Válečná léta

1. září 1939 začala útokem německých vojenských oddílů na Polsko Druhá světová válka. Ačkoli byla již v létech 1938/39 dávno potlačena na „křesťanství v sakristii“, považovala se katolická církev v době vypuknutí války za povolanou k „národní povinnosti“. V různě akcentovaných provoláních biskupů nechyběly projevy solidarity, válečnému nadšení z roku 1914 samozřejmě byly všechny na hony vzdálené. Podle oficiální varianty se mělo vše podčinit příkazu národní jednoty ve válce. Nacionálně socialistickým vládcům, především gestapu a SS, to však posloužilo jako alibi, aby teror proti opozičním silám, namířený do vnitrozemí, dále stupňovali. Pod záminkou „válečných potřeb“ nasměrovali nespočetná omezení hluboko do vnitrocírkevní sféry (např. zákaz bohoslužeb po nočním leteckém poplachu). Především po vítězství nad Francií (léto 1940) se ukazovalo stále výrazněji, že vlivné kruhy ve straně, SS a gestapu chtěly využít válku pro církevně politické „rozorání mezí“. Represe dosáhly svého vrcholu v roce 1941 takzvaným „útokem na kláštery“, když bylo zrušeno především ve staré říši 123 klášterů a církevních zařízení. V tomto roce bylo měsíčně zavlečeno průměrně 9 katolických duchovních do koncentračního tábora.