tag:blogger.com,1999:blog-167174802011-11-14T08:06:20.454-08:00makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comBlogger5051100tag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-71957828001888700262011-05-09T01:11:00.001-07:002011-05-09T01:11:22.881-07:00Slavnost přenesení paládia trvala dva dny. Velkou poctou pro premonstráty a také pro bratrstvo bylo 6. září <br />1650 jeho vystavení v kostele sv. Benedikta, kde před ním odeznělo několik mší a kázání. O vigilii (den před <br />svátkem) Narození Panny Marie, tedy 7. září, vyšlo s paládiem z kostela sv. Benedikta mohutné procesí směrem <br />na Špitálské pole v dnešním Karlíně, které po bohoslužbě konané zde pod širým nebem pokračovalo dál do Staré <br />Boleslavi. Od obvyklých poutí bratrstva se přenesení obrazu odlišovalo především širokou účastí. Vedle <br />strahovských premonstrátů, žáků Norbertina a členů bratrstva se ho zúčastnilo světské i řádové duchovenstvo z <br />Prahy, stejně jako zástupy šlechty a měšťanů. Samo procesí, ale i vítání paládia v Brandýse nad Labem a ve <br />Staré Boleslavi a jeho konečné uložení v kostele Panny Marie se vyznačovaly honosností a nádherou.<br />Pobožnosti a slavnosti, o kterých pamětnice bratrstva Narození Panny Marie hovoří, byly celkem rovnoměrně <br />rozloženy do celého roku. Účast členů konfraternity na nich ovšem ovlivňovaly různé faktory. V případě poutí <br />do Boleslavi i jinam to bylo především počasí, pokud bylo chladno nebo deštivo, zaznamenává kronikář <br />podstatně slabší účast. Ale počet věřících na boleslavské pouti neovlivňovala jen nepřízeň počasí, nýbrž i <br />společenské události. Obavy ze švédských armád zabránily konání této pouti v roce 1646, švédská okupace <br />levobřežní Prahy a dobývání Starého a Nového Města byly překážkou v roce 1648. Procesí do Boleslavi mohl <br />omezit i pobyt dvora a panovníka v Praze. K tomu došlo kupř. v září roku 1656, kdy se zde konala korunovace <br />Leopolda I. Tehdy byla překážkou uvedené slavnosti exkluzivita členstva, protože mnozí významní členové <br />bratrstva museli jakožto vysocí zemští úředníci setrvávat v blízkosti panovníka a nemohli si dovolit několik dní <br />před korunovací opustit Prahu na dvoudenní pouť. Ta byla odložena na pozdější dobu a nakonec se v důsledku <br />podzimních plískanic toho roku již neuskutečnila. O něco později, v roce 1673, kdy začátkem září do Prahy <br />zavítal císař a český král Leopold I., byla účast na pouti do Boleslavi znatelně slabší než jindy. Císař se totiž <br />stejného dne účastnil jezuitského procesí k mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a podle roztrpčených <br />slov kronikáře bratrstva se mnozí Pražané šli raději podívat na tuto událost, než aby putovali do Boleslavi <br />poklonit se Matce Boží. Na jejich omluvu je ovšem třeba dodat, že osobní přítomnost panovníka v Praze byla v <br />této době nesmírně vzácná a vidět na vlastní oči českého krále musel být pro řadu měšťanů skutečně životní <br />zážitek.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7195782800188870026?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-65691932011518235152011-03-08T08:29:00.000-08:002011-03-08T08:34:45.067-08:00V prvních třech a půl desetiletích existence bratrstva, které nám pamětnice přibližuje, se kromě více či méně <br />pravidelných náboženských slavností uskutečnilo také několik významných, přitom však ojedinělých akcí. Patří <br />mezi ně především zakládací slavnost konfraternity, která se uskutečnila v kostele sv. Benedikta v neděli 15. září <br />1641. Skládala se z několika mší, doprovázených kázáními v obou zemských jazycích. V jejím průběhu bylo <br />nové bratrstvo slavnostně prohlášeno za založené. Přítomný kardinál Harrach se jako první vlastní rukou zapsal <br />do knihy členů a poté se zapisovali ostatní přítomní - autor pamětnice uvádí, že v tento první den své existence <br />získala konfraternita na 300 členů. Najdeme mezi nimi jména příslušníků a příslušnic významných a vlivných <br />šlechtických rodů - Trautmannsdorfů, Vratislavů z Mitrovic, Fürstenberků, Berků z Dubé, Švamberků apod.<br />Duchovním správcem bratrstva se podle Harrachovy konfirmační listiny stal strahovský opat, v době založení <br />jím byl P. Kryšpín Fuk z Hradiště, vedle něj mělo dva další duchovní vůdce a zpovědníky z premonstrátského <br />řádu, jednoho pro jazykově české, druhého pro německé členy. Bratrstvo však muselo mít i své laické <br />představenstvo - rektora a jeho asistenty. Jejich volba se také konala v průběhu zakládací slavnosti a po ní <br />následovalo slavnostní uvedení rektora, hraběte Kryštofa Vratislava z Mitrovic, do funkce. Rituál spočíval v <br />předání odznaků úřadu novému rektorovi. Z rukou několika mladíků, pravděpodobně studentů Norbertina, přijal <br />hrabě Vratislav prsten, planoucí svíci, štolu, pečeť bratrstva a knihu - album členů.<br />Druhou slavností, u níž je třeba se ještě zastavit, bylo v roce 1650 přenesení staroboleslavského paládia z <br />Prahy do Boleslavi. Na konci třicetileté války se posvátný reliéf nacházel v Praze, kde v roce 1648 upadl do <br />rukou švédských útočníků. Vrchní velitel švédské armády falckrabě Karel Gustav ho však nezahrnul do své <br />bohaté kořisti, nýbrž si dopřál dvorné gesto a daroval paládium císařovně Leopoldině, manželce Ferdinanda III. <br />Obraz se tak dostal do Vídně a odtud byl v létě 1650 s velkou pompou převezen do Prahy. Podle pamětnice <br />bratrstva arcibiskup Harrach a pražští místodržící dlouho zvažovali, komu z pražského kléru svěřit jeho <br />slavnostní převoz z Prahy do Boleslavi. Volba nakonec padla na strahovského opata Kryšpína Fuka, a proto <br />dostalo v organizaci této slavnosti významnou úlohu i bratrstvo od svatého Benedikta. Neznámý analista, který <br />do jeho pamětnice tuto správu s uspokojením zapsal, naznačil, že tak arcibiskup odměnil aktivitu premonstrátů <br />při pořádání zmíněných poutí do Boleslavi v předchozích letech. Je však zřejmé, že i toto Harrachovo rozhodnutí <br />odráželo jeho nesmiřitelné protijezuitské postoje - přenesení posvátného reliéfu, který již v této době obecně <br />platil za ochrannou záštitu Českého království, kardinál svěřil představiteli řádu, který považoval za jednu z <br />protivah <br />Tovaryšstva.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-6569193201151823515?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-82183606966451869752011-02-09T06:21:00.000-08:002011-02-09T06:25:03.117-08:00Kromě mariánské úcty bratrstvo pěstovalo i kult sv. Josefa, Mariina manžela a pěstouna Páně. V <br />prvních desetiletích své existence konalo v den jeho březnového svátku procesí, které směřovalo do <br />karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, později se zastávkou v novoměstském <br />kapucínském kostele sv. Josefa, který se nacházel přímo naproti sv. Benediktu (na rozdíl od něj dosud <br />stojí na dnešním Náměstí republiky). Toto procesí však bylo v roce 1660 zrušeno - a to kvůli řevnivosti <br />mezi řády a současně i v důsledku obav premonstrátů o členskou základnu své významné konfraternity. <br />Jednak totiž vyvrcholily spory s kapucíny, kteří odmítali pustit na svou kazatelnu premonstrátského <br />kazatele, a jednak toho dne údajně karmelitáni hodlali založit ve svém chrámu bratrstvo sv. Josefa, <br />přičemž se představení naší mariánské konfraternity obávali, že by k tomto novému bratrstvu mohla přejít <br />řada jejích významných členů. Tato stopa konkurenčního prostředí mezi bratrstvy v polovině 17. století je <br />o to zajímavější, že členství ve více bratrstvech se již tehdy vyskytovalo (viz zmíněné listy Zuzany <br />Černínové); později při obrovském rozmachu bratrstev v první polovině 18. století to byl naprosto běžný <br />jev. Starost premonstrátů o členy svého bratrstva nepochybně spočívala ve snaze udržet si ty <br />nejvýznamnější osobnosti (a s nimi společenský status nejvýznamnější pražské konfraternity) výlučně pro <br />sebe.<br />Bratrstvo Narození Panny Marie od sv. Benedikta konalo vedle zmíněných pravidelných pobožností a procesí <br />i další náboženské akce. Kupříkladu v roce 1672 tato konfraternita spolu se studenty a učiteli Norbertina <br />uspořádala velmi honosné procesí, které za zvuku tympánů a trumpet směřovalo od sv. Benedikta na Strahov. <br />Tam se připojili premonstrátští řeholníci a všichni společně pokračovali do nového theatinského působiště za <br />Strahovskou branou (dnešní Kajetánka, kde v té době z iniciativy nejvyššího purkrabí Bernarda Ignáce z <br />Martinic vznikala replika slavného bavorského poutního místa Altötting). Nemuselo však jít pouze o akce ve <br />vlastní režii, uvedené bratrstvo se příležitostně účastnilo i dalších náboženských svátků, pobožností a slavností. <br />Tak kupř. v letech 1658 a 1659 putovali jeho členové do Slaného, kde v místním františkánském kostele vznikla <br />loretánská kaple. Tehdy se jednalo o podnik, který pro širokou pražskou veřejnost organizovali františkáni od <br />Panny Marie Sněžné. V 70. letech 17. století, kdy se arcibiskup Sobek snažil ve své arcidiecézi pozvednout <br />svatováclavský kult, se do oslav tohoto nejvýznamnějšího zemského patrona samozřejmě zapojilo i naše <br />bratrstvo Narození Panny Marie. Pod vedením premonstrátů pořádalo procesí ze svého kostela na Hrad do <br />svatováclavské kaple.