Úplně jiná situace byla v Uhrách. Zdejší katolická společnost se také potýkala s legálně existujícím
nekatolictvím, dokonce podstatně silnějším než ve Slezsku. Současně zde ovšem docházelo k rechristianizaci
velké části země, která byla zhruba od poloviny 16. století až do konce 18. století pod nadvládou Osmanské říše.
To se projevuje již v hustotě bratrstev - Dolní Uhry, dnešní Maďarsko, mají diecéze, kde se bratrstva v 18.
století počítají v lepším případě na desítky. V Horních Uhrách, na dnešním Slovensku, stejně jako v západní
části Maďarska, která přiléhá k Rakousku a kterou probíhala v době turecké okupace vojenská hranice, byla
hustota bratrstev nesrovnatelně větší.15) Zřejmě právě historický vývoj země spolu s neobyčejně masivním
podílem řeholních institucí, které bratrstva zakládaly, ovlivnil zdejší skladbu bratrstev, kde jednoznačně
převažují konfraternity s kulty Krista, poté následují jednotliví svatí a mariánská patrocinia jsou v menšině
(poměr 43 : 20 : 36 : 1).
Za zemi, která je modelovým příkladem stabilního, kontinuálního a historicky rozvinutého katolicismu v naší
oblasti, pak lze považovat Bavorsko. Tato země prošla jen poměrně krátkou reformační epizodou, kterou
potlačila rekatolizační aktivita zdejších vévodů již ve druhé polovině 16. století. Poté bylo Bavorsko jedním z
pilířů katolicismu ve střední Evropě. Proto zde zůstala nejlépe zachována kontinuita bratrstev ze středověku,
nejstarší z nich pocházejí dokonce až ze 12. století. Zde byl poměrně vyrovnaný poměr mezi patrocinii Panny
Marie16) a jednotlivých svatých, přičemž zasvěcení Kristu se blíží spíš stavu v Čechách a Slezsku (16 : 33 : 36 :
15).
Z uvedené sondy sice není možné dělat dalekosáhlé závěry, k tomu bude třeba mnohem obšírnějšího
srovnávacího studia, ale i z ní je celkem jasné, že přes všechnu univerzálnost katolické církve závisela skladba
zbožných bratrstev v době baroka v každé zemi z velké míry i na místních podmínkách, které byly vždy
výslednicí historického vývoje. Na druhé straně lze ovšem i v patrociniích bratrstev nalézt společné rysy. Co se
týče kupříkladu jednotlivých světců v kultech bratrstev, je zřejmé, že v sousedních zemích (v Polsku, Slezsku,
Uhrách, Bavorsku) stejně jako u nás převažovali obecně oblíbení svatí, jako byla sv. Barbora, sv. Anna nebo sv.
Josef. V Uhrách ovšem dominoval svatý František z Assisi, což je důkaz o mimořádné aktivitě františkánských
řádů. V souvislosti s patrocinii je také zajímavé postavení národních světců jako patronů bratrstev. V cizině se
vyskytují v celkem malé míře. Kupř. v polském arciděkanátu Lublin bylo pouze jediné bratrstvo zasvěceno
polskému národnímu světci sv. Stanislavu.17) Ve zmíněné diecézi vratislavské pak najdeme dvě patrocinia
slezské světice Hedviky. Podobně v celých Uhrách byl sv. Štěpán Uherský patronem pouhých tří bratrstev, sv.
Ladislav jednoho.
Tomuto stavu naprosto odpovídá i situace v Čechách. I zde se národní světci, případně zemští patroni v
titulech konfraternit vyskytovali vzácně. Z českých zemských patronů byl v titulu jednoho bratrstva sv. Václav
(a jednou jako spolupatron), pětkrát svatý Prokop (a opět jednou jako spolupatron) a jednou jako spolupatron
svatý Norbert. Svatého Vojtěcha, Víta, Zikmunda, Ivana zde vůbec nenajdeme, stejně jako svatou Ludmilu (ta
byla spolupatronkou pouze již zmíněného zbožného společenství
sv. Václava a Ludmily ze Slaného, v tomto případě však nešlo o skutečné bratrstvo). Pouze dva zemští patroni
výrazněji poznamenali tituly českých konfraternit - sv. Josef a sv. Jan Nepomucký. V prvním případě hrála roli
již zmíněná obecná obliba sv. Josefa jako pěstouna Páně a jako jednoho z garantů "šťastné smrti". U Jana
Nepomuckého je situace jiná - jeho bratrstva, která až na jednu výjimku vznikala až po jeho kanonizaci, odrážejí
mocnou vlnu obliby nového českého světce. Je to také jediný český světec, jehož bratrstva nalézáme běžně v
dalších středoevropských zemích - kupříkladu v Bavorsku jich v 18. století bylo 33, v Uhrách 11, v Tyrolích 10.
