V Čechách jednoznačně převládají mariánská patrocinia, poté následují světci a teprve pak kulty spojené s
osobou Krista (19% /Kristus/ : 43% /P. Marie/ : 31% /svatí/ : 7% /ostatní/). Velice podobné to bylo ve Slezsku,
vratislavská diecéze má poměr 22 : 47 : 20 : 13. Mariánský kult zde byl zřejmě přitažlivý a současně i důležitý
pro katolickou společnost, která v nedávné době prošla rekatolizací, nebo - jako ve Slezsku - žila na území, kde
legálně přežívaly zbytky nekatolictví a které bylo navíc obklopeno protestantským a přitom německým (tedy
jazykově stejnorodým) prostředím. Zbytnělý mariánský kult by snad bylo možné v této situaci chápat jako
obranný, "protikacířský" prvek.
Úplně jiná situace byla v Uhrách. Zdejší katolická společnost se také potýkala s legálně existujícím
nekatolictvím, dokonce podstatně silnějším než ve Slezsku. Současně zde ovšem docházelo k rechristianizaci
velké části země, která byla zhruba od poloviny 16. století až do konce 18. století pod nadvládou Osmanské říše.
To se projevuje již v hustotě bratrstev - Dolní Uhry, dnešní Maďarsko, mají diecéze, kde se bratrstva v 18.
století počítají v lepším případě na desítky. V Horních Uhrách, na dnešním Slovensku, stejně jako v západní
části Maďarska, která přiléhá k Rakousku a kterou probíhala v době turecké okupace vojenská hranice, byla
hustota bratrstev nesrovnatelně větší.15) Zřejmě právě historický vývoj země spolu s neobyčejně masivním
podílem řeholních institucí, které bratrstva zakládaly, ovlivnil zdejší skladbu bratrstev, kde jednoznačně
převažují konfraternity s kulty Krista, poté následují jednotliví svatí a mariánská patrocinia jsou v menšině
(poměr 43 : 20 : 36 : 1).

V jednom děkanátu v trevírské diecézi bylo v polovině 18. století v 70% farností
alespoň jedno bratrstvo a v kolínské diecézi toto zastoupení konfraternit činilo dokonce 94%.12) Naproti tomu v
pražské arcidiecézi ve 2. polovině 18. století existovalo pouhých 33 % farností, kde najdeme (lhostejno zda u
farního nebo klášterního kostela) alespoň jednu konfraternitu.
O něco lépe se můžeme při srovnávání se zahraničními bratrstvy věnovat jejich typům. Důsledkem
historického vývoje českých bratrstev je skutečnost, že se zde některé typy konfraternit běžné v zahraničí
nevyskytovaly. Jde především o bratrstva duchovních, která vznikala ve středověku a v řadě zemí, kupříkladu v
Tyrolích nebo v Bavorsku, se vyskytovala i v 17. a 18. století. Podobně u nás nenajdeme bratrstva Křesťanského
učení, jaké vzniklo v 16. století v Miláně a pak se šířilo po německých zemích (ale nalézáme ho kupř. i v
Polsku). Na rozdíl od sousedního Polska se v Čechách takřka nevyskytovala ani čistě charitativní bratrstva,
bratrstva špitální apod. Rovněž sem nepronikly konfraternity kajícníků, dobře známé ze západní Evropy,
kupříkladu z Francie.13)
Určitá národní specifika je možné vysledovat při srovnání tří základních skupin kultů v zasvěcení bratrstev
(Kristus - P. Marie - svatí, k nimž přičítáme ještě bratrstva jinde nezařazená, tj. především zádušní a ta, jejichž
kult se nedá jednoznačně určit). Něco nám napoví malá sonda do bratrstev ve středoevropském prostoru. Je
samozřejmě omezena na ta území, z nichž jsou přístupné a důvěryhodně zpracované soubory dat k bratrstvům,
která tam v baroku působila - kromě Čech o jde tedy Slezsko (o vratislavskou diecézi), dále o Bavorsko a o
Uhry.14)

