Živá Morrisonova vystoupení byla od samého začátku ohňostrojem
vzruchu a konfrontačního divadla. Později to vysvětloval takto:
"Amerika byla plná násilí. Američany násilí přitahovalo. Vábilo
je upravené násilí, násilí v konzervě. Byli hypnotizováni
televizí - televize je neviditelným ochranným štítem proti holé
skutečnosti. Nemocí kultury dvacátého století je neschopnost
vnímat realitu. Lidé se shlukují kolem televize, seriálů, filmů,
divadla, pop idolů, a rozvášňují se kvůli symbolům. Ale v realitě
svých skutečných životů jsou emočně mrtví."
Všechna tato úzkost vyplula na povrch, když se jednoho večera
Jim, který byl na tripu, rozhodl poprvé improvizovat slavnou
oidipovsko-freudovskou pasáž z "The End". Říci na jevišti "fuck"
bylo v roce 1966 něčím neslýchaným; že by to někdo řekl v tomto
kontextu - o tom se nikomu ani nesnilo. Publikum bylo v šoku a
vedení klubu na infarkt. Jak o písni později napsal Lester Bangs:
"Bylo to poprvé, co byla vyřčena trvalá témata Doors: hrůza,
násilí, vina bez možnosti nápravy, milostné nezdary a především
smrt." Vedlo to také k tomu, že byli z Whiskey na hodinu
vyhozeni... ale ještě předtím přivedl Arthur Lee z Love na jejich
vystoupení šéfa Elektry Jaca Holzmana. Elektra tenkrát byla
hlavně folkovým labelem a hledala více rockových formací typu
Love. Když se Holzman byl na skupinu několikrát podívat, nabídl
jim smlouvu, která zahrnovala (téměř) naprostou uměleckou
autonomii. Doors si najali právníka (který měl půvabné jméno Max
Fink*), chvíli si hráli na "tvrďáky", kteří se hned tak na něco
nechytnou, a pak podepsali. Muži, kterého jim Holzman vybral jako
producenta - Paulu A. Rothchildovi -, se naštěstí povedlo
navštívit jedno z jejich posledních vystoupení ve Whiskey, a
pochopil, jaký plamen dokážou zažehnout. Stačilo jen obstarat jim
sirky.