Jan Nepomucký je případem kultu, který se ujal nejen v Čechách, ale který rychle překročil rámec domácího
prostředí a jako prvomučedník zpovědního tajemství se stal jedním z obecně oblíbených světců katolické církve.
Jeho kult se pak rychle šířil po celém světě.18) Naopak mezi českými bratrstvy jsou případy kultů, které se do
země sice zaváděly, ale příliš se tu neujaly. Příkladem může být kult patrona sedláků svatého Izidora, jenž byl
španělského původu. Jeho bratrstva v Čechách šířili jezuité, kteří při svých kolejích zakládali mariánské družiny
pro sedláky, v jejichž zasvěcení svatý Izidor figuroval jako spolupatron. Bylo jich tu pouhých pět, což je možné
- při početnosti selského obyvatelstva - považovat za neúspěch v jeho zavádění.19) Podobně se v zasvěcení
bratrstev neujal kult Panny Marie Vítězné, i když šlo o patrocinium, které by z ideového hlediska velmi dobře
odpovídalo habsburské zbožnosti a rekatolizačním trendům státu a církve. Tento kult je spojen s vítězstvím
katolických vojsk v bitvě na Bílé hoře, kde karmelitán P. Dominik a Jesu Maria povzbuzoval katolické vojáky
mariánským obrazem, který nalezl zhanobený od protestantů ve Strakonicích. Podle legendy právě tento zá
zračný obraz napomohl k porážce českého stavovského vojska. Kult Panny Marie Vítězné překročil hranice
(dotyčný zázračný obraz byl uctíván v karmelitánském kostele v Římě, jeho kopie se nacházela v Mnichově a v
Bavorsku dokonce nalézáme dvě bratrstva s tímto zasvěcením), ale v Čechách se příliš neujal. Stejně jako
bělohorské poutní místo zůstalo záležitostí lokální,20) tak ani o bratrstva nebyl příliš zájem. Kromě společenství
pražských měšťanů, kteří se scházeli pod tímto titulem, když na Bílé hoře budovali ono poutní místo,21)
existovalo pouze jediné bratrstvo Panny Marie Vítězné. Nebylo v karmelitánském kostele téhož zasvěcení na
Malé Straně, kde měl uvedený kult kulminovat, nýbrž ve Strakonicích, kde celá historie se zázračným obrazem
začala.
Bratrstva a rekatolizace
Zmínkou o kultu Panny Marie Vítězné se dostáváme k rekatolizaci společnosti v Čechách po Bílé hoře, která
je jedním ze stigmat pobělohorských českých dějin. Proces, při kterém musela nekatolická většina obyvatelstva
změnit své vyznání a který měl za následek několik emigračních vln, byl ovšem součástí evropského
konfesijního zápolení. A současně také poslední a konečnou fází táhlého střetu, jenž v Čechách začal již dávno
před Bílou horou. Katolická církev v něm užívala nejrůznější prostředky, od misijní práce přes politické
působení až po administrativní opatření v úzké spolupráci se státem, které nezřídka doprovázelo hrubé násilí.
Proto se logicky naskýtá otázka, zda bratrstva patřila do základního arsenálu katolických zbraní pro rekatolizaci
obyvatelstva. V odborné literatuře se většinou na tuto otázku odpovídá kladně.22) Takové tvrzení je sice v
podstatě správné, ale v takto přímé a zjednodušené podobě i značně nepřesné.