Byl to typizovaný text, v němž se jen zaměňovala patrocinia kostelů, jména lokalit a zasvěcení
bratrstev, jimž byl vydáván. Vše ostatní bylo předem dáno, papežská stolice ani neurčovala přesně dny, v nichž
je možné odpustků v bratrstvu dosáhnout, to nechávala na biskupovi diecéze, kam konfraternita patřila. Vedle
této buly vydávali papežové bratrstvům ještě oltářní privilegia, opět vždy stejného znění. Významným
sjednocovacím prvkem pro bratrstva byly také již zmíněné řeholní instituce, které šířily své řádové kulty.
Církevní řády byly samozřejmě nadnárodní a jejich bratrstva tedy také. Dominikáni, karmelitáni, jezuité, servité,
trinitáři i ostatní měli pro zakládání svých bratrstev papežské privilegium, přesněji, mívali jich více, protože
řádoví představení si čas od času nechávali stávající privilegium potvrdit novým papežem. Dominikáni tedy
kupř. odkazují při zakládání růžencových bratrstev v 18. století na celkem 17 papežských listin, které řád obdržel
od 15. století.7) Některé řády také vydávaly interní normy, které platily pro všechna jejich bratrstva. Kupříkladu
pro jezuitské sodality byla vydána první všeobecně platná statuta v roce 1587.8)

Národní specifika

Z hlediska právních norem tedy měla barokní bratrstva v jednotlivých zemích všechny předpoklady po to, aby
se od sebe nelišila. Platilo to v zásadě pro bratrstva stejného druhu - bratrstvo svaté Barbory v Plzni funguje
prakticky stejně jako tatáž konfraternita třeba v Cáchách.9) Trochu jiné to ale je, pokud začneme srovnávat
bratrstva v různých zemích. Každý stát, každá země i oblast měly své specifické podmínky, v nichž bratrstva
vznikala a které přece jen nějakým způsobem mohly ovlivnit jejich charakter. V Čechách to byla hlavně cézura v
jejich existenci, ke které došlo v důsledku husitského hnutí. Na rozdíl od mnoha jiných zemí u nás skoro
nemáme bratrstva, u kterých by bylo možné prokázat kontinuitu od středověku až do 17. a 18. století. Vedle toho
zde zřejmě zakládání bratrstev nestálo zdaleka tak v centru zájmu církevních a státních úřadů, jako v některých
sousedních katolických zemích. Alespoň z Čech dosud není známa žádná stopa toho, že by církevní nebo státní
úřady zakládání bratrstev nějakým způsobem přímo přikazovaly, jak je to doložitelné třeba v Kolíně nad Rýnem,
Mohuči, Pasově, Trevíru nebo ve Würzburku.10)
Snad právě proto nám pokusy o srovnání celkového počtu bratrstev v Čechách s bratrstvy jinde naznačují, že
přes veškerý rozmach této formy zbožnosti nepatřilo České království k nejaktivnějším. Je ovšem obtížné takové
srovnání vůbec provést, a to i přesto, že máme k dispozici číselné údaje o bratrstvech našich a že existuje několik
soupisů a sumárních zpracování bratrstev v okolní cizině. Jakákoliv číselná srovnávání jsou ošidná, protože
soupisy a číselná zpracování zahraničních bratrstev vycházejí z různých zásad, kupříkladu z různých vymezení
pojmu bratrstvo (kupř. tvůrci bavorského katalogu bratrstev do něj zahrnuli pouze ta společenství, která byla
výslovně termínem bratrstvo nazývána - a tak jim vypadly nejen třetí řády, ale i veškeré jezuitské sodality).11)
Navíc v jednotlivých zemích či diecézích byly jiné podmínky, jiné zalidnění, odlišná hustota farní sítě a
podobně. Napíšeme-li tedy, že oproti 652 barokním bratrstvům v Čechách stojí shodou okolností přesný
dvojnásobek tohoto počtu - 1304 bratrstev - v Uhrách, je to sice zajímavé, ale současně má takové zjištění jen
velmi malou informační hodnotu. Snad alespoň trochu srovnatelným údajem je procentuální zastoupení bratrstev
v celkovém počtu farností.

