Podle Robbieho Kriegera

"The Wasp (Texas Radio & The Big Beat)"
je o "nové hudbě, kterou Jim slyšel, když se svou rodinou
projížděl jihozápadními státy. Měl takovou vizi o velké
radiověži, chrlící hluk. Tehdy vysílalo rádio XERB s moderátorem
Wolfman Jackem. Bylo slyšet od Tijuany a Tallahassee po Chicago,
kde žil Ray Manzarek. Tím pro naši generaci začal rock'n'roll.
Věž byla z černého leštěného chromu a tenkrát neexistovaly žádné
zákony, které by omezovaly sílu rozhlasového vysílání".
Titulní nahrávka "LA Woman" je ódou na ženu nebo město andělů,
nebo na oboje (Morrison ukradl obraz "city of night (město noci)"
z románu Johna Rechyho); v podstatě na tom nezáleží; je tolik
hypnotická... a navzdory svým temným vizím Morrison vyzývá "Mr
Mojo Risin" (což je anagram Jima Morrisona, na který přišel John
Sebastian), tj. sám sebe, aby "nepřestával růst".
Album končí písní "Riders On The Storm", zasněným blues
o apokalypse, jehož námět Morrison čerpal z telefonního rozhovoru
se svým přítelem, který oba vedli v rauši. Byl také částí básně,
nazvané "The Graveyard"... ačkoliv úsek "Killer on the road" byl
převzat ze scénáře k Morrisonovu filmu HWY. Bruce Botnick přidal
zvuky bouřky a houkajícího vlaku (skupina chtěla také přidat
dusot koní, cválajících po ocelovém mostě). Rothchild píseň
později odmítl jako "koktejlovou hudbu" (člověka napadá, na jaké
koktejly byl asi zvyklý!).
Jim už dříve toho roku řekl redaktorovi NME Royi Carrovi, že sní
o tom, aby Doors nahrávali s bluesovými giganty, jako byli Muddy
Waters a John Lee Hooker: "Bylo by to něco, co jste ještě nikdy
neslyšeli. Možná k tomu jednou dojde! Neexistuje důvod, který by
tomu bránil. Přiveďte lidi jako Hookera, Screamin' Jaye
Hawkinse... nebo třeba i Lee Dorseyho; ne jen proto, aby
přehrávali kupu starých známých bluesovek, ale aby napsali něco
nového. Hrávali jsme Dorseyovu ,Get Out Of My Life Woman' a
spoustu dalších. Bluesové album Doors by spoustu lidí
překvapilo."
Nikdy se k nahrávání se svými bluesovými předky nedostali, ale
alespoň natočili výborné album (podle Rolling Stone své
nejlepší). Nejspíš si moc neuvědomovali, že je jejich posledním.
Jim se nicméně do nahrávacího studia ještě jednou vrátil - v den
svých sedmadvacátých narozenin četl na magnetofon svou poezii
(která, jak se shodují téměř všichni jeho přátelé, byla určena
spíše k poslechu než ke čtení). Nahrával čtyři hodiny (včetně An
American Prayer [Americká Modlitba] své nové básně, které
soukromě vydal v omezeném nákladu 500 kusů) a během frekvence se
zvolna opíjel... ale když skončil, byl velmi potěšen a očividně
měl pocit, že dosáhl nějakého osobního cíle. V euforii souhlasil,
že znovu bude hrát koncerty s Doors. Narychlo byla určena dvě
data v Dallasu a New Orleansu.