Bratrstva skutečně rekatolizaci napomáhala, ovšem v omezené míře. V žádném případě je nelze považovat za
její přímý nástroj. Žádné bratrstvo nemohlo sloužit jako nějaká instituce pro "převýchovu" nekatolíků, která by
je měla přimět ke konverzi. To bylo nemyslitelné, bratrstva si naopak hlídala, aby všichni jejich členové byli již
při vstupu pravověrnými katolíky. Proto bývá součástí přijímacího rituálu zpověď a katolické přijímání.
Bratrstva ani příliš nesloužila "propagaci" víry v konfesijně smíšeném prostředí. Pouze jezuitské sodality k
takové funkci přihlížely, proto si v předbělohorské době své členy pečlivě vybíraly, zavazovaly je k působení na
okolí a se záměrnou pompou se účastnily veřejných náboženských slavností. Při rekatolizačním působení těchto
kongregací se počítalo hlavně se silou osobního příkladu. Pokud jsou členy studenti jezuitských škol, mohou ve
věci víry ovlivňovat své příbuzné (případně i rodiče), měšťané působí na sousedy, šlechtická vrchnost na své
poddané. A všichni tito sodálové se scházejí při náboženských slavnostech, kdy v okázalých procesích, kterých
se mnozí z nich účastní s důtkami flagelantů, společně působí na city přihlížejících.23) Kajícné bičování bylo v
pobělohorské době pro tyto mariánské družiny jedním z teatrálních prostředků, kterým se snažily povzbudit u
svého okolí víru a přitom poukázat na marnost světských radostí. Staroměstská latinská kongregace ve druhé
polovině 17. století pořádala - s barokním smyslem pro efekt kontrastu - taková procesí záměrně v čase
nejbujnějších masopustních oslav.24)
Jezuitské sodality představovaly v českých podmínkách předbělohorské i pobělohorské doby maximum toho,
co bratrstva mohla rekatolizaci poskytnout. V evropském rámci ovšem existovala i jiná společenství, která si boj
proti nepřátelským konfesím vytýčila jako svůj hlavní úkol. Jedno takové bratrstvo vzniklo v roce 1612 v Kolíně
nad Rýnem. Založili je místní kapucíni s titulem Arcibratrstvo přeukrutného utrpení Páně pro přestupování
nekatolíků, jak obrácených od společenství augsburského vyznání, tak reformovaných protestantů (tj. jak
luteránů, tak kalvinistů). Byla to vysloveně elitní společnost, která shromažďovala mocné katolického světa a
zavazovala a posilovala je k boji s reformací. Mezi jejími členy, kteří jsou uvedeni v tisku tohoto bratrstva z
poloviny 17. století, nalézáme císaře Ferdinanda II. a Ferdinanda III., španělského krále Filipa III., říšské
katolické kurfiřty, příslušníky vysokého kléru a šlechtu. Úkolem tohoto bratrstva byla podpora rekatolizace, jen
do počátku "české války", tedy do roku 1618, přivedlo údajně ke katolictví přes tři tisíce duší. V prosinci 1620
uspořádalo v Kolíně děkovné bohoslužby za vítězství katolických zbraní na Bílé hoře. Do událostí v Čechách
jinak zřejmě přímo nezasáhlo, ale mezi jeho členy byli nepochybně i čeští katolíci - výběrový katalog členů
uvádí k roku 1619 vstup Zdeňka Popela z Lobkovic.25)
Přímé rekatolizaci mělo sloužit také velmi zajímavé bratrstvo ve Slezsku, v zemi, která až do poloviny 18.
století příslušela do svazku Koruny české. Šlo o území, kde na rozdíl od Čech a Moravy nemohla být v 17.
