Katolický kněz Karel Konrád, který před sto lety sepsal materiálově bohaté pojednání o problematice
renesančních a barokních literátských kůrů v českých zemích, považoval ve své knize za potřebné
zdůraznit, že i přes občasné přerůstání některých kůrů v bratrstva přece jen většina pobělohorských kůrů
zůstávala kůry a v bratrstva se neproměnila. K tomuto tvrzení měl svůj důvod, cítil potřebu bránit
pobělohorské kůry před tehdy panujícím názorem, že tendence barokních literátských sdružení byla
"veskrz pobožnůstkářská a tedy i pověrečná". Konrád proto argumentoval tím, že se jen malá část
pobělohorských kůrů proměnila v bratrstva, jimž by snad takové charakteristiky mohly být určeny. I když
výtky "pobožnůstkářství" a "pověrčivosti" již dávno nepatří do výzbroje historiků, zabývajících se
zbožností a myšlením baroka, lze dnes Konrádův názor o převažujícím množství kůrů-nebratrstev
potvrdit. Pro barokní Čechy je v současné době evidováno téměř půldruhé stovky kůrů, přičemž pouze u
necelých čtyřiceti lze zatím doložit jejich přímou přeměnu v bratrstva.18) Na druhé straně však není
možné považovat ty pobělohorské kůry, které se v bratrstva přímo neproměnily, za stejné instituce, jakými
byly v předbělohorské době. I když podle našeho vymezení bratrstev mezi ně zcela nepatří (nemívají titul,
kult, často ani nemohou doložit kanonické založení), je pravděpodobné, že v místě svého působení často
zastávaly podobnou společenskou i náboženskou úlohu, zvláště pokud tam žádné bratrstvo nebylo.
Ostatně sami faráři z pražské arcidiecéze, kteří v roce 1677 a opakovaně pak i v roce 1700 museli v
obsáhlém dotazníku uvést množství informacích o svých farnostech, často na dotaz o bratrstvech uváděli
právě literátské kůry.