Po Noční hlídce

nastalo v Rembrandtově tvorbě vnitřní uklidnění, v podobiznách prohlubuje duševní charakteristiku portrétovaného, v náboženských obrazech představuje skutečné lidi s jejich myšlenkami a city, ale s hlubokým duševním životem( Svatá rodina, 1645; Kristus v Emauzích, 1648).Od padesátých let vznikalo jeho pozdní dílo, pro něž je dnes nejvíce oceńován.Kolorit se omezuje na několik barev( černou, bílou, červenou, žlutou), jejichž mísením dosáhl nečekaného bohatství odstínů(Syndikové amsterodamského soukenického cechu, 1662).Také malířské podání dosahuje nebývalé svobody.Barevná pasta, nanášená někdy špachtlí, dostává podobu bohatě členěných struktur, v nichž hmota je úplně podrobena a slouží jako nositel umělecké hodnoty.Obraz je naplněn barevnou temnotou, z níž se noří osvětlené postavy, hlavní účastníci děje, jako duchovní bytosti, nositelé tajemné osudovosti( Židovská nevěsta, 1667; Návrat ztraceného syna, kolem 1668).Jeho pozdní autoportréty jsou osobní zpovědí, v nichž hledal podstatu člověka a kladl si otázky po smyslu života.