století důsledně provedena rekatolizace (slezští nekatolíci si částečnou toleranci uhájili s podporou Švédska na
mírových jednáních v Osnabrücku na sklonku třicetileté války). Nekatolické enklávy, tzv. milostivé kostely ve
městech Svídnici (—widnica), Hlohově (Gogów) a Javoru (Jawor) byly katolickou většinou vnímány jako
nebezpečí a současně sloužily i jako posila a útočiště tajných nekatolíků v Čechách a na Moravě. Ve Vratislavi
(Wrocaw) bylo proto tamními jezuity v roce 1690 založeno a o devět let později i papežem konfirmováno
společenství s názvem Akademie lásky (Academia amoris). Jednalo se o bratrstvo, které mělo - v souladu s
rekatolizačním trendem habsburské dynastie - působit proti protestantům ve Slezsku. Jeho hlavním cílem bylo
posilovat slabé ve víře, obracet jinověrce a hlavně vydávat polemické a proti nekatolickým konfesím zaměřené
tisky, které se pak zdarma rozdávaly. Za prvních 18 let své existence vydala tato konfraternita 92 tisků, ale
nakonec po smrti svého zakladatele, P. Vita Scheffera, zanikla.26)
Běžná bratrstva, jakých byla v Čechách i v dalších evropských zemích většina, ovšem na přímé konfesijní
zápolení vybavena nebyla. Mnohem lépe než v prostředí náboženských střetů se jim dařilo v podmínkách
konsolidovaného katolicismu. Ve druhé polovině 16. a v první polovině 17. století, kdy v mnoha zemích v
Evropě docházelo k náboženským střetům a kdy se za často dramatických okolností zařazovaly do jednoho z
konfesijních táborů, byla bratrstva početně poměrně slabá. Viděli jsme to na Čechách, ale je to i případ ostatních
zemí, které neměly ve vývoji bratrstev takovou cézuru, jaká byla zde. V celé Evropě se totiž obrovský rozmach
bratrstev "nastartoval" až ke konci 17. století.27) Je to doba, kdy již bylo z konfesijního hlediska jasno, kdy
katolictví na svých územích zakořenilo. A je jasné, že katalyzátorem tohoto masivního rozvoje muselo být
trochu jiné prožívání zbožnosti, než byla zbožnost renesanční a manýristická. Teprve barokní zbožnost, v níž -
jak ještě uvidíme - prorůstaly náboženské a společenské prvky, bratrstvům plně vyhovovala.
Úloha bratrstev v rekatolizaci (s výjimkou jezuitských družin a některých speciálních společenství, k nimž jsme
výše uvedli dva příklady) spočívala v nepřímém působení na své okolí. Jejich členové byli pravověrní katolíci,
kteří se stále ve své víře utvrzovali. Stávali se tak i jakousi zárukou pravověrnosti celých rodin a případně i
čeledi, jak kupříkladu nařizovala sedlákům statuta bratrstva sv. Izidora.28) V tomto smyslu představovala
většina barokních bratrstev pro rekatolizaci pomocný prostředek,29) ve společnosti se konfraternity
spolupodílely na vytváření náležitého klimatu, pro které byly charakteristické především časté a ostentativní
projevy katolické barokní zbožnosti.
4. Spolubratři a spolusestry - Členství, povinnosti, členové
Slova použitá v názvu této kapitoly dnes už působí trochu podivně. V 17. a 18. století se však výrazy
"spolubratři" a "spolusestry" - vedle termínů "bratři" a "sestry" - užívaly jako obvyklé označení pro členy
zbožných bratrstev. Tak se s nimi alespoň setkáváme v řadě českých tisků vydávaných těmito společenstvími.
Uvedená slova vznikla doslovným přeložením latinských výrazů "confratres", "consorores" a samozřejmě mají i
své německé
protějšky v také běžně užívaných termínech "Mitbrüder", "Mit-
schwestern". Všechny tyto výrazy jako by naznačovaly, že lidé organizovaní v bratrstvech tvoří úzké
společenství. Že nejsou pouze bratry a sestrami v Kristu jako všichni katolíci, nýbrž že jsou součástí ještě další,
užší a uzavřenější pospolitosti. Pro nás, kteří jsme od nich odděleni nejen propastí několika století, ale také úplně
jinou mentalitou a životní zkušeností, jsou možná ještě uzavřenější, než by si tito lidé vůbec byli schopni
představit. Přesto se teď pokusíme mezi ně alespoň trochu nahlédnout. Zkusíme poznat, čím vlastně mohlo být
takové barokní bratrstvo pro věřícího přitažlivé, kde jsou příčiny téměř masové obliby konfraternit v 17. a 18.
století. Současně se budeme rozhlížet po povinnostech, které členství bratrstvu přinášelo a konečně se pokusíme
také poznat, jací lidé se u oltářů a pod korouhvemi náboženských bratrstev vlastně shromažďovali.
nekatolictvím, dokonce podstatně silnějším než ve Slezsku. Současně zde ovšem docházelo k rechristianizaci
velké části země, která byla zhruba od poloviny 16. století až do konce 18. století pod nadvládou Osmanské říše.
