejstříky, kam se zapisovaly příjmy a výdaje každého společenství, nebo inventáře majetku, kde bývají
zaznamenány předměty, které bratrstvo při své činnosti užívalo.

Pobožnosti, slavnosti, rituály

Navenek nejnápadnější a z hlediska každodenního života členů i nejdůležitější činnost barokních bratrstev v
Čechách představovaly náboženské aktivity. Pro jejich bližší poznání se nabízí několik dochovaných pamětnic.
Zřejmě nejhodnotnější z nich jsou anály bratrstva, o němž padla zmínka již v minulé kapitole a které můžeme
použít pro malou sondu. Ve Strahovské knihovně v Praze je dochována pamětnice bratrstva Narození Panny
Marie za šťastnou hodinku smrti.1) Tato významná pražská konfraternita působící v kostele sv. Benedikta (od
barokní přestavby v 70. letech 17. století nesl tento kostel, jenž stál zhruba na místě dnešního obchodního domu
a paláce Kotva, patrocinium sv. Norberta a Benedikta) byla úzce spjata s kanonií premonstrátů na Strahově. Ti ji
v roce 1641 založili u své koleje Norbertina. Nešlo o řádové bratrstvo takového typu, jaké jsme poznali
kupříkladu u dominikánů nebo karmelitánů, premonstráti nevlastnili privilegium na šíření svého kultu
prostřednictvím bratrstev. Jakožto řád řeholních kanovníků se od mnišských řádů přece jen odlišovali a bratrstva
pro ně neměla takový význam, jako pro řeholníky uvedených řádů. Mezi českými barokními bratrstvy se
vyskytovalo jen málo konfraternit, spjatých s některým řádovým domem premonstrátů.2) Je patrné, že tento řád
se nezaměřoval na množství, nýbrž se spíš snažil o kvalitu. U svatého Benedikta vytvořil jednu z
nejprestižnějších konfraternit 17. století v Čechách.
Uvedené bratrstvo nebylo prestižní ani tak z hlediska majetku, nýbrž hlavně s ohledem na členy a na své
veřejné působení. Výše citovaný dopis Zuzany Černínové z Chudenic se zmiňuje o členství nejvyšších zemských
úředníků a pražského arcibiskupa kardinála Harracha. Při sledování jeho osudů v prvních 36 letech existence
(pamětnice obsahuje zápisy pro léta 1641-1675) skutečně mnohokrát narazíme na představitele nejvyšších
vrstev pražské společnosti, pro jaké moderní dějepisectví užívá pojem "elity". Strahovským premonstrátům se
podařilo vtisknout bratrstvu tento charakter cílevědomým úsilím, svou roli tu sehrálo i významné postavení
Strahova v tehdejší pražské společnosti, ale současně k tomu přispěla také výrazná podpora zmíněného kardinála
Harracha. Tento pražský arcibiskup stál u samého zrodu konfraternity a i později patřil mezi její přední členy a
příznivce. Vedly ho k tomu přinejmenším dva velice pádné důvody. Bratrstvo sídlilo u Norbertina, tedy v
premonstrátském učilišti, které bylo úzce spjato s Harrachovým arcibiskupským seminářem (působily zde nižší
školy, tzv. humaniora, příslušející k semináři, na nichž vyučovali výhradně premonstráti).3) Právě v době
založení bratrstva dramaticky vrcholil neúspěšný Harrachův pokus prosadit u panovníka pro seminář univerzitní
status a v tomto ohledu lze tedy chápat kardinálovu podporu bratrstva v podstatě jako součást jeho boje za
seminář. Navíc premonstrátské luxusní bratrstvo představovalo určitou protiváhu jezuitských sodalit, což v
souvislosti s dobře známými Harrachovými antipatiemi vůči Tovaryšstvu (které ve 30. letech 17. století vzrostly
v souvislosti s arcibiskupovými střety s jezuity o vliv na pražské univerzitě)4) samo o sobě bylo pro arcibiskupa
vážným důvodem, aby ho všemožně podporoval.
Základem činnosti uvedené konfraternity bylo stejně jako všude jinde pět výročních pobožností o pěti
svátcích, rozložených na celý rok. Rok tohoto bratrstva se ovšem nekryl ani s kalendářním ani s církevním
rokem, nýbrž začínal v první polovině září, kdy se v neděli nejbližší ke svátku Narození Panny Marie (8. září)
slavíval hlavní, nebo také titulární svátek bratrstva. Na jeho oslavy se scházeli členové v největším počtu,
několika bohoslužeb se toho dne účastnili i ti nejvýznamnější a nejurozenější v plném lesku, běžně bývá
doložena přítomnost pražského arcibiskupa kardinála Harracha, stejně jako později jeho nástupců Matouše
Sobka z Bílenberka a Jana Fridricha z Valdštejna. Význam svátku podtrhovali tito nejvyšší církevní hodnostáři
Českého království tím, že většinou osobně sloužili slavnou mši. Také tu zaznívala kázání předních strahovských
kazatelů. Toho dne rovněž docházelo k obměně laického představenstva konfraternity a z kazatelny byla čtena
jména členů, kteří v uplynulém roce zemřeli.
Další čtyři slavnosti bratrstva připadaly na významné mariánské svátky, respektive na nejbližší neděle po nich
- šlo o Neposkvrněné početí (8. prosince), Očišťování (2. února), Zvěstování (25. března) a Nanebevzetí Panny
Marie (15. srpna). Oslavy těchto svátků sestávaly ze série pobožností a kázání - příkladem může být prosincový
svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, slavený v roce 1641. V 7 hodin ráno svolal zvon členy
konfraternity k menší mši, po jejím skončení následovalo české kázání, pak slavná mše sloužená duchovním
správcem bratrstva, kterým byl strahovský opat. Poté zaznělo německé kázání a pak se konala další bohoslužba,
tentokrát u hlavního oltáře kostela. Na něm byla přes celý den vystavena k uctívání Nejsvětější Svátost.
Odpoledne před jednou hodinou zahlaholil velký zvon kostela a přítomní vyslechli další české kázání. V
podvečer následovalo kázání německé a pak se zformovalo procesí, které za zpěvu loretánské litanie zamířilo z
kostela na přilehlý hřbitov, dvakrát jej obešlo a vrátilo se zpět. V kostele se ještě konaly společné modlitby a
celou slavnost zakončilo opatovo požehnání.
Vedle uvedených výročních slavností, které byly na základě papežského privilegia obdařeny odpustky, slavilo
bratrstvo u kostela sv. Benedikta bohoslužbami a procesími i několik dalších svátků - zejména Velikonoce a také
červencový svátek Navštívení Panny Marie. Pro slavné rekviem a modlitby členů za zemřelé byla zvolena středa
v oktávu Dušiček. Velmi významnou slavnost představovala pravidelně konaná pouť do Staré Boleslavi ke
staroboleslavskému paládiu. Tradice poutí začala již v roce založení, kdy týden před vlastním zakládacím aktem
uspořádali strahovští premonstráti pro zájemce o členství tuto pouť. Jako její bezprostřední podnět je v pamětnici
uvedena snaha vyprosit pro nové společenství požehnání Panny Marie. Mariánský kult a úcta k proslulému
ochrannému obrazu byly pro tradici uvedených poutí v 17. století velmi důležité, ale současně zde hrál velkou
roli i jeden zcela světský důvod. Již od bělohorské bitvy se organizování poutí do Staré Boleslavi s vervou
ujímali jezuité. Arcibiskup Harrach, který - jak již bylo řečeno - považoval Tovaryšstvo za svého nebezpečného
rivala a který se s ním střetal ve výše zmíněných sporech o univerzitu, využil nově vytvořené bratrstvo jako
nástroj, pomocí kterého se snažil vzdorovat jezuitskému vlivu při organizování těchto poutí.5) To se mu v
podstatě podařilo, zářijové poutě bratrstva doprovázené premonstráty v charakteristických bílých hábitech se
udržely, získaly značnou popularitu mezi pražským obyvatelstvem a byly známé pod přízviskem "poutě bílých
páterů".

Jiří Mikulec

Stát se v 17. a 18. století členem nějaké konfraternity nebylo obtížné. Alespoň pro každého, koho
nepoznamenal nějaký závažný mravnostní skandál a kdo nezavdával příčinu k pochybnostem o pravověrnosti
svého katolictví. Stačilo projevit zájem o členství, podrobit se přijímacímu rituálu, složit vstupní poplatek a v
některých případech také absolvovat jakousi zkušební nebo čekací dobu. Obecně je možné konstatovat, že pro
raně novověká náboženská bratrstva byla typická otevřenost a snaha získat pokud možno co největší množství
členů. Určitá omezení pro vstup do bratrstev v pobělohorských Čechách ovšem existovala. Byla zde početně
uzavřená společenství, která přijímala nového člena pouze po úmrtí některého ze svých příslušníků. Dále mohly
vstupu do některých bratrstev zabránit dva faktory - pohlaví uchazeče a případně i jeho věk.
Převážná většina bratrstev byla zakládána jak pro muže, tak i pro ženy. V textu standardního odpustkového
privilegia s incipitem Cum sicut accepimus se užívá formulace "bratrstvo ... křesťanů obojího pohlaví". Taková
společenství byla nejrozšířenější, ale vedle nich také existovaly konfraternity uzavřené příslušníkům opačného
pohlaví. V Čechách nalézáme bratrstva mužská, v jejichž členských matrikách není jediné ženské jméno.
Některé z nich byly spojeny se starým literátským kůrem, jiné představovaly typické barokní konfraternity bez
takové vazby. Jen namátkou lze uvést bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie v Počátkách, spojené s literátským
kůrem, nebo konfraternitu sv. Michala v Přísečnici (na místě této obce nedaleko Chomutova se dnes rozprostírá
vodní nádrž). Mezi výhradně mužská bratrstva patřily také mariánské družiny jezuitů, jejichž členy se mohli stát
jen studenti jezuitských kolejí a následně i měšťané. Z německých zemí jsou naproti tomu známa kromě těchto
výhradně mužských společenství i zvláštní sdružení, která Tovaryšstvo zakládalo pro ženy.42) U nás dosud
taková společenství nebyla objevena, ale u zdejších jezuitských kostelů vedle sodalit občas existovala i některá
další bratrstva s mužskými i ženskými členy (jako třeba bratrstva sv. Barbory a Smrtelných úzkostí Kristových,
která obě fungovala u jezuitského kostela sv. Mikuláše na Malé Straně).
Co se týče věkového omezení členství, většinou se o něm mnoho nedovíme. V regulích jsou takové informace
uváděny spíš výjimečně a v pramenech vzniklých přímo z činnosti konfraternit nebývají obsaženy vůbec. V
praxi to záleželo na každém bratrstvu. Někdy byly ze členství vyloučeny děti (regule svato izidorského bratrstva
umožňují vstup až od šestnácti let, jezuitské sodality přijímaly studenty v průměru třinácti- až čtrnáctileté,
nejmladším bývalo okolo dvanácti), jindy se naopak přijímaly i docela malé děti. Vzhledem k významné zádušní
funkci bratr stev je jasné, že o členství měli zájem také těžce nemocní nebo umírající lidé (případně jejich
příbuzní). Některá bratrstva se nebránila takovým vysloveně účelovým vstupům, zvláště pokud jim přinášely
nějaký prospěch (zápisné, povinné zádušní mše apod.). Ostatně najdeme i případ, kdy je konfraternita ochotna
zapsat mezi své členy i jména zemřelých osob. Za všechny nové členy, kteří nebyli z nějakého důvodu schopní
vykonat vstupní modlitby, absolvovat přijímací rituál a případně i další předpoklady členství, ovšem museli vše
učinit jiní příslušníci konfraternity, obvykle jejich příbuzní.43)
Překážkou pro vstup do bratrstva nemuselo být ani vzdálené bydliště a příslušnost k jiné farnosti. Bratrstva
působící u klášterů nebyla vůbec na farnost vázána a bez ohledu na ni mohla získávat členy ze širokého okolí.
Podobné to bylo s bratrstvy u poutních míst. Ale i konfraternity u farních nebo filiálních kostelů se otevíraly
zájemcům o členství příslušným do jiných farností, jak o tom svědčí třeba již zmíněné články regulí, které měly
umožnit lidem ze vzdálených míst stát se plnoprávnými členy. Některá bratrstva sice byla založena s úmyslem
získat členy z určité oblasti, ovšem nikoli z území farnosti, nýbrž z panství. Jednalo se kupříkladu o
svatoizidorské družiny zakládané pro rolníky - členská matrika bratrstva Útěku Panny Marie do Egypta a sv.
Izidora, patřící mezi ta vzácnější alba členů, která u jednotlivých jmen zaznamenávají i bydliště, zachycuje v
průběhu 18. století několik tisíc členů z vesnic celého jindřichohradeckého panství.44)
Pro dobové, ale i dnešní hodnocení významu bratrstva je důležitý počet jeho členů. V tomto ohledu existovala
skutečně široká škála společenství. Vyskytovaly se konfraternity docela malé, tvořené jen úzkým okruhem
několika lidí. Kupříkladu v Tachově působilo skromné bratrstvo Panny Marie a sv. Jakuba. Mezi lety 1670-1710
se počet jeho členů pohyboval mezi patnácti až třiceti čtyřmi, přičemž naprostou většinu tvořili muži. V Tachově
existovala v této době ještě dvě jiná bratrstva a to snad může být jeden z důvodů poměrně malého zájmu o
členství. Druhou příčinou byla pravděpodobně tradice; dějiny této konfraternity lze na základě zápisů v její
pamětnici totiž sledovat až do předbělohorské doby a nelze vyloučit ani její sepětí s literátským kůrem.45)
Opačným extrémem oproti početně velmi slabým bratrstvům byla společenství velká, s tisíci i desetitisíci
členů. Celkově bylo takových bratrstev větší množství než těch malých, což souvisí jak s výše zmíněnými
snahami získat co nejvíce členů, tak i s obecnou otevřeností těchto společenství. Záleží ovšem také na tom, co
celkovým počtem členů bratrstvo mínilo. Některé konfraternity ve snaze zapůsobit na okolí, či přímo ohromit
obrovskými čísly, totiž sčítaly všechny členy zapsané v matrice od svého vzniku bez ohledu na to, kolik lidí již
od té doby zemřelo.