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8218360696645186975?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-91618175128007425062010-06-15T02:52:00.000-07:002010-06-15T02:54:41.893-07:00Respektování jazykových poměrů v jednotlivých částech Českého království bylo pro katolickou církev 17. a 18. <br />století nutností, protože jen tak se mohla skutečně přiblížit k prostým věřícím. Jazykem bohoslužeb byla sice <br />latina, ale pro kázání, zpovědi a další úkony, stejně jako pro všední život v obci, museli být příslušníci farního <br />kléru znalí jazyka svých farníků. Na to církev dbala a vzhledem k jazykovým poměrům v království vedla klérus <br />k aktivní znalosti obou řečí.48) Přesto však občas docházelo ke sporům a ty se nevyhýbaly ani bratrstvům. <br />Jazyková otázka hrála roli v různých roztržkách, jako byl kupř. spor v Mnichově Hradišti, kde se česká kázání <br />pro růžencové bratrstvo stala tamnímu děkanovi záminkou k odmítnutí žádosti o německé exhorty pro <br />vrchnostenské úředníky.49) V jednom případě národnostní spor dokonce vyústil v založení nového bratrstva. <br />Událo se to v Praze na Malé Straně, kde se v roce 1733 začali v kostelíku sv. Jana v Oboře scházet němečtí <br />měšťané o nedělích a svátcích ke zpěvu náboženských písní. V následujícím roce se proti tomu postavili místní <br />čeští usedlíci, kterých zde tehdy byla většina, s tím, že kostel patří jim. Němci se přesunuli do kostela Panny <br />Marie pod řetězem při komendě johanitů, jejichž velkopřevor jim toto útočiště nabídl. Zde pak založili německé <br />bratrstvo Jména Panny Marie.50)<br /><br /><br />5. Při kterýchžto slavnostech Milost Boží pohledávati <br />se sluší - Činnost<br /><br />Již v předchozí kapitole jsme mohli prostřednictvím stanov a regulí částečně nahlédnout do činnosti barokních <br />náboženských bratrstev. Jejich aktivity však byly mnohem širší a neomezovaly se pouze na to, co členům <br />předpisovaly tyto normy. K činnosti bratrstev totiž patřily nejen vlastní pobožnosti, procesí, pohřby a další <br />náboženské slavnosti, nýbrž i jejich spolkový život a dále některé akce spojené s křesťanskou charitativní <br />činností a s reprezentací. Zvláště u reprezentace, která byla výrazem onoho společenského působení konfraternit, <br />je zajímavé zamyslet se nad tím, jakým způsobem se vlastně bratrstva na veřejnosti prezentovala, jak o sobě <br />dávala vědět, jak budovala svůj pozitivní obraz v rámci společenského vědomí. Mezi okruh problémů spojených <br />s činností bratrstev patří i náboženská katolická symbolika, především symbolika čísel. Ovlivňovala nejen vlastní <br />činnost, ale v některých případech přímo podobu konfraternit.<br />Pro poznání těchto témat nám - vedle již zmíněných stanov a regulí - mohou posloužit další prameny, které <br />vznikaly přímo z činnosti konfraternit. V první řadě to jsou tzv. pamětnice, tedy vlastně kroniky bratrstev. Tam <br />se zapisovalo vše, co bylo pro bratrstvo považováno za důležité - informace o založení, o významných <br />slavnostech a svátcích, opisovaly se tam důležité dokumenty, jako kupř. zakládací a konfirmační listiny, <br />odpustková privilegia apod. Mimo to bývají v pamětnicích zachyceny změny laického představenstva, někdy <br />tam najdeme i poznámky vizitátorů. Samozřejmě úroveň pamětnic byla různá, kromě skutečně přínosných knih <br />existují i pamětnice s nepatrnou informační hodnotou. Pamětnice bratrstev se ale zachovaly poměrně zřídka, <br />takže jejich údaje je třeba doplňovat i z jiných zdrojů. Těmi mohou být kupříkladu tzv. "knihy počtů", tedy <br />účetní rejstříky, kam se zapisovaly příjmy a výdaje každého společenství, nebo inventáře majetku, kde bývají <br />zaznamenány předměty, které bratrstvo při své činnosti užívalo.<br /><br />Pobožnosti, slavnosti, rituály<br /><br />Navenek nejnápadnější a z hlediska každodenního života členů i nejdůležitější činnost barokních bratrstev v <br />Čechách představovaly náboženské aktivity. Pro jejich bližší poznání se nabízí několik dochovaných pamětnic. <br />Zřejmě nejhodnotnější z nich jsou anály bratrstva, o němž padla zmínka již v minulé kapitole a které můžeme <br />použít pro malou sondu. Ve Strahovské knihovně v Praze je dochována pamětnice bratrstva Narození Panny <br />Marie za šťastnou hodinku smrti.1) Tato významná pražská konfraternita působící v kostele sv. Benedikta (od <br />barokní přestavby v 70. letech 17. století nesl tento kostel, jenž stál zhruba na místě dnešního obchodního domu <br />a paláce Kotva, patrocinium sv. Norberta a Benedikta) byla úzce spjata s kanonií premonstrátů na Strahově. Ti ji <br />v roce 1641 založili u své koleje Norbertina. Nešlo o řádové bratrstvo takového typu, jaké jsme poznali <br />kupříkladu u dominikánů nebo karmelitánů, premonstráti nevlastnili privilegium na šíření svého kultu <br />prostřednictvím bratrstev. Jakožto řád řeholních kanovníků se od mnišských řádů přece jen odlišovali a bratrstva <br />pro ně neměla takový význam, jako pro řeholníky uvedených řádů. Mezi českými barokními bratrstvy se <br />vyskytovalo jen málo konfraternit, spjatých s některým řádovým domem premonstrátů.2) Je patrné, že tento řád <br />se nezaměřoval na množství, nýbrž se spíš snažil o kvalitu. U svatého Benedikta vytvořil jednu z <br />nejprestižnějších konfraternit 17. století v Čechách.<br />Uvedené bratrstvo nebylo prestižní ani tak z hlediska majetku, nýbrž hlavně s ohledem na členy a na své <br />veřejné působení. Výše citovaný dopis Zuzany Černínové z Chudenic se zmiňuje o členství nejvyšších zemských <br />úředníků a pražského arcibiskupa kardinála Harracha. Při sledování jeho osudů v prvních 36 letech existence <br />(pamětnice obsahuje zápisy pro léta 1641-1675) skutečně mnohokrát narazíme na představitele nejvyšších <br />vrstev pražské společnosti, pro jaké moderní dějepisectví užívá pojem "elity". Strahovským premonstrátům se <br />podařilo vtisknout bratrstvu tento charakter cílevědomým úsilím, svou roli tu sehrálo i významné postavení <br />Strahova v tehdejší pražské společnosti, ale současně k tomu přispěla také výrazná podpora zmíněného kardinála <br />Harracha. Tento pražský arcibiskup stál u samého zrodu konfraternity a i později patřil mezi její přední členy a <br />příznivce. Vedly ho k tomu přinejmenším dva velice pádné důvody. Bratrstvo sídlilo u Norbertina, tedy v <br />premonstrátském učilišti, které bylo úzce spjato s Harrachovým arcibiskupským seminářem (působily zde nižší <br />školy, tzv. humaniora, příslušející k semináři, na nichž vyučovali výhradně premonstráti).3) Právě v době <br />založení bratrstva dramaticky vrcholil neúspěšný Harrachův pokus prosadit u panovníka pro seminář univerzitní <br />status a v tomto ohledu lze tedy chápat kardinálovu podporu bratrstva v podstatě jako součást jeho boje za <br />seminář. Navíc premonstrátské luxusní bratrstvo představovalo určitou protiváhu jezuitských sodalit, což v <br />souvislosti s dobře známými Harrachovými antipatiemi vůči Tovaryšstvu (které ve 30. letech 17. století vzrostly <br />v souvislosti s arcibiskupovými střety s jezuity o vliv na pražské univerzitě)4) samo o sobě bylo pro arcibiskupa <br />vážným důvodem, aby ho všemožně podporoval.<br />Základem činnosti uvedené konfraternity bylo stejně jako všude jinde pět výročních pobožností o pěti <br />svátcích, rozložených na celý rok. Rok tohoto bratrstva se ovšem nekryl ani s kalendářním ani s církevním <br />rokem, nýbrž začínal v první polovině září, kdy se v neděli nejbližší ke svátku Narození Panny Marie (8. září) <br />slavíval hlavní, nebo také titulární svátek bratrstva. Na jeho oslavy se scházeli členové v největším počtu, <br />několika bohoslužeb se toho dne účastnili i ti nejvýznamnější a nejurozenější v plném lesku, běžně bývá <br />doložena přítomnost pražského arcibiskupa kardinála Harracha, stejně jako později jeho nástupců Matouše <br />Sobka z Bílenberka a Jana Fridricha z Valdštejna. Význam svátku podtrhovali tito nejvyšší církevní hodnostáři <br />Českého království tím, že většinou osobně sloužili slavnou mši. Také tu zaznívala kázání předních strahovských <br />kazatelů. Toho dne rovněž docházelo k obměně laického představenstva konfraternity a z kazatelny byla čtena <br />jména členů, kteří v uplynulém roce zemřeli.