Na jaře roku 1783 vydal císař Josef II. dvorský dekret, kte -
rý v Českém království rušil náboženská bratrstva. Došlo k tomu v převratné době josefínských náboženských
reforem, kdy stát v dosud nevídaném měřítku zasáhl do organizace katolické církve v habsburské monarchii a
kdy se pronikavě měnil náboženský život všech věřících. Vedle takových událostí jako zavedení náboženské
tolerance, kterou skončilo více než stopadesátileté období násilné pobělohorské rekatolizace, či vedle rušení
desítek starobylých klášterů, se likvidace bratrstev může jevit jako málo významná a poměrně zanedbatelná
událost. A přece byly v tomto okamžiku odsouzeny k zániku instituce, které se pro statisíce příslušníků několika
generací obyvatel českých zemí staly nedílnou součástí života.
Hned na úvod je třeba zdůraznit, že náboženská bratrstva doby baroka nejsou nijak záhadným fenoménem, že
nešlo o tajné spolky s nějakými zvláštními či tajemnými rituály. Naopak se jednalo o poměrně otevřené a v
podstatě průhledné organizace, které existovaly pod dohledem katolické církve a fungovaly naprosto v duchu
jejího učení. Přesto, nebo spíš právě proto měla bratrstva pro katolíky 17. a 18. století velkou přitažlivost, a to
samozřejmě nejen na území českých zemí, nýbrž v celé katolické Evropě. V pobělohorských Čechách i na
Moravě je najdeme prakticky v každém prostředí - od velkých významných měst až po čistě vesnické farnosti.
Sdružovala někdy jen desítky, častěji však stovky, ale i tisíce lidí, přičemž byla otevřena většině společenských
vrstev - od aristokracie přes nižší šlechtu a měšťany královských i poddanských měst až po poddané vesnické
obyvatelstvo.