To se projevuje již v hustotě bratrstev - Dolní Uhry, dnešní Maďarsko, mají diecéze, kde se bratrstva v 18.
století počítají v lepším případě na desítky. V Horních Uhrách, na dnešním Slovensku, stejně jako v západní
části Maďarska, která přiléhá k Rakousku a kterou probíhala v době turecké okupace vojenská hranice, byla
hustota bratrstev nesrovnatelně větší.15) Zřejmě právě historický vývoj země spolu s neobyčejně masivním
podílem řeholních institucí, které bratrstva zakládaly, ovlivnil zdejší skladbu bratrstev, kde jednoznačně
převažují konfraternity s kulty Krista, poté následují jednotliví svatí a mariánská patrocinia jsou v menšině
(poměr 43 : 20 : 36 : 1).
Za zemi, která je modelovým příkladem stabilního, kontinuálního a historicky rozvinutého katolicismu v naší
oblasti, pak lze považovat Bavorsko. Tato země prošla jen poměrně krátkou reformační epizodou, kterou
potlačila rekatolizační aktivita zdejších vévodů již ve druhé polovině 16. století. Poté bylo Bavorsko jedním z
pilířů katolicismu ve střední Evropě. Proto zde zůstala nejlépe zachována kontinuita bratrstev ze středověku,
nejstarší z nich pocházejí dokonce až ze 12. století. Zde byl poměrně vyrovnaný poměr mezi patrocinii Panny
Marie16) a jednotlivých svatých, přičemž zasvěcení Kristu se blíží spíš stavu v Čechách a Slezsku (16 : 33 : 36 :
15).
Z uvedené sondy sice není možné dělat dalekosáhlé závěry, k tomu bude třeba mnohem obšírnějšího
srovnávacího studia, ale i z ní je celkem jasné, že přes všechnu univerzálnost katolické církve závisela skladba
zbožných bratrstev v době baroka v každé zemi z velké míry i na místních podmínkách, které byly vždy
výslednicí historického vývoje. Na druhé straně lze ovšem i v patrociniích bratrstev nalézt společné rysy. Co se
týče kupříkladu jednotlivých světců v kultech bratrstev, je zřejmé, že v sousedních zemích (v Polsku, Slezsku,
Uhrách, Bavorsku) stejně jako u nás převažovali obecně oblíbení svatí, jako byla sv. Barbora, sv. Anna nebo sv.
Josef. V Uhrách ovšem dominoval svatý František z Assisi, což je důkaz o mimořádné aktivitě františkánských
řádů. V souvislosti s patrocinii je také zajímavé postavení národních světců jako patronů bratrstev. V cizině se
vyskytují v celkem malé míře. Kupř. v polském arciděkanátu Lublin bylo pouze jediné bratrstvo zasvěceno
polskému národnímu světci sv. Stanislavu.17) Ve zmíněné diecézi vratislavské pak najdeme dvě patrocinia
slezské světice Hedviky. Podobně v celých Uhrách byl sv. Štěpán Uherský patronem pouhých tří bratrstev, sv.
Ladislav jednoho.
Tomuto stavu naprosto odpovídá i situace v Čechách. I zde se národní světci, případně zemští patroni v
titulech konfraternit vyskytovali vzácně. Z českých zemských patronů byl v titulu jednoho bratrstva sv. Václav
(a jednou jako spolupatron), pětkrát svatý Prokop (a opět jednou jako spolupatron) a jednou jako spolupatron
svatý Norbert. Svatého Vojtěcha, Víta, Zikmunda, Ivana zde vůbec nenajdeme, stejně jako svatou Ludmilu (ta
byla spolupatronkou pouze již zmíněného zbožného společenství
sv. Václava a Ludmily ze Slaného, v tomto případě však nešlo o skutečné bratrstvo). Pouze dva zemští patroni
výrazněji poznamenali tituly českých konfraternit - sv. Josef a sv. Jan Nepomucký. V prvním případě hrála roli
již zmíněná obecná obliba sv. Josefa jako pěstouna Páně a jako jednoho z garantů "šťastné smrti". U Jana
Nepomuckého je situace jiná - jeho bratrstva, která až na jednu výjimku vznikala až po jeho kanonizaci, odrážejí
mocnou vlnu obliby nového českého světce. Je to také jediný český světec, jehož bratrstva nalézáme běžně v
dalších středoevropských zemích - kupříkladu v Bavorsku jich v 18. století bylo 33, v Uhrách 11, v Tyrolích 10.