<br />Další čtyři slavnosti bratrstva připadaly na významné mariánské svátky, respektive na nejbližší neděle po nich <br />- šlo o Neposkvrněné početí (8. prosince), Očišťování (2. února), Zvěstování (25. března) a Nanebevzetí Panny <br />Marie (15. srpna). Oslavy těchto svátků sestávaly ze série pobožností a kázání - příkladem může být prosincový <br />svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, slavený v roce 1641. V 7 hodin ráno svolal zvon členy <br />konfraternity k menší mši, po jejím skončení následovalo české kázání, pak slavná mše sloužená duchovním <br />správcem bratrstva, kterým byl strahovský opat. Poté zaznělo německé kázání a pak se konala další bohoslužba, <br />tentokrát u hlavního oltáře kostela. Na něm byla přes celý den vystavena k uctívání Nejsvětější Svátost. <br />Odpoledne před jednou hodinou zahlaholil velký zvon kostela a přítomní vyslechli další české kázání. V <br />podvečer následovalo kázání německé a pak se zformovalo procesí, které za zpěvu loretánské litanie zamířilo z <br />kostela na přilehlý hřbitov, dvakrát jej obešlo a vrátilo se zpět. V kostele se ještě konaly společné modlitby a <br />celou slavnost zakončilo opatovo požehnání.<br />Vedle uvedených výročních slavností, které byly na základě papežského privilegia obdařeny odpustky, slavilo <br />bratrstvo u kostela sv. Benedikta bohoslužbami a procesími i několik dalších svátků - zejména Velikonoce a také <br />červencový svátek Navštívení Panny Marie. Pro slavné rekviem a modlitby členů za zemřelé byla zvolena středa <br />v oktávu Dušiček. Velmi významnou slavnost představovala pravidelně konaná pouť do Staré Boleslavi ke <br />staroboleslavskému paládiu. Tradice poutí začala již v roce založení, kdy týden před vlastním zakládacím aktem <br />uspořádali strahovští premonstráti pro zájemce o členství tuto pouť. Jako její bezprostřední podnět je v pamětnici <br />uvedena snaha vyprosit pro nové společenství požehnání Panny Marie. Mariánský kult a úcta k proslulému <br />ochrannému obrazu byly pro tradici uvedených poutí v 17. století velmi důležité, ale současně zde hrál velkou <br />roli i jeden zcela světský důvod. Již od bělohorské bitvy se organizování poutí do Staré Boleslavi s vervou <br />ujímali jezuité. Arcibiskup Harrach, který - jak již bylo řečeno - považoval Tovaryšstvo za svého nebezpečného <br />rivala a který se s ním střetal ve výše zmíněných sporech o univerzitu, využil nově vytvořené bratrstvo jako <br />nástroj, pomocí kterého se snažil vzdorovat jezuitskému vlivu při organizování těchto poutí.5) To se mu v <br />podstatě podařilo, zářijové poutě bratrstva doprovázené premonstráty v charakteristických bílých hábitech se <br />udržely, získaly značnou popularitu mezi pražským obyvatelstvem a byly známé pod přízviskem "poutě bílých <br />páterů".<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-9161817512800742506?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-6894467738379142062010-05-25T02:26:00.000-07:002010-05-25T02:29:57.926-07:00Stát se v 17. a 18. století členem nějaké konfraternity nebylo obtížné. Alespoň pro každého, koho <br />nepoznamenal nějaký závažný mravnostní skandál a kdo nezavdával příčinu k pochybnostem o pravověrnosti <br />svého katolictví. Stačilo projevit zájem o členství, podrobit se přijímacímu rituálu, složit vstupní poplatek a v <br />některých případech také absolvovat jakousi zkušební nebo čekací dobu. Obecně je možné konstatovat, že pro <br />raně novověká náboženská bratrstva byla typická otevřenost a snaha získat pokud možno co největší množství <br />členů. Určitá omezení pro vstup do bratrstev v pobělohorských Čechách ovšem existovala. Byla zde početně <br />uzavřená společenství, která přijímala nového člena pouze po úmrtí některého ze svých příslušníků. Dále mohly <br />vstupu do některých bratrstev zabránit dva faktory - pohlaví uchazeče a případně i jeho věk.<br />Převážná většina bratrstev byla zakládána jak pro muže, tak i pro ženy. V textu standardního odpustkového <br />privilegia s incipitem Cum sicut accepimus se užívá formulace "bratrstvo ... křesťanů obojího pohlaví". Taková <br />společenství byla nejrozšířenější, ale vedle nich také existovaly konfraternity uzavřené příslušníkům opačného <br />pohlaví. V Čechách nalézáme bratrstva mužská, v jejichž členských matrikách není jediné ženské jméno. <br />Některé z nich byly spojeny se starým literátským kůrem, jiné představovaly typické barokní konfraternity bez <br />takové vazby. Jen namátkou lze uvést bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie v Počátkách, spojené s literátským <br />kůrem, nebo konfraternitu sv. Michala v Přísečnici (na místě této obce nedaleko Chomutova se dnes rozprostírá <br />vodní nádrž). Mezi výhradně mužská bratrstva patřily také mariánské družiny jezuitů, jejichž členy se mohli stát <br />jen studenti jezuitských kolejí a následně i měšťané. Z německých zemí jsou naproti tomu známa kromě těchto <br />výhradně mužských společenství i zvláštní sdružení, která Tovaryšstvo zakládalo pro ženy.42) U nás dosud <br />taková společenství nebyla objevena, ale u zdejších jezuitských kostelů vedle sodalit občas existovala i některá <br />další bratrstva s mužskými i ženskými členy (jako třeba bratrstva sv. Barbory a Smrtelných úzkostí Kristových, <br />která obě fungovala u jezuitského kostela sv. Mikuláše na Malé Straně).<br />Co se týče věkového omezení členství, většinou se o něm mnoho nedovíme. V regulích jsou takové informace <br />uváděny spíš výjimečně a v pramenech vzniklých přímo z činnosti konfraternit nebývají obsaženy vůbec. V <br />praxi to záleželo na každém bratrstvu. Někdy byly ze členství vyloučeny děti (regule svato izidorského bratrstva <br />umožňují vstup až od šestnácti let, jezuitské sodality přijímaly studenty v průměru třinácti- až čtrnáctileté, <br />nejmladším bývalo okolo dvanácti), jindy se naopak přijímaly i docela malé děti. Vzhledem k významné zádušní <br />funkci bratr stev je jasné, že o členství měli zájem také těžce nemocní nebo umírající lidé (případně jejich <br />příbuzní). Některá bratrstva se nebránila takovým vysloveně účelovým vstupům, zvláště pokud jim přinášely <br />nějaký prospěch (zápisné, povinné zádušní mše apod.). Ostatně najdeme i případ, kdy je konfraternita ochotna <br />zapsat mezi své členy i jména zemřelých osob. Za všechny nové členy, kteří nebyli z nějakého důvodu schopní <br />vykonat vstupní modlitby, absolvovat přijímací rituál a případně i další předpoklady členství, ovšem museli vše <br />učinit jiní příslušníci konfraternity, obvykle jejich příbuzní.43)<br />Překážkou pro vstup do bratrstva nemuselo být ani vzdálené bydliště a příslušnost k jiné farnosti. Bratrstva <br />působící u klášterů nebyla vůbec na farnost vázána a bez ohledu na ni mohla získávat členy ze širokého okolí. <br />Podobné to bylo s bratrstvy u poutních míst. Ale i konfraternity u farních nebo filiálních kostelů se otevíraly <br />zájemcům o členství příslušným do jiných farností, jak o tom svědčí třeba již zmíněné články regulí, které měly <br />umožnit lidem ze vzdálených míst stát se plnoprávnými členy. Některá bratrstva sice byla založena s úmyslem <br />získat členy z určité oblasti, ovšem nikoli z území farnosti, nýbrž z panství. Jednalo se kupříkladu o <br />svatoizidorské družiny zakládané pro rolníky - členská matrika bratrstva Útěku Panny Marie do Egypta a sv. <br />Izidora, patřící mezi ta vzácnější alba členů, která u jednotlivých jmen zaznamenávají i bydliště, zachycuje v <br />průběhu 18. století několik tisíc členů z vesnic celého jindřichohradeckého panství.44)<br />Pro dobové, ale i dnešní hodnocení významu bratrstva je důležitý počet jeho členů. V tomto ohledu existovala <br />skutečně široká škála společenství. Vyskytovaly se konfraternity docela malé, tvořené jen úzkým okruhem <br />několika lidí. Kupříkladu v Tachově působilo skromné bratrstvo Panny Marie a sv. Jakuba. Mezi lety 1670-1710 <br />se počet jeho členů pohyboval mezi patnácti až třiceti čtyřmi, přičemž naprostou většinu tvořili muži. V Tachově <br />existovala v této době ještě dvě jiná bratrstva a to snad může být jeden z důvodů poměrně malého zájmu o <br />členství. Druhou příčinou byla pravděpodobně tradice; dějiny této konfraternity lze na základě zápisů v její <br />pamětnici totiž sledovat až do předbělohorské doby a nelze vyloučit ani její sepětí s literátským kůrem.45) <br />Opačným extrémem oproti početně velmi slabým bratrstvům byla společenství velká, s tisíci i desetitisíci <br />členů. Celkově bylo takových bratrstev větší množství než těch malých, což souvisí jak s výše zmíněnými <br />snahami získat co nejvíce členů, tak i s obecnou otevřeností těchto společenství. Záleží ovšem také na tom, co <br />celkovým počtem členů bratrstvo mínilo. Některé konfraternity ve snaze zapůsobit na okolí, či přímo ohromit <br />obrovskými čísly, totiž sčítaly všechny členy zapsané v matrice od svého vzniku bez ohledu na to, kolik lidí již <br />od té doby zemřelo.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-689446773837914206?