Kultura

Teprve poté mohou být tato privilegia veřejně vyhlášena a bratrstvo je může začít
využívat. Biskup také rozhoduje o podmínkách, za nichž bratrstva v jeho diecézi smějí přijímat zbožné dary a
odkazy věřících, a k jeho povinnostem
rovněž patří určovat bratrstvům, která na to mají výsadu, jejich zpovědníka. Velmi důležité je ustanovení, podle
něhož žádný církevní úřad, tedy ani biskupské a arcibiskupské konzistoře, ani představení řádů a správcové
arcibratrstev, nesmí za práce spojené se založením nebo přivtělením bratrstev přijímat žádnou odměnu. Bratrstva
měla vznikat zdarma a i když později se za vyhotovení náležitých listin platil malý poplatek, nikdy nebylo
vlastní založení finančně náročné.6)
Aby konstituce mohla skutečně splnit svou úlohu, musel ji papež vztáhnout na všechna bratrstva, tedy i na ta,
která již existovala. Proto je v ní nařízení, podle něhož mají být všechna stávající bratrstva podle jejích
ustanovení prověřena, a to do roka, pokud se nalézají v Evropě, a do dvou let, jestliže jsou kdekoliv v zámoří.
Tato zmínka o širém světě nás znovu upozorňuje na skutečnost, že katolická bratrstva byla ve své podstatě
nadnárodními společenstvími, že uvedená konstituce formovala jejich podobu stejně tak v Praze jako v Krakově,
v Mnichově, v Bruselu, v Madridu nebo až ve vzdálených jihoamerických koloniích.
Také další právní normy vydávané pro konfraternity papežskou kurií měly univerzální, nadnárodní podobu.
Šlo především o odpustkové privilegium s incipitem Cum sicut accepimus, o kterém jsme se již zmiňovali v
první kapitole.

To se však mělo záhy změnit.
O necelé půlstoletí později, v roce 1604, vydal papež Klement VIII. základní právní normu pro další existenci
náboženských bratrstev v katolické církvi. Jeho konstituce s počátečními slovy Quaecumque a Sede Apostolica
(Jakékoliv od Apoštolské stolice) byla vedena snahou vytýčit pro zakládání a existenci náboženských bratrstev
přesné podmínky v duchu tridentské obnovy katolického církevního života. Vzhledem k rozmachu bratrstev v
následujícím období to bylo velmi prozíravé. Je zřejmé, že vydání konstituce si vynutil právě početní vzrůst
bratrstev ve 2. polovině 16. století v tradičních katolických zemích, jako byla Itálie nebo Španělsko. Papežská
kurie musela počítat s dalším šířením tohoto druhu laické zbožnosti, ostatně v preambuli konstituce Quaecumque
se praví, že se v celém křesťanském světě již nachází množství nejrůznějších bratrstev a při tom dosud neexistuje
žádný jasný a spolehlivý předpis pro jejich zakládání, zřizování, připojování a vyhlašování. Konstituce byla
vydána hlavně proto, aby se do budoucna předešlo chybám při zakládání nových bratrstev.5)
Jejím jádrem jsou zásady, které mají zajistit, aby všechna bratrstva byla řádně kanonicky založena, aby jejich
stanovy odpovídaly katolické věrouce a aby církev měla lepší možnost jejich evidence a kontroly. Stejně jako
Tridentský koncil položil základní odpovědnost za rozvoj a šíření katolického vyznání především na diecézní
biskupy, tak i konstituce Quaecumque právě jim ukládá hlavní dozor nad náboženskými bratrstvy. Ordinář
(diecézní biskup nebo arcibiskup) musí odsouhlasit založení každého bratrstva ve své diecézi, a to i tehdy, když
vzniká u klášterního kostela. Jeho souhlas je nutný i v případě, že má dojít k připojení nějakého bratrstva k
arcibratrstvu. Biskup také nesmí povolit existenci více bratrstev stejného titulu na jednom místě a o svém
souhlasu musí vydat patřičnou konfirmační listinu. Biskup (v praxi ovšem jeho úřad, tzv. konzistoř) musí dále
překontrolovat a schválit statuta nové konfraternity a současně má být seznámen s veškerými odpustkovými
privilegii a dalšími výsadami, které bratrstvu udělila papežská kurie, představený církevního řádu, nebo která na
ně přešla z arcibratrstva.