Jan Nepomucký je případem kultu, který se ujal nejen v Čechách, ale který rychle překročil rámec domácího
prostředí a jako prvomučedník zpovědního tajemství se stal jedním z obecně oblíbených světců katolické církve.
Jeho kult se pak rychle šířil po celém světě.18) Naopak mezi českými bratrstvy jsou případy kultů, které se do
země sice zaváděly, ale příliš se tu neujaly. Příkladem může být kult patrona sedláků svatého Izidora, jenž byl
španělského původu. Jeho bratrstva v Čechách šířili jezuité, kteří při svých kolejích zakládali mariánské družiny
pro sedláky, v jejichž zasvěcení svatý Izidor figuroval jako spolupatron. Bylo jich tu pouhých pět, což je možné
- při početnosti selského obyvatelstva - považovat za neúspěch v jeho zavádění.19) Podobně se v zasvěcení
bratrstev neujal kult Panny Marie Vítězné, i když šlo o patrocinium, které by z ideového hlediska velmi dobře
odpovídalo habsburské zbožnosti a rekatolizačním trendům státu a církve. Tento kult je spojen s vítězstvím
katolických vojsk v bitvě na Bílé hoře, kde karmelitán P. Dominik a Jesu Maria povzbuzoval katolické vojáky
mariánským obrazem, který nalezl zhanobený od protestantů ve Strakonicích. Podle legendy právě tento zá
zračný obraz napomohl k porážce českého stavovského vojska. Kult Panny Marie Vítězné překročil hranice
(dotyčný zázračný obraz byl uctíván v karmelitánském kostele v Římě, jeho kopie se nacházela v Mnichově a v
Bavorsku dokonce nalézáme dvě bratrstva s tímto zasvěcením), ale v Čechách se příliš neujal. Stejně jako
bělohorské poutní místo zůstalo záležitostí lokální,20) tak ani o bratrstva nebyl příliš zájem. Kromě společenství
pražských měšťanů, kteří se scházeli pod tímto titulem, když na Bílé hoře budovali ono poutní místo,21)
existovalo pouze jediné bratrstvo Panny Marie Vítězné. Nebylo v karmelitánském kostele téhož zasvěcení na
Malé Straně, kde měl uvedený kult kulminovat, nýbrž ve Strakonicích, kde celá historie se zázračným obrazem
začala.
Bratrstva a rekatolizace
Zmínkou o kultu Panny Marie Vítězné se dostáváme k rekatolizaci společnosti v Čechách po Bílé hoře, která
je jedním ze stigmat pobělohorských českých dějin. Proces, při kterém musela nekatolická většina obyvatelstva
změnit své vyznání a který měl za následek několik emigračních vln, byl ovšem součástí evropského
konfesijního zápolení. A současně také poslední a konečnou fází táhlého střetu, jenž v Čechách začal již dávno
před Bílou horou. Katolická církev v něm užívala nejrůznější prostředky, od misijní práce přes politické
působení až po administrativní opatření v úzké spolupráci se státem, které nezřídka doprovázelo hrubé násilí.
Proto se logicky naskýtá otázka, zda bratrstva patřila do základního arsenálu katolických zbraní pro rekatolizaci
obyvatelstva. V odborné literatuře se většinou na tuto otázku odpovídá kladně.22) Takové tvrzení je sice v
podstatě správné, ale v takto přímé a zjednodušené podobě i značně nepřesné.