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-19758698057343328262010-05-19T06:18:00.000-07:002010-05-19T06:21:22.425-07:00Dochované matriky členů bratrstev nám v budoucnu možná připraví nejedno překvapení. Skrývají se v <br />nich totiž některé dosud neznámé informace o obyvatelích Českého království doby baroka, jež mohou být <br />zajímavé pro genealogy i životopisce významných osobností. Kupříkladu v albu jindřichohradecké <br />latinské sodality Zvěstování Panny Marie, která se scházela v jezuitském kostele sv. Maří Magdalény a <br />která kromě studentů sdružovala také ostatní intelektuály z tohoto města, je zapsán místní varhaník, <br />skladatel a básník (a také významný člen jindřichohradeckého literátského kůru) Adam Michna z <br />Otradovic. Jde o osobnost, k jejímuž životu máme dnes poměrně málo informací, mimo jiné není známo <br />přesné datum jeho úmrtí v roce 1676.37) Album, které Michnu označuje za významného dobrodince <br />družiny, toto datum uvádí - podle zápisu jím byl 2. listopad.38)<br />Adam Michna z Otradovic samozřejmě není jedinou slavnou a dodnes známou osobností pobělohorských <br />Čech, která se podílela na činnosti nějakého bratrstva. Takových lidí lze identifikovat celou řadu. Vedle <br />formálního členství habsburských panovníků a příslušníků jejich rodin, kteří se při svých řídkých pobytech v <br />Čechách zapisovali do členských alb některých konfraternit, se v matrikách nalézá množství jmen vysokých <br />zemských úředníků i dalších významných příslušníků vyšší i nižší šlechty. V bratrstvech se tedy setkáme třeba s <br />Berky z Dubé, Černíny z Chudenic, Fürstenberky, Gallasy, Lobkovici, Martinici, Pachty z Rájova, Slavaty, <br />Švamberky, Šternberky, Thuny, Trautmannsdorfy, Valdštejny, Vratislavy z Mitrovic - v tomto výčtu by bylo <br />možné ještě dlouho pokračovat, matriky různých barokních bratrstev totiž zachycují příslušníky snad všech šlech <br />tických rodů usazených v 17. a 18. století v Čechách. Členství šlechticů v bratrstvech mělo v podstatě dvě <br />podoby. Jednak byli - jako výše uvedená Zuzana Černínová - příslušníky významných či přímo luxusních <br />konfraternit nebo jezuitských družin. Pak šlo o běžné spolubratry a spolusestry, kteří se obvyklým způsobem <br />účastnili života společenství. Mnozí šlechtici však byli členy (a často také iniciátory) bratrstev na svých <br />panstvích, jejichž příslušníci se rekrutovali z podřízených osob - z úředníků panství, z poddaných měšťanů, ale i <br />z vesničanů. V takovém případě byli tito šlechtici se svými rodinami jedinými urozenými členy bratrstev, a proto <br />v nich zaujímali úplně jiné postavení. Automaticky se stávali laickými představenými, ale jejich skutečná účast <br />na životě konfraternity byla mnohem formálnější, než v prvním případě.<br />Vraťme se však k významným osobnostem v bratrstvech. Také z řad kléru nalézáme v konfraternitách kromě <br />tisíců prostých farářů a řeholníků i ty nejvznešenější a nejvýznamnější osobnosti - pražské arcibiskupy, <br />kanovníky, vysoké preláty, opaty klášterů. Mariánské družiny u jezuitských kolejí vedla celá řada významných <br />příslušníků Tovaryšstva, mezi nimi Jan i Matěj Tannerové, Jan Kořínek, Bohuslav Balbín a mnozí další.39) Sám <br />Balbín, který mimo jiné v 50. letech 17. století vedl jindřichohradeckou latinskou sodalitu a byl tedy na čas jejím <br />duchovním správcem v době Michnova členství,40) pamatoval na jinou mariánskou družinu ve své závěti. V <br />roce 1681 sepsal testament ve prospěch sodality klementinských studentů (tzv. menší družina pod patrociniem <br />Narození Panny Marie). Odkázal jí neprodané výtisky svých knih, a to i těch, které ještě stačí do své smrti napsat <br />a vydat.41)<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1975869805734332826?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-71089590392088346162010-05-11T07:19:00.000-07:002010-05-11T07:22:20.340-07:00Lidé v bratrstvech<br /><br />Nahlédneme-li do zachovaných členských matrik bratrstev, narazíme na určitý paradox. Kniha, která <br />zachycovala pro delší či kratší období jména všech členů konfraternity a která představovala hlavní a většinou i <br />jediný prostředek jejich evidence, nám o těchto lidech dnes prozradí obvykle jen velmi málo. Problém je v tom, <br />že ve většině případů se do matrik nezapisovalo nic než právě ta jména, a to vesměs - ve shodě s běžnou <br />dobovou praxí - v abecedním pořádku podle křestních jmen. Méně často a už vůbec ne systematicky bývají ke <br />jménům uváděny nějaké další informace (hlavně o úmrtí člena, ale někdy i místě jeho původu či povolání). <br />Vzhledem k tomu, že pro vedení těchto matrik neexistoval žádný jednotný model nebo předpis, liší se od sebe <br />jednotlivá členská alba kvantitou i kvalitou informací, které mohou o každém členovi poskytnout. Obecně platí, <br />že z většiny matrik není možné bez použití dalších srovnávacích pramenů ani spolehlivě určit, kolik příslušníků <br />bratrstvo mělo v určitém roce. Přitom dnešní historik by se potřeboval dozvědět o lidech v bratrstvech co nejvíce <br />- v jakém věku do konfraternit vstupovali, z jakých byli sociálních vrstev, čím se živili, z jakého území <br />pocházeli, ale i třeba jaké mezi nimi byly rodinné a příbuzenské vztahy. Zodpovězení těchto i mnoha dalších <br />otázek bude vyžadovat náročný prosopografický výzkum, na který matriky našich - ale v tomto případě nejen <br />našich - bratrstev dosud čekají.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7108959039208834616?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-9392074398728143432010-05-10T01:42:00.000-07:002010-05-10T01:45:08.258-07:00Ti všichni sice maso jíst mohou, ale za to mají udělat nějaký dobrý skutek, čímž je míněno modlení, <br />almužna, nebo "jiné těla mrtvení".34)<br />Autoři regulí také museli počítat s různou úrovní svých členů, s jejich rozdílným vzděláním a gramotností. <br />Proto v případě členských modliteb tištěných v bratrských knihách uvádějí pro negramotné členy alternativu <br />Otčenášů, Zdrávasů a dalších základních modliteb. Mimo to se občas vyskytla i možnost nechat se zastoupit <br />někým jiným v případě obšírnějších pobožností a růžencových modliteb, kterých se člen nemohl zúčastnit z <br />vážného důvodu, třeba pro nemoc.35) Dokonce i v přísných regulích františkánských trinitářů nalézáme některé <br />úlevy v modlení již zmíněných církevních hodinek. Zatímco pravé řeholní hodiny začínají již o půlnoci (jitřní), <br />pokračují při východu slunce (prima) a končí večer (kompletář), mohli je světští terciáři s ohledem na své <br />povolání a vůbec na skutečnost, že nežijí v řeholním domě, vykonávat z větší části (jitřní, primu, tercii, sextu a <br />nonu) <br />kdykoliv během dopoledne a zbytek (nešpory a kompletář) od poledne.36)<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-939207439872814343?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-43443512368174982562010-05-07T07:06:00.000-07:002010-05-07T07:12:39.385-07:00Aby se co nejvíce přiblížil dokonalosti, dbá na to, aby nikdy nevzal jméno Panny Marie nadarmo. <br />Navíc mu vždy, když ho uslyší nebo sám vysloví, vzdá poctu malým úklonem hlavy.<br />Samozřejmě většina členů náboženských bratrstev zdaleka nedosahovala oné téměř andělské dokonalosti, <br />jakou jim předpisují regule jejich společenství. Narážíme zde totiž na zkreslení, které přináší práce s <br />historickými prameny normativního charakteru. Regule nic neříkají o tom, jaký život v bratrstvech skutečně byl, <br />ale vypodobňují ho tak, jaký by podle jejich tvůrců být měl. Jestliže nám výše uvedené povinnosti členů <br />náboženských bratrstev - účast na bohoslužbách, procesích a spolkových schůzích, pohřby spolučlenů, neustálé <br />modlení, upřímně prožívaná zbožnost a dodržování všech morálních nařízení - budou připadat jako značná zátěž <br />pro každodenní život člověka, pak si musíme uvědomit, že každé regule jsou od počátku míněny spíš jako <br />návody k určitému způsobu života, než jako závazné předpisy. Církev ostatně respektovala dobrovolnost členství <br />v bratrstvech i z teologického hlediska. Proto se v každých stanovách automaticky opakuje upozornění, že jejich <br />dodržování není vázáno na hřích. Jinými slovy, pokud člen nebo členka nebude dodržovat regule své <br />konfraternity, nedopouští se při tom hříchu, ale pouze se připravuje o všechny výhody a duchovní milosti, které <br />mu (jí) členství mohlo dát.<br />Ovšem již tvůrci regulí si velmi dobře uvědomovali, že naprosto dokonalé dodržování těchto předpisů není <br />prakticky realizovatelné. Stanovy bratrstev vytvářeli či navrhovali duchovní, často faráři nebo řádoví kněží v <br />duchovní správě, kteří z denní praxe zpovědníků velmi dobře znali lidské slabosti a nemohli si o členech dělat <br />velké iluze. Navíc věděli, že vzhledem k zaměstnání, cestování a dalším povinnostem mnoha lidí ani není striktní <br />dodržování regulí v řadě případů technicky možné. Proto se ve stanovách bratrstev na jedné straně sice <br />setkáváme se značnými požadavky a určitou náročností, na straně druhé to však vyvažuje snaha přizpůsobit ideál <br />skutečnému životu a přílišnými nároky neodradit. Prakticky každé regule proto nabízejí k řadě povinností <br />alternativy.<br />Především se jedná o možnost nahradit povinnou účast na bratrských pobožnostech buď modlitbami, nebo <br />vyslechnutím mše někde jinde. Díky tomu se řádnými členy bratrstva mohli stát i lidé, kteří nebydlí v místě, kde <br />konfraternita působí, případně i ti, kteří často pobývají na cestách. Podobně jeptišky přísné karmelitánské řehole, <br />které se staly členkami škapulířového bratrstva (většina konfraternit byla otevřena i řeholním osobám) a které se <br />z důvodu klausury nemohly účastnit předepsaných procesí, měly jako náhradu předepsánu chórovou pobožnost.