V jednom děkanátu v trevírské diecézi bylo v polovině 18. století v 70% farností
alespoň jedno bratrstvo a v kolínské diecézi toto zastoupení konfraternit činilo dokonce 94%.12) Naproti tomu v
pražské arcidiecézi ve 2. polovině 18. století existovalo pouhých 33 % farností, kde najdeme (lhostejno zda u
farního nebo klášterního kostela) alespoň jednu konfraternitu.
O něco lépe se můžeme při srovnávání se zahraničními bratrstvy věnovat jejich typům. Důsledkem
historického vývoje českých bratrstev je skutečnost, že se zde některé typy konfraternit běžné v zahraničí
nevyskytovaly. Jde především o bratrstva duchovních, která vznikala ve středověku a v řadě zemí, kupříkladu v
Tyrolích nebo v Bavorsku, se vyskytovala i v 17. a 18. století. Podobně u nás nenajdeme bratrstva Křesťanského
učení, jaké vzniklo v 16. století v Miláně a pak se šířilo po německých zemích (ale nalézáme ho kupř. i v
Polsku). Na rozdíl od sousedního Polska se v Čechách takřka nevyskytovala ani čistě charitativní bratrstva,
bratrstva špitální apod. Rovněž sem nepronikly konfraternity kajícníků, dobře známé ze západní Evropy,
kupříkladu z Francie.13)
Určitá národní specifika je možné vysledovat při srovnání tří základních skupin kultů v zasvěcení bratrstev
(Kristus - P. Marie - svatí, k nimž přičítáme ještě bratrstva jinde nezařazená, tj. především zádušní a ta, jejichž
kult se nedá jednoznačně určit). Něco nám napoví malá sonda do bratrstev ve středoevropském prostoru. Je
samozřejmě omezena na ta území, z nichž jsou přístupné a důvěryhodně zpracované soubory dat k bratrstvům,
která tam v baroku působila - kromě Čech o jde tedy Slezsko (o vratislavskou diecézi), dále o Bavorsko a o
Uhry.14)