Bratrstva skutečně rekatolizaci napomáhala, ovšem v omezené míře. V žádném případě je nelze považovat za
její přímý nástroj. Žádné bratrstvo nemohlo sloužit jako nějaká instituce pro "převýchovu" nekatolíků, která by
je měla přimět ke konverzi. To bylo nemyslitelné, bratrstva si naopak hlídala, aby všichni jejich členové byli již
při vstupu pravověrnými katolíky. Proto bývá součástí přijímacího rituálu zpověď a katolické přijímání.
Bratrstva ani příliš nesloužila "propagaci" víry v konfesijně smíšeném prostředí. Pouze jezuitské sodality k
takové funkci přihlížely, proto si v předbělohorské době své členy pečlivě vybíraly, zavazovaly je k působení na
okolí a se záměrnou pompou se účastnily veřejných náboženských slavností. Při rekatolizačním působení těchto
kongregací se počítalo hlavně se silou osobního příkladu. Pokud jsou členy studenti jezuitských škol, mohou ve
věci víry ovlivňovat své příbuzné (případně i rodiče), měšťané působí na sousedy, šlechtická vrchnost na své
poddané. A všichni tito sodálové se scházejí při náboženských slavnostech, kdy v okázalých procesích, kterých
se mnozí z nich účastní s důtkami flagelantů, společně působí na city přihlížejících.23) Kajícné bičování bylo v
pobělohorské době pro tyto mariánské družiny jedním z teatrálních prostředků, kterým se snažily povzbudit u
svého okolí víru a přitom poukázat na marnost světských radostí. Staroměstská latinská kongregace ve druhé
polovině 17. století pořádala - s barokním smyslem pro efekt kontrastu - taková procesí záměrně v čase
nejbujnějších masopustních oslav.24)
Jezuitské sodality představovaly v českých podmínkách předbělohorské i pobělohorské doby maximum toho,
co bratrstva mohla rekatolizaci poskytnout. V evropském rámci ovšem existovala i jiná společenství, která si boj
proti nepřátelským konfesím vytýčila jako svůj hlavní úkol. Jedno takové bratrstvo vzniklo v roce 1612 v Kolíně
nad Rýnem. Založili je místní kapucíni s titulem Arcibratrstvo přeukrutného utrpení Páně pro přestupování
nekatolíků, jak obrácených od společenství augsburského vyznání, tak reformovaných protestantů (tj. jak
luteránů, tak kalvinistů). Byla to vysloveně elitní společnost, která shromažďovala mocné katolického světa a
zavazovala a posilovala je k boji s reformací. Mezi jejími členy, kteří jsou uvedeni v tisku tohoto bratrstva z
poloviny 17. století, nalézáme císaře Ferdinanda II. a Ferdinanda III., španělského krále Filipa III., říšské
katolické kurfiřty, příslušníky vysokého kléru a šlechtu. Úkolem tohoto bratrstva byla podpora rekatolizace, jen
do počátku "české války", tedy do roku 1618, přivedlo údajně ke katolictví přes tři tisíce duší. V prosinci 1620
uspořádalo v Kolíně děkovné bohoslužby za vítězství katolických zbraní na Bílé hoře. Do událostí v Čechách
jinak zřejmě přímo nezasáhlo, ale mezi jeho členy byli nepochybně i čeští katolíci - výběrový katalog členů
uvádí k roku 1619 vstup Zdeňka Popela z Lobkovic.25)
Přímé rekatolizaci mělo sloužit také velmi zajímavé bratrstvo ve Slezsku, v zemi, která až do poloviny 18.
století příslušela do svazku Koruny české. Šlo o území, kde na rozdíl od Čech a Moravy nemohla být v 17.