<br />Možnost nahradit členské povinnosti jinými náboženskými úkony byla běžně využívána u pohřbů <br />zesnulých členů. Zde autoři regulí někdy přímo poznamenávají, že pohřbů se spolubratři a spolusestry <br />mají účastnit "dle možnosti". Svou nepřítomnost však musí nahradit modlitbami. Doprovázení kněze, <br />který je na cestě s Nejsvětější Svátostí k těžce nemocnému členovi, bylo ještě problematičtější, protože se <br />jednalo o záležitost momentální potřeby, která se dost dobře nedala naplánovat dopředu. Také zde platilo <br />"podle možnosti", přičemž v praxi to většinou fungovalo tak, jako u pražského bratrstva Božího Těla, <br />které sídlilo u kostela sv. Tomáše na Malé Straně. V případě, že se duchovní správce chystal k <br />umírajícímu, měl služebník konfraternity za povinnost rychle sehnat několik členů, kteří ponesou nad <br />knězem baldachýn. Průvod se zpěvem, za hlaholu zvonku a s rozžatými svícemi pak měli doprovodit <br />všichni členové, kteří ho potkají. Pokud by však byli příliš zaměstnáni, mají se místo toho alespoň <br />pomodlit Otčenáš a Zdrávas za duši umírajícího.33)<br />Podobné to bylo u povinností, které vyžadovaly nějakou peněžní investici. Příkladem může být již zmíněná <br />konfraternita <br />Andělů Strážných za Smrkovce. Její členové měli podle stanov <br />nechat alespoň jednou za svůj život sloužit mši za mrtvé u privilegovaného oltáře bratrstva. Počítalo se však s <br />chudými, pro něž by byl takový výdaj nad jejich možnosti. Těm stanovy ukládají náhradní povinnost <br />vyslechnout tři mše a při každé se pomodlit celý růženec za zemřelé. Takové úlevy v případech, kdy by se chudší <br />členové nemohli zhostit svých povinností, jsou v regulích barokních bratrstev obvyklé.<br />Další smysl pro realitu prokazují ty regule, které umožňují členům úlevy v půstech. I když půsty jako <br />standardní povinnost katolíka v mnoha regulích vůbec zmiňovány nejsou, měla některá bratrstva ještě svá postní <br />pravidla. A u nich bývají úlevy pro těhotné a kojící ženy, pro nemocné, ale i pro členy na cestách, pro čeleď, <br />která je živena hospodářem a nemůže si příliš vybírat nebo pro ty, kteří jsou někam pozváni a nemohou <br />odmítnout.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4344351236817498256?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-15759053651619099492010-05-06T00:58:00.000-07:002010-05-06T01:01:06.691-07:00Nepomucenští sodálové měli svůj přívěšek nosit viditelně, pouze kněží ho měli skrývat pod <br />klerikou. Podobně členové bratrstva Andělů Strážných, které působilo v dnes již zaniklé farnosti Smrkovec <br />(Schönficht u Kynžvartu v západních Čechách), měli za povinnost nosit škapulíř s posvěceným obrázkem <br />Anděla Strážného.<br /><br />* * *<br /><br />Vedle uvedených členských povinností, které vycházely přímo z činnosti a kultu bratrstva, se většina <br />konfraternit snažila prostřednictvím svých regulí také působit na člověka, ovlivňovat jeho chování, měnit a <br />zlepšovat jeho mravní profil. Jedná se o ustanovení, která buď jen obecně nařizují mravné chování, nebo se <br />obracejí proti konkrétním jevům, jež tehdejší křesťanská morálka považovala za nešvary a poklesky. Členové se <br />jich měli vystříhat a současně bývají vyzýváni k vzájemné lásce a skutkům milosrdenství. Bratrstva - jako <br />většina tehdejších korporací - si vyhrazovala právo řešit spory mezi svými členy.<br />Pokud se na základě regulí nějakého bratrstva pokusíme rekonstruovat jakéhosi hypotetického ideálního <br />člena nebo členku této konfraternity, začne nám před očima vyvstávat podivně neživotná figura. A to ani <br />nemusíme sáhnout po předpisech terciářů, které jsou nejpodrobnější a nepřísnější. Stačí nějaké obyčejné <br />bratrstvo, kupříkladu Nejsvětějšího Jména Panny Marie, které se scházelo v kostele Panny Marie Bolestné <br />u kláštera a špitálu alžbětinek na Novém Městě pražském, kousek pod Emauzy.32) Jeho ideální člen nebo <br />členka je člověk silně zbožný, což dává najevo nejen pravidelnou a pečlivě dodržovanou účastí na všech <br />společných pobožnostech, častými zpověďmi a přijímáním, ale i stejně svědomitým vykonáváním svých <br />osobních modliteb, které mu regule přikazují, a samozřejmě i neochvějně ctnostným životem. Pro něj mají <br />regule tohoto bratrstva, stejně jako většiny bratrstev jiných, označení "čistý". V tom je obsažena pohlavní <br />mravnost (ne ovšem pohlavní zdrženlivost, "zákonný" manželský sex církev respektovala), ale i "čistota" <br />myšlenek a vyjadřování. Hypotetický ideální člen této konfraternity se ani náznakem nedopouští pomluv, <br />nactiutrhání a nectných řečí, není schopen klít, natož se třeba rouhat. Ústa, která vyslovují uctívané jméno <br />Panny Marie nesmí být nijak poskvrněna. Právě v mariánské úctě tento člen spatřuje hlavní smysl svého <br />života.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1575905365161909949?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-51520516167752047712010-05-05T00:22:00.000-07:002010-05-05T00:25:43.207-07:00Ti pro <br />členy vypracovali variantu svých klášterních hodinek jakožto zvláštní "pobožnost k svatému arciotci <br />Benediktovi."29)<br />Některá bratrstva také spolubratry a spolusestry zavazovala k nošení symbolů či odznaků členství. Terciáři <br />měli svůj hábit, jehož vzhled byl předepsán v jejich regulích, a který nosili především při společných <br />pobožnostech. Ale i jinak byli povinni nosit tmavé, nezdobené odění. Co se týče ostatních bratrstev, již jsme se <br />zmínili o důležité duchovní funkci karmelitánského škapulíře. Na rozdíl od tzv. velkého škapulíře, tvořeného <br />pruhem látky s otvorem pro hlavu, jenž splýval na hruď a na záda a byl součástí řeholního hábitu, byl tzv. malý <br />škapulíř užívaný bratrstvy tvořen dvěma čtverhrannými kusy látky, spojenými tkanicemi. Nosil se stejně, tkanice <br />splývaly přes ramena tak, že jedna část škapulíře visela na hrudi a druhá na zádech. Tyto škapulíře členové <br />dostávali při vstupu do bratrstva, musely být posvěcené buď karmelitánem, který k tomu měl oprávnění, nebo <br />farářem - duchovním správcem konfraternity, pokud mu představený karmelitánského kláštera toto oprávnění <br />udělil. Členové byli zavázáni nosit škapulíř ve dne i v noci buď přímo na holém těle, nebo na spodním prádle. <br />Měli o něj náležitě pečovat, v případě roztrhání ho spravit nebo si udělat či koupit nový. Ten již nemusel být <br />znovu posvěcen, protože posvěcení prvního škapulíře při vstupu člena se automaticky přenášelo i na nový. Starý <br />zničený škapulíř měl být spálen.30) <br />Škapulíře užívali i členové jiných bratrstev spojených s kulty šířenými řády. Serviti zakládali po celé zemi <br />bratrstva Panny Marie Bolestné s černým škapulířem, theatini pěstovali kult Panny Marie s nebesky modrým <br />škapulířem a jednu tuto konfraternitu měli ve svém malostranském kostele.<br />Jiným odznakem členství v bratrstvech byl opasek - v Čechách ho užívala kupříkladu bratrstva zasvěcená sv. <br />Františkovi z Assisi (ta bývají někdy přímo označována jako bratrstva opasková), nebo bratrstva svaté Moniky. <br />V obou případech byl opasek, stejně jako výše zmíněný škapulíř, součástí hábitu řádů, které tyto bratrstva <br />zakládaly, tedy františkánů či minoritů a bosých augustiniánů (eremitů). A samozřejmě šlo o připomínky <br />uctívaných světců, ve druhém případě i o úctu mariánskou. Augustiniánská bratrstva totiž existovala pod <br />zasvěcením Panny Marie Utěšitelky a svaté Moniky. Svatá Monika byla matkou svatého Augustina, původce <br />augustiniánské řehole, a podle legendy ji sama Panna Marie vyzvala k nošení černého šatu přepásaného černým <br />koženým opaskem, jaký nosila sama po Kristově smrti. Členové bratrstev svaté Moniky měli podle regulí stále <br />nosit černý kožený opasek, jenž musel být posvěcen knězem. Směli jej odkládat pouze na noc, ale ne daleko od <br />svého lože. Mimo jiných milostí jim tento opasek zaručoval čtyřicetidenní odpustky pokaždé, když ho "s myslí <br />obrácenou k Bohu a jeho svaté matce políbí".31)<br />Nošení symbolů sice bylo nejčastější u bratrstev zakládaných řeholemi, ale vyskytovalo se i u konfraternit <br />farních, které žádné vazby na řády neměly. Příkladem mohou být dvě pražská bratrstva svatého Jana <br />Nepomuckého, která svým členům v 18. století nařizovala nosit světcův obrázek zavěšený na hrudi (zřejmě tím <br />byla míněna nějaká medaile s vyobrazením světce, ostatně zprávy o takových kovových přívěšcích máme i od <br />jiných bratrstev).<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-5152051616775204771?