Odlišení českého romantismu od světového

V našem písemnictví se uplatnila jak odnož romantismu, která hledala oporu v patriarchální minulosti a v křesťanství, tak linie subjektivního rozervanectví. V podmínkách ustavování národní společnosti se romantický postoj vyhrotil do protikladu nadosobního mravního vědomí lidové pospolitosti, představující jádro národa s melancholickým a ironickým postojem jedince, který pozbyl víry v božský řád věta. Umělci domýšlející romantický pocit do důsledků upírali pozornost k osudu jedince - vyděděnce, hluboce prožívajícího konflikt mezi ztraceným ideálem a skutečností, mezi bohatstvím citu a bezcitností světa.
Nové tvárné postupy kladly zvýšené nároky na čtenáře zvyklé spíše na prosté deklamovánky či ohlasy folklórní tvorby, V podmínkách nepříliš rozvinuté společnosti, procházející navíc fází národní integrace, se vypjatý subjektivismus romantických hrdinů nesetkal s pochopením. Typickým a po umělecké stránce výsostným představitelem této linie se stal Karel Hynek Mácha. Vidíme tedy, že nové směry se v literatuře jen těžko prosazují. Požadavek národně výchovný zpomaluje jejich rozvoj a právě jen Mácha dokázal na počátku třicátých let vybudovat velké umělecké dílo.