soud

V listopadu 1970, dva týdny po vynesení rozsudku nad Jimem,
vyzval Max Fink Okresní soud v Miami, aby verdikt zrušil.

Elektra, zklamaná slabým prodejem koncertního alba (pouhých 225
000 kopií), se mezitím rozhodla vydat kompilaci "největších hitů"
Doors, nazvanou "13". Chtěla se tak přiživit na rozruchu kolem
skupiny, a vydělat něco peněz na předvánočním trhu. Doors se
zhrozili. Odpověděli jediným způsobem, který jim zbýval - začali
zkoušet materiál na další album, poslední, ke kterému se podle
smlouvy Elektře zavázali. Ale Paul Rothchild jim poté, co
navštívil několik zkoušek, oznámil své rozhodnutí nové album
neprodukovat: "Zvlášť Jim byl doopravdy znuděný... nedokázal se
pro to skutečně nadchnout. Řekl jsem: ,Tohle album bude
katastrofa.' V jedné chvíli jsem prostě vstal, vešel do studia a
prohlásil: ,Hele, poslouchejte - mě to nudí. Je to poprvé
v životě, co mi ve studiu padá hlava na mixpult. Mám vás, kluci,
rád, a mám rád vaši hudbu, ale mně se zdá, že se mnou nic nedělá
a že já neudělám nic s ní. Chci, aby vaše i moje kariéra
pokračovala dál, tak proč se neseberete a nezprodukujete si to
sami?"
Jak Krieger v roce 1972 vzpomínal: "Bylo to vzájemné, vážně.
Zjistili jsme, že po čtyřech nebo pěti albech se skupina naučí,
jak ve studiu nahrát to, co chce, a Paul už vážně neměl dál co
říct - nic, co bychom nevymysleli sami. Takže už vlastně
nepředstavoval nezbytný faktor. Neměl pocit, že by jako producent
byl nějak zvláštním přínosem. Patří mezi ten typ producentů,
kteří se doopravdy musí dostat věci až na dřeň, vložit všechnu
svou energii do toho, co zrovna dělají... a my jsme tentokrát
věděli přesně, co chceme."
Rozhodli se produkovat si album sami s pomocí zvukaře Bruce
Botnicka... aby se celý projekt odehrával blízko domova, museli
předělat zkušebnu pod kanceláří Doors na nahrávací studio,
zatímco režie s mixpultem a magnetofonem byla umístěna do horních
místností.
Manzarek osvětloval jejich tehdejší přístup v roce 1972 takto:
"Šlo o návrat k základu, ke kořenům. Dali jsme mikrofony a
nahrávací zařízení přímo do zkušebny. Místo abychom použili
profesionální studio, řekli jsme si: ,Hele, natočme tohle album
tam, kde zkoušíme, a udělejme ho spontánní, v podstatě naživo.'
Přibrali jsme Jerryho Scheffa na basu a Marca Benna na rytmickou
kytaru - předtím jsme nikdy druhého kytaristu neměli -, takže
nahrávalo šest muzikantů najednou. ,LA Woman' je živá,
neupravovaná nahrávka - Jim zpíval a my k tomu hráli. Je tam jen
velmi málo oprav, absolutní minimum. Myslím, že jsem tam přidal
piáno... a to je všechno. Všechno ostatní bylo vlastně živé
nahrávání, jako bychom vystupovali na pódiu. Proto album zní tak
svěže."
Víceméně se vrátili k nahrávání tak, jak je provozovali při
pořizování své první desky - s minimem oprav (k Jimově úlevě).
Některé vokály se nahrávaly v koupelně studia Doors na Santa
Monica Boulevard č. 8512 - odtud žertovný verš v "Hyacinth
House": "I see the bathroom is clear,"* - věta, která během
jednoho roku získá strašidelné asociace.
Jimův hlas však často zní unaveně a poničeně a místy skoro
zlomeně... a je ironické, že právě to přispívá k celkové bluesové
drsnosti. Toto album je zavedlo dál ve směru, kterým se vydali s
deskou "Morrison Hotel", a zastihlo je v mnohem lepší formě. I
Jim to věděl; skutečnost, že všechny písně jsou znovu (poprvé od
třetího alba) připsány Doors jako skupině, dokazuje, že byl
spokojen s materiálem i se svými kolegy. "Konečně dělám bluesové
album," říkal přátelům nadšeně. Zvláštní je, že nejslabší
nahrávka - bezvýrazná verze "Crawling King Snake" Johnyho Lee
Hookera - byla od počátku existence skupiny kmenovou součástí
jejich repertoáru.