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-39278168238787255222010-05-02T10:12:00.000-07:002010-05-02T10:14:46.341-07:00Některá významná a bohatá bratrstva (kupř. bratrstvo <br />Smrtelných úzkostí Kristových v jezuitském kostele sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně nebo bratrstvo sv. <br />Otýlie u sv. Ducha na Starém Městě pražském) disponovala dokonce i vlastní kryptou, do které své zemřelé <br />ukládala.27)<br />Souhrnně lze konstatovat, že barokní bratrstva toho svým členům nabízela poměrně dost - od slavných <br />bohoslužeb a procesí až po okázalé pohřby, od společenského styku až po niternou a intimní zbožnost, od <br />reprezentace v životě společenském až po vzájemnou podporu v životě posmrtném. Záleželo jen na každém, co <br />pro něj bylo z toho všeho významné, čím ho jeho konfraternita upoutala.<br /><br />Povinnosti členů<br /><br />Členství v náboženském bratrstvu pochopitelně přinášelo i určité povinnosti. Některých jsme se již dotkli při <br />pohledu na regule konfraternity v Praskolesích. Stručně shrnuto, členové se měli účastnit všech akcí bratrstva - <br />bohoslužeb, procesí, měli doprovázet kněze na cestě s Božím Tělem k umírajícímu a zemřelého do hrobu, měli <br />se modlit za zemřelé, ale také se účastnit výroční spolkové schůze, kde byli ustanovováni laičtí představení <br />bratrstva a kde proběhla inventura majetku. Mimo to měli členové do spolkové pokladny platit pravidelné <br />příspěvky (čtyřikrát do roka po třech krejcarech). Velice podobné povinnosti přinášelo členství ve většině <br />ostatních bratrstev. Někde byly navíc předepsány každodenní modlitby (právě o nich se zmiňovala Zuzana <br />Černínová ve výše citované pasáži z dopisu synovi). Ty byly různé - některá bratrstva měla pro tento účel svou <br />zvláštní modlitbu, která byla otištěna v členské knížečce vedle regulí a odpustků, jiná se spokojovala s určitým <br />počtem Otčenášů, Zdrávasů či jiných obecně známých modliteb. Růžencová bratrstva svým členům zpravidla <br />ukládala pomodlit se každý týden tzv. žaltář Panny Marie, tedy velký růženec obsahující celkem 168 modliteb <br />(3 x Věřím v Boha, 15 Otčenášů a 150 Zdrávasů). Největší povinnosti měli v tomto ohledu členové <br />františkánských třetích řádů. Součástí jejich úzké vazby na františkánskou řeholi byl závazek dodržovat <br />"církevní hodinky", dobu ke čtení breviáře rozloženou na celý den - jitřní, primu, tercii, sextu, nonu, nešpory a <br />kompletář. Regule nařizují, že ti členové, kteří se vyznají v breviáři (především kněží), se budou modlit breviář, <br />ostatní pak mají na každou "hodinku" předepsané kombinace několika modliteb (kupř. na jitřní jednou Věřím v <br />Boha, dvanáct Otčenášů a Zdrávasů a jednou Sláva otci).28) Dodržování církevních hodinek sice bylo <br />specialitou třetích řádů, jejichž členové je měli jako svou povinnost, ale i některá další bratrstva s vazbou na <br />řeholní instituci mají takové pobožnosti alespoň doporučené. Příkladem může být bratrstvo svatého Benedikta, <br />které při Emauzském klášteře na Novém Městě pražském založili v roce 1734 montserratští benediktini.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3927816823878725522?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-30183380813441812022010-04-30T03:45:00.000-07:002010-04-30T03:50:39.302-07:00Členové je získávali za většinu náboženských úkonů, kterých se v bratrstvu účastnili.<br />Odpustky uděloval bratrstvům a některým literátským kůrům papež. Ve většině případů tak činil již několikrát <br />zmíněným breve s incipitem Cum sicut accepimus. Toto odpustkové privilegium, jehož dříve či později dosáhla <br />naprostá většina bratrstev, zaručovalo členům plnomocné odpustky v den vstoupení do bratrstva, v okamžiku <br />smrti a mimo to i každoročně ve výroční den bratrstva (tzv. hlavní svátek). Plnomocné odpustky představovaly <br />také, stejně jako již zmíněný karmelitánský škapulíř či generální absoluce, určitou možnost vyhnout se očistci. <br />Papež Innocenc XI. toto jejich působení výslovně zdůraznil v roce 1685 - pokud by po jejich udělení již člověk <br />nespáchal hřích a zemřel, jeho duše "přímou cestou beze všeho očistce do slávy nebeské by se dostala".25) <br />Věřící ovšem mohli získat plnomocné odpustky jen tehdy, nalézali-li se v tzv. stavu posvěcující milosti, tedy <br />vykonali zpověď a přijímání (s výjimkou umírajících, kteří již nebyli schopni se vyzpovídat; ti měli jen ústy či <br />srdcem vzývat jméno Ježíš). V případě plnomocných odpustků udělovaných ve výroční den konfraternity museli <br />věřící vedle svátostí zpovědi a přijímání také navštívit kostel, v němž bratrstvo sídlilo a zde se u bratrského <br />oltáře modlit "za úmysl církve". Kromě odpustků plnomocných udělovala zmíněná odpustková breve členům <br />bratrstev odpustky částečné za velké množství různých náboženských úkonů. Spolubratři a spolusestry bratrstva <br />sv. Otýlie v Pras kolesích mohli kupř. takové odpustky získat za modlení před bratrským oltářem během čtyř <br />menších výročních svátků, za doprovázení mrtvých ke hrobu, za účast na procesích, za přivádění hříšníků na <br />cestu spasení a za skutky milosrdenství. Vzhledem k tomu, že text papežského odpustkového privilegia se u <br />jednotlivých bratrstev lišil jen v maličkostech, měli prakticky stejné možnosti získat odpustky za tyto úkony <br />členové stovek dalších bratrstev v Čechách i po celém katolickém světě.<br />Kromě odpustkových privilegií určeným bratrstvům měly některé konfraternity také privilegované oltáře, u <br />kterých byly slouženy jejich pobožnosti. Tato oltářní privilegia buď zaručovala odpustky těm, kteří konali u <br />daného oltáře svou pobožnost, nebo umožňovala přímé vysvobozování duší z očistce. Většinou to fungovalo tak, <br />že z očistce bylo každoročně vysvobozeno tolik duší zemřelých členů, kolikrát se u oltáře nadaného tímto <br />privilegiem sloužila v určené dny mše.<br />Představení bratrstev si dobře uvědomovali, že podpora duší v očistci je mocným magnetem, který může <br />konfraternitám přitáhnout množství členů. V tisku bratrstva Ježíš, Marie, Josef, které existovalo v Boru u <br />Tachova, jeho autor apeloval na potenciální členy právě touto funkcí. Napsal, že lidé po smrti nemohou příliš <br />počítat s podporou svých duší - chudí na to nemají a bohatí se v tom většinou nemohou na své příbuzné a známé <br />spolehnout, protože ti buď podléhají žalu, nebo mají spoustu starostí s přípravou pohřbu a o duši zemřelého v se <br />prvních dnech po jeho smrti příliš nestarají. Často se prý stává, že "z nepozornosti po mnoho týdnů a měsíců <br />nevzpomenou, že by měli duši zemřelého pomoci, nýbrž ji nechají trpět ukrutná muka v očistci". Naproti tomu <br />členové bratrstev se již od okamžiku své smrti podílejí na duchovním prospěchu bratrstva. Nejde jen o modlitby, <br />rekviem a odpustky, nýbrž také o všechny dobré skutky, almužny, půsty, umrtvování těla a ostatní zbožné činy, <br />které vykonává "tolik tisíc zbožných duchovních a světských osob a tedy [duše zemřelého] může být o mnoho dní, <br />týdnů, měsíců, ba dokonce let dříve z očistce vysvobozena a dostane se tedy do nebe".26)<br />Vedle podpory v posmrtném životě nabízela bratrstva v souvislosti se smrtí i něco možná méně duchovního, <br />pro běžného člověka však také velmi důležitého - honosné pohřby. Pokud ničím jiným, byly honosné účastí, <br />protože prakticky každé regule nařizují členům doprovázet zemřelé příslušníky bratrstva na jejich poslední cestě. <br />Konfraternity ovšem většinou dbaly na to, aby jejich pohřby byly skutečně skvostné, jak ještě uvidíme v <br />následující kapitole věnované činnosti bratrstev.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3018338081344181202?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-46331105110748778412010-04-29T06:42:00.000-07:002010-04-29T06:46:31.827-07:00Tak je jeho duše připravena na setkání se svým stvořitelem.20)<br />Některá bratrstva, zejména škapulířová a růžencová, poskytovala svým členům možnost úplně se vyhnout <br />očistci, pochmurnému místu určenému duším, které tam před vstupem do království nebeského musí v mukách <br />dokonat své pokání za hříchy spáchané v pozemském životě. Posvěcený karmelitánský škapulíř pokládala církev <br />za svátostinu a papež Jan XXII. ho ve 14. století obdařil tzv. sobotní bulou,21) která karmelitánskému škapulíři <br />přinesla neobyčejně významnou milost. Bylo zde ustanoveno, že pokud ti, kdo tento škapulíř během svého <br />života nosí, zacházejí s ním s náležitou úctou a modlí se denně předepsané modlitby, zemřou s ním na těle, <br />budou hned v první sobotu po své smrti vyvedeni z očistce přímo do ráje. Pokud takto zemřou po náležitě <br />vykonané generální zpovědi, vůbec se do očistce nedostanou.22) Také růžencové konfraternity byly obdařeny <br />papežským privilegiem, podle něhož všichni umírající členové, kteří obdrželi od duchovního správce bratrstva <br />tzv. generální absoluci a zemřeli s posvěcenou svíčkou v ruce, byli z hlediska hříchů ve stavu stejné nevinnosti, <br />jako při svém narození a vyhnuli se tedy utrpení v očistci.23) Pro katolíka z doby baroka, pro nějž byla víra v <br />očistec jedním ze základních článků jeho vyznání, musela být taková milost velmi lákavá - jistě ne nadarmo <br />čteme na členském lístku škapulířového bratrstva u poutního kostela na Makové hoře (nedaleko Příbrami) tuto <br />výzvu: "Neprodlívej tedy duše křesťanská do tohoto bratrstva svatého přijíti, v kterém můžeš jistě zahynutí <br />věčného ujíti ..."<br />Každý člen náboženských bratrstev měl tedy jistotu, že se mu po smrti dostane veliké podpory při jeho <br />očistcovém trápení, případně že se mu dokonce podaří se očistci vyhnout. To byl sám o sobě jistě velmi silný <br />motiv pro členství, alespoň pro ty jedince, kteří citlivě vnímali ono "memento mori", které v době baroka tak <br />často zaznívalo z kazatelen. Bratrstva však věřícím současně umožňovala postarat se o svůj posmrtný osud ještě <br />za života, prostřednictvím odpustků. Odpustky představují, zjednodušeně řečeno, prominutí úplné (v případě tzv. <br />plnomocných odpustků) nebo částečné (odpustky stodenní, šedesátidenní apod.) tzv. časného trestu za hříchy, <br />které již byly odpuštěny při zpovědi. V praxi to znamenalo odpuštění či zkrácení pokání, které měl katolík za své <br />hříchy provádět zde na zemi či které ho čekalo po smrti v očistci.24) Odpustky byly důležitým nástrojem <br />katolické církve, který prošel na Tridentském koncilu v 16. století důkladnou reformou. Ve středověku vyvolával <br />jejich prodej široký odpor, který byl jedním z katalyzátorů heretických hnutí. V době baroka již obchodování s <br />odpustky nepřicházelo v úvahu, věřící je mohli získat pouze splněním různých náboženských povinností, které <br />papežská kurie odpustky obdařila. Členství v náboženském bratrstvu představovalo pro každého zájemce mocný <br />zdroj odpustků.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4633110511074877841?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-38893692961215582832010-04-27T08:33:00.000-07:002010-04-27T08:37:39.336-07:00Ostatně potřeba ovlivnit posmrtnou existenci své duše, vyhnout se nebo alespoň maximálně zkrátit utrpení v <br />očistci byla jedním z hlavních zdrojů barokní katolické zbožnosti. Proto je u všech bratrstev běžné, že duším <br />svých zemřelých členů věnují žijící časté modlitby, že se slouží rekviem nejen bezprostředně po úmrtí, ale že <br />jednou či vícekrát do roka je mše za zemřelé obětována všem zvěčnělým členům. Podpora mrtvých živými v <br />bratrstvech je stavěna na principu vzájemnosti. Živí se modlí za mrtvé a mají při tom jistotu, že jejich <br />následovníci budou stejným způsobem jednou prosit za jejich duše.18) Svým způsobem tak bratrstva přemáhala <br />samu smrt, mrtví nepřestávali být jejich členy a ani podíl zemřelých na duchovním prospěchu plynoucím z <br />bratrstva smrtí nekončil, naopak se teď zúročoval. Regule bratrstva sv. Jana Nepomuckého, které se od roku <br />1736 scházelo u světcova hrobu ve Svatovítské katedrále, se přímo zmiňují o mších za mrtvé jako o prostředku, <br />který zabraňuje, aby spojení zemřelých s konfraternitou bylo smrtí přerušeno.19)<br />Samozřejmě v této péči o duše zemřelých členů existovaly mezi jednotlivými bratrstvy určité rozdíly. Nebyly <br />však dány ani tak tím, zda bratrstvo mělo ve svém názvu zmíněný eschatologický motiv ("podpory duší v <br />očistci", "za šťastnou smrt") či ne, spíš to byla otázka jeho zámožnosti. Za mše, tedy i za mše za zemřelé, totiž <br />drtivá většina bratrstev svému "duchovnímu správci" platila, a to buď za každou jednotlivě, nebo v podobě <br />pevného ročního platu, do jehož výše se ovšem počet odsloužených mší tak jako tak promítal. Zámožná bratrstva <br />si tedy mohla dovolit mnohem více rekviem ročně, než bratrstva nemajetná. Někdy to řeší regule tak, že vyzývají <br />členy, aby sami dali každoročně sloužit jednu mši za mrtvé. Obvykle to bývá formulováno tak, že členové <br />duchovního stavu mají takovou mši sami sloužit, zámožní členové nechat sloužit a chudí se takové mše <br />zúčastnit. K podobnému řešení sáhlo i zmiňované bratrstvo sv. Otýlie v Praskolesích, které patřilo mezi chudá <br />společenství (v době zrušení byl jeho majetek vyčíslen částkou 242 zlatých). Podle stanov mělo pořádat mši za <br />zemřelé celkem pětkrát do roka - vždy jednou za čtvrtletí a mimo to i na den památky zesnulých (Dušiček). Jeho <br />regule obsahují článek, jenž zavazuje členy z duchovního stavu sloužit v tyto termíny mše za zemřelé. Vzhledem <br />k tomu, že se jednalo o bratrstvo venkovské, kde lze předpokládat pouze jednoho takového člena, totiž <br />duchovního správce konfraternity, je jasné, že toto ustanovení mělo především zajistit bezplatná sloužení oněch <br />předepsaných rekviem. V regulích barokních bratrstev se tedy setkáváme s různými počty těchto mší za zemřelé <br />- nejméně s jednou do roka, nejčastěji se čtyřmi až pěti ročně, ale výjimkou nejsou ani rekviem sloužená každý <br />měsíc, ba dokonce i každý týden.<br />Pro pomoc a podporu duším zemřelých však měla některá bratrstva vedle zmíněných modliteb členů a více či <br />méně často sloužených rekviem ještě další prostředky, zejména své kulty. Již jsme se zmiňovali o sv. Barboře, <br />Josefovi, o kultech mariánských a Kristových, které měly věřícím zajistit tzv. "šťastnou smrt". Tou je míněna <br />smrt klidná, při níž se umírající dokonale vyrovnal se svým osudem a v naději očekává svůj konec. Ale <br />především se smířil s Bohem, včas přijal patřičné svátosti - svátost zpovědi s pokáním, přijímání a svátost <br />posledního pomazání a v posledních chvílích svého života projevuje pravé pokání a hlubokou lítost nad svými <br />hříchy.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3889369296121558283?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-31435092241235318802010-04-19T07:54:00.000-07:002010-04-19T07:58:10.020-07:00Barokní zbožná bratrstva dobře zapadají do tohoto duchovně společenského rámce náboženského života. <br />Nabízela věřícím téměř ideální spojení náboženského prožitku se společenským životem, spojovala v sobě <br />duchovní a světské prvky i zmíněný stereotyp a současně vycházela vstříc potřebě lidí sdružovat se a při tom <br />demonstrovat svůj společenský status a prestiž. Ve stavovské společnosti 17. a 18. století, pro niž byly <br />charakteristické obrovské bariéry mezi jednotlivými společenskými vrstvami, ostatně náboženská bratrstva <br />představují velmi zajímavý faktor. Byla totiž otevřena příslušníkům všech společenských vrstev a mohlo se tedy <br />stát (a nezřídka se skutečně i stávalo), že v nich byl vedle šlechtice a příslušníků městského patriciátu členem i <br />chudý měšťan či dokonce vesničan. V rámci konfraternity byla zdůrazněna rovnost jejích členů před Bo hem, <br />plnění povinností přinášelo duchovní prospěch všem bez rozdílu stavu. Všechny členy spojovaly společné <br />projevy zbožnosti, milo sr denství i kajícnosti. Samozřejmě v rámci jednotlivých bratrstev zůstávaly určité <br />společenské přehrady i nadále, urození a bohatí členové dostávali přednost při zapisování do členských matrik, <br />bývali řazeni na přední místo v soupisech zemřelých, ale hlavně v bratrstvech zastávali význam nější po sta vení <br />než ostat ní (běžně se stá va li laickými představenými kon fra ter nity).12) Přesto však pro řadu lidí mohlo být <br />toto společné sdílení bratrstva s výše postavenými velmi lákavé. Kupříkladu u bratrstev pro venkovské poddané <br />obyvatelstvo, která pod patrociniem sv. Izidora sedláka organizovali jezuité, bylo významné už to, že poddaní, <br />příslušníci velmi nízké a často opovrhované společenské vrstvy, se jakožto členové takového náboženského <br />společenství ocitali při náboženských slavnostech ve významném postavení, na jaké jinak nebyli <br />zvyklí.13)<br />Něco o důvodech, které vzbuzovaly u katolíků 17. a 18. století zájem o tato společenství a přiváděly je do <br />nich, nám může napovědět pohled do jejich statut či regulí. Tyto předpisy, které určovaly rámec pro existenci a <br />činnost každého bratrstva, představovaly nezbytnou podmínku pro jeho církevní uznání. Regule byly často <br />vydávány tiskem, někdy samostatně, ale nejčastěji jako součást členských lístků nebo knížek, které dostávali <br />členové při vstupu do konfraternity. Zachovalo se jich poměrně značné množství a jistě nebude nezajímavé se s <br />jedněmi takovými regulemi blíže seznámit. Někdy mezi 40.-60. lety 18. století vyšly v podobě třicetistránkové <br />knížečky regule pro členy bratrstva sv. Otýlie, sídlícího v Praskolesích.14) V této vsi v tehdejším podbrdském <br />kraji, která se nachází poblíž Berouna, vzniklo roku 1681 bratrstvo, inkorporované k bratrstvu sv. Otýlie na <br />Starém Městě pražském v kostele sv. Ducha. Podle zpráv z konce 17. století byl mezi místními farníky o nové <br />bratrstvo zájem a konfraternita se utěšeně rozrůstala.15) Zmíněný tisk sepsal v českém jazyce administrátor <br />zdejší farnosti Jan Trnka, jenž byl současně také duchovním představeným uvedeného bratrstva. Regule mají 17 <br />článků, které se týkají v podstatě tří základních oblastí. První čtyři články jsou věnovány přijímání nových členů, <br />dalších <br />devět náboženským aktivitám členů a čtyři organizaci konfra ternity.<br />Z první oblasti týkající se vstupu do konfraternity je zajímavá zvláště otevřenost bratrstva, deklarovaná hned v <br />úvodních článcích regulí. Přijímání nových členů je zde vymezeno pouze dvěma podmínkami - musí jít o <br />katolíky a současně o lidi přijatelné pro společenství z hlediska jejich osobního života (odvrženi mají být ti, u <br />nichž "by se obávati bylo patrného pohoršení"). Jinak je bratrstvo přístupné všem - mužům i ženám bez ohledu <br />na jejich věk, povolání a společenské postavení (přijímají se "katoličtí lidé jakéhokoliv řádu"), členové ani <br />nemusí pocházet z farnosti, kde bratrstvo sídlí. Každý vstupující ovšem musí být zapsán do matriky členů. <br />Teprve tímto zápisem se zájemce o členství stává skutečným a řádným členem bratrstva.<br />Články regulí věnované náboženské činnosti se v prvé řadě týkají pobožností konfraternity. Členové jsou <br />zavazováni účastnit se společných mší, procesí a dalších akcí, přičemž účast je štědře odměňována odpustky. <br />Mezi nábožensky orientované články regulí patří i ustanovení, které umožňuje vyobcovat ze společenství <br />každého, kdo by propadl nekatolickému bludu, nechoval se "po dle bratrské lásky a katolické církve" či prostě <br />nedodržoval regule. Nejvíce článků týkajících se náboženské praxe je věnováno otázkám spojeným se smrtí. <br />Členové bratrstva mají doprovázet kněze nesoucího Nejsvětější Svátost k umírajícímu členovi, jsou zavázáni <br />účastnit se pohřbů svých spolubratrů a spolusester, bratrstvo za své peníze hradí pohřby chudých členů, pořádá <br />za zemřelého zádušní mši a za všechny své mrtvé členy nechává při svých zádušních mších hořet velkou <br />"dušičkovou" svíci. <br />Poslední tematický okruh regulí - organizace konfraternity - se zabývá každoročním členským <br />shromážděním, revizí majetku, volbou laického představenstva bratrstva, řešením případných sporů mezi členy a <br />celé regule končí výzvou, aby tyto články členové ve svém vlastní zájmu zachovávali. Následuje text <br />odpustkového privilegia, které papež Pavel V. v roce 1616 udělil "mateřskému" arcibratrstvu sv. Otýlie u sv. <br />Ducha v Praze a které se automaticky vztahovalo i jeho "dceřinné" konfraternity.<br />Z uvedených regulí vyplývá několik motivů, které mohly barokního člověka lákat a třeba ho i přimět ke <br />vstupu. Především jde o velkou intenzitu náboženského života, o možnost rozvíjet intimní zbožnost a v jejím <br />rámci třeba i nacházet citový a osobní vztah k patronu bratrstva jako svému ochránci. Ochranná funkce svatých <br />jako záštity proti nejrůznějším pohromám, proti kterým člověk sám nic nezmohl, byla posilou nejen pro členy <br />bratrstev, ale i pro většinu ostatních katolíků. Podíl na činnosti bratrstva jim však mohl dodávat pocit, že již sama <br />účast na "svatém díle" se pozitivně promítne do jejich každodenního života.<br />Některá bratrstva se časem domohla i relikvií pocházejících buď přímo z těla světce, nebo s jeho osobou a <br />životem spojených. Tak kupříkladu bratrstvo Jména Panny Marie, které působilo <br />v 18. století v kostele johanitů (maltézských rytířů) na Malé Straně, mělo jako ostatek kus závoje Panny Marie, <br />který mu - podle dobového mínění - přitahoval značné množství členů.16) Podobně bratrstvo Ježíše, Panny <br />Marie a sv. Anny u pražských staroměstských minoritů v kostele svatého Jakuba vlastnilo ostatek svaté Anny a <br />kousek z pláště sv. Josefa, které byly každé úterý vystavovány "k pobožnému uctění".17) Samozřejmě vypjatá <br />zbožnost a nalézání až mystického vztahu ke svatému patronu nebyly pro každého. Byl by omyl představovat si <br />každého barokního člověka jako mátohu, která upadá z jednoho extatického vytržení do druhého a nežije zcela v <br />realitě. Vedle lidí s hlubokou potřebou niterného duchovního života existovali lidé nábožensky méně citliví. <br />Pochopitelně i ti nacházeli cestu do bratrstev, a to nejen z důvodů společenských. Muselo je sem přitahovat něco, <br />co se týká každého člověka a co sledované regule velmi silně re flektují. Totiž smrt.<br />Konfraternita v Praskolesích věnovala smrti a posmrtnému životu značnou pozornost. Každý její člen si mohl <br />být jistý, že jeho duši se po smrti dostane obrovské podpory v podobě mnoha modliteb všech členů a celé řady <br />zádušních mší. Mnohem větší podpory, než jaké se mohlo dostat jiným věřícím, kteří nebyli členy žádné <br />konfraternity. Nedejme se mýlit skutečností, že toto bratrstvo bylo ustanoveno přímo jako zádušní. Péče o duše <br />ze mřelých byla jednou z hlavních náplní všech bratrstev, i když ve svém titulu přímo nenesla toto označení.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3143509224123531880?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-71554169325452340842010-03-16T05:31:00.000-07:002010-03-16T05:34:58.226-07:00Proč se stát členem?<br /><br />Obrovský rozmach náboženských bratrstev v 17. a zejména v 18. století, který poznamenal náboženský vývoj <br />všech katolických částí Evropy, doprovázely změny v postoji církve vůči bratrstvům. Zatímco v době <br />Tridentského koncilu bratrstva ještě pro církev mnoho neznamenala, v 17. a 18. století je církevní instituce již <br />vnímaly jako jeden z důležitých prostředků pro aktivizaci laického prvku v náboženském životě a jejich existenci <br />tedy všemožně podporovaly. Biskupské konzistoře ochotně konfirmovaly vznikající konfraternity v jednotlivých <br />diecézích, papežská kurie jim běžně udělovala odpustková privilegia. Ostatně i příslušníci farního kléru, na <br />jejichž bedrech spočívala hlavní práce se založením a vedením bratrstev, cítili, že takové aktivity hodnotí jejich <br />nadřízení pozitivně.1) Právě faráři či administrátoři far sehráli při zakládání bratrstev velmi významnou roli a <br />vedle nich vyvíjelo velkou aktivitu i řeholní duchovenstvo šířící své řádové kulty.<br />Samo úsilí církve by však nebylo příliš platné, kdyby bratrstva nedokázala ty obrovské zástupy lidí, kteří do <br />nich vstupovali, něčím zaujmout. Je jasné, že náboženská bratrstva jako specifická forma laické zbožnosti - a <br />nezapomínejme, že forma skutečně dobrovolná - musela tehdejší lidi něčím lákat, že pro ně něčím musela být <br />přitažlivá. Logicky se tedy naskýtá otázka, v čem tato atraktivita bratrstev pro člověka 17. a 18. století spočívala, <br />co vedlo muže i ženy, šlechtice, měšťany a vesničany k tomu, že do těchto společenství vstupovali, že se podíleli <br />na jejich činnosti, že mnozí z nich byli ochotni je i materiálně podporovat?<br />Při odpovědi na takto položené otázky samozřejmě nevystačíme s pouhým poukazem na dobře známou <br />lidskou potřebu sdružovat se, tvořit více či méně uzavřená společenství a naplňovat tak potřebu pocitu <br />sounáležitosti. To sice platí pro celé dějiny lidské společnosti, ale nevysvětluje to onen obrovský početní vzestup <br />bratrstev v 17. a 18. století. Motivy, které vedly katolíky a katoličky, aby vstupovali do bratrstev a stávali se tak <br />"spolubratry" a "spolusestrami", je třeba hledat v bratrstvech <br />samých.<br />O důvodech, které je vedly ke vstupu do bratrstev, by nám samozřejmě mohli podat nejzasvěcenější <br />zprávu sami jejich členové. Taková dochovaná písemná vyjádření jsou však velmi vzácná. Je sice vysoce <br />pravděpodobné, že v dosud neprobádaných denících a korespondenci ze 17. a 18. století by k tomto <br />tématu bylo možné leccos najít, to je ovšem otázka budoucnosti. Z toho, co je známé dnes, můžeme <br />nahlédnout do názorů jedné stárnoucí zbožné vdovy. Česká šlechtična Zuzana Černínová rozená z <br />Harasova byla matkou známého barokního kavalíra, hraběte Humprechta Černína z Chudenic. V její <br />dochované a z velké části i vydané korespondenci, kterou psala tomuto svému synovi ve 40. a na počátku <br />50. let 17. století,2) je několik zmínek o bratrstvech. V létě roku 1646 synovi psala, že kapucín a misionář <br />František z Rozdražova, který byl jejím zpovědníkem, zprostředkoval jí a jejím dvěma synům přijetí do <br />blíže neurčeného kapucínského bratrstva.3) Podle svých slov to nečekala a velmi ji to potěšilo, považovala <br />tento čin za dobročinný skutek řeholníka, ale současně i za projev boží péče o vdovy a sirotky. V dopise <br />nabádala svého syna, aby za to kapucínovi poděkoval. O necelé dva roky později, na počátku roku 1648, <br />byla opět i s oběma syny přijata do bratrstva "bosákův u Matky Boží". I v tomto případě jí zřejmě bylo <br />členství zprostředkováno, stejně jako před tím píše, že k tomu došlo "mimo mou zasloužilost a <br />nadálost".4)<br />Existovalo však ještě jedno bratrstvo, do kterého Zuzana Černínová vstoupila sama a o které zřejmě stála <br />nejvíce. V roce 1646, nedlouho po svém přijetí do kapucínské konfraternity, se stala členkou jednoho z <br />nejvýznamnějších pražských bratrstev 17. století, konfraternity Narození Panny Marie "za šťastnou smrt", která <br />působila u staroměstské koleje strahovských premonstrátů zvané Norbertinum, u kostela sv. Benedikta. Synovi o <br />tom napsala: "Nevím, zdaliž jsem Ti o tom psala, že jsem se ta ky do druhýho bratrstva Narození blahoslavený <br />Panenky Marije za šťas[t