století důsledně provedena rekatolizace (slezští nekatolíci si částečnou toleranci uhájili s podporou Švédska na
mírových jednáních v Osnabrücku na sklonku třicetileté války). Nekatolické enklávy, tzv. milostivé kostely ve
městech Svídnici (—widnica), Hlohově (Gogów) a Javoru (Jawor) byly katolickou většinou vnímány jako
nebezpečí a současně sloužily i jako posila a útočiště tajných nekatolíků v Čechách a na Moravě. Ve Vratislavi
(Wrocaw) bylo proto tamními jezuity v roce 1690 založeno a o devět let později i papežem konfirmováno
společenství s názvem Akademie lásky (Academia amoris). Jednalo se o bratrstvo, které mělo - v souladu s
rekatolizačním trendem habsburské dynastie - působit proti protestantům ve Slezsku. Jeho hlavním cílem bylo
posilovat slabé ve víře, obracet jinověrce a hlavně vydávat polemické a proti nekatolickým konfesím zaměřené
tisky, které se pak zdarma rozdávaly. Za prvních 18 let své existence vydala tato konfraternita 92 tisků, ale
nakonec po smrti svého zakladatele, P. Vita Scheffera, zanikla.26)
Běžná bratrstva, jakých byla v Čechách i v dalších evropských zemích většina, ovšem na přímé konfesijní
zápolení vybavena nebyla. Mnohem lépe než v prostředí náboženských střetů se jim dařilo v podmínkách
konsolidovaného katolicismu. Ve druhé polovině 16. a v první polovině 17. století, kdy v mnoha zemích v
Evropě docházelo k náboženským střetům a kdy se za často dramatických okolností zařazovaly do jednoho z
konfesijních táborů, byla bratrstva početně poměrně slabá. Viděli jsme to na Čechách, ale je to i případ ostatních
zemí, které neměly ve vývoji bratrstev takovou cézuru, jaká byla zde. V celé Evropě se totiž obrovský rozmach
bratrstev "nastartoval" až ke konci 17. století.27) Je to doba, kdy již bylo z konfesijního hlediska jasno, kdy
katolictví na svých územích zakořenilo. A je jasné, že katalyzátorem tohoto masivního rozvoje muselo být
trochu jiné prožívání zbožnosti, než byla zbožnost renesanční a manýristická. Teprve barokní zbožnost, v níž -
jak ještě uvidíme - prorůstaly náboženské a společenské prvky, bratrstvům plně vyhovovala.
Úloha bratrstev v rekatolizaci (s výjimkou jezuitských družin a některých speciálních společenství, k nimž jsme
výše uvedli dva příklady) spočívala v nepřímém působení na své okolí. Jejich členové byli pravověrní katolíci,
kteří se stále ve své víře utvrzovali. Stávali se tak i jakousi zárukou pravověrnosti celých rodin a případně i
čeledi, jak kupříkladu nařizovala sedlákům statuta bratrstva sv. Izidora.28) V tomto smyslu představovala
většina barokních bratrstev pro rekatolizaci pomocný prostředek,29) ve společnosti se konfraternity
spolupodílely na vytváření náležitého klimatu, pro které byly charakteristické především časté a ostentativní
projevy katolické barokní zbožnosti.
4. Spolubratři a spolusestry - Členství, povinnosti, členové
Slova použitá v názvu této kapitoly dnes už působí trochu podivně. V 17. a 18. století se však výrazy
"spolubratři" a "spolusestry" - vedle termínů "bratři" a "sestry" - užívaly jako obvyklé označení pro členy
zbožných bratrstev. Tak se s nimi alespoň setkáváme v řadě českých tisků vydávaných těmito společenstvími.
Uvedená slova vznikla doslovným přeložením latinských výrazů "confratres", "consorores" a samozřejmě mají i
své německé
protějšky v také běžně užívaných termínech "Mitbrüder", "Mit-
schwestern". Všechny tyto výrazy jako by naznačovaly, že lidé organizovaní v bratrstvech tvoří úzké
společenství. Že nejsou pouze bratry a sestrami v Kristu jako všichni katolíci, nýbrž že jsou součástí ještě další,
užší a uzavřenější pospolitosti. Pro nás, kteří jsme od nich odděleni nejen propastí několika století, ale také úplně
jinou mentalitou a životní zkušeností, jsou možná ještě uzavřenější, než by si tito lidé vůbec byli schopni
představit. Přesto se teď pokusíme mezi ně alespoň trochu nahlédnout. Zkusíme poznat, čím vlastně mohlo být
takové barokní bratrstvo pro věřícího přitažlivé, kde jsou příčiny téměř masové obliby konfraternit v 17. a 18.
století. Současně se budeme rozhlížet po povinnostech, které členství bratrstvu přinášelo a konečně se pokusíme
také poznat, jací lidé se u oltářů a pod korouhvemi náboženských bratrstev vlastně shromažďovali.
posted by makak at 7:55 AM
