Jim si od odjezdu do Paříže sliboval,

že se dostane do uměleckého
prostředí, unikne z Los Angeles, unikne od rock'n'rollu, od
senzačních článků o své osobě. Pronásledovala ho smečka
senzacechtivých novinářů; spousta chlápků z bulvárních plátků a
on z toho byl, upřímně řečeno, unavený. Už ho nebavilo být
"Ještěrčím králem".* Jim Morrison byl básník. Byl to umělec.
Nechtěl být králem orgastického rocku, králem kyselinového rocku,
králem ještěrek. Všechny tyhle tituly, které mu lidi dali, bral
jako nepochopení práce Doors, a tak ve snaze tomu utéct a dobít
si své umělecké baterie odjel do Paříže, města umění. Chtěl psát,
možná se porozhlédnout po nějakém novém filmovém projektu - kvůli
filmu ho kontaktovala Agnes Verdová a také Jacques Demis.
A tak Jim odjel, aby si vydechl, odpočinul... aby se znovu stal
básníkem. A my jsme ukončili své závazky k Elektře; měli jsme
během pěti nebo šesti let dodat sedm desek. Takže jsme to splnili
a byli volní; mohli jsme si najít novou nahrávací společnost, dál
dělat desky, nedělat desky, cokoliv. A tak jsme se rozhodli dát
si dlouhou pauzu, a Jim doopravdy neměl důvod, proč být u
míchání. Řekl: ,Vy to kluci dodělejte, já jedu do Paříže.' A my
na to: ,Dobrý, Jime, uvidíme se pak... a už jsem ho nikdy
neviděl.'"