II.

gdyž k Vám vesel hledím, zlatá Vy kuřátka,
sLyším naše písně, česká zřím děvčátka.
Naše dívky slunce rannější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.
V noci krásné hvězdy do vody naprší -,
běda hochu, na nějž oči ty zasrší!

III.

Ach, jaké to blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru,
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!

Ty třepotné, smavé hvězdičky
tak čiperně na mne hledí -,
ach prosím Vás, je to pravda vše,
co lidé prý o Vás vědí?

Že maličké Vy prý hvězdičky
jste obrovská samá těla -,
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá!

Což nevidím, jak jste drobounky
a v jakém jste k sobě skladu? -,
já -, nahoře být -, bych kamenem
Vás přehodil celou řadu!

A že prý jste věčném ve reji
a přes steré skokem míle?
ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!

A zatím tak němé spřádáte
svou života tichou dumu -,
když vesele prstem zaluskám,
je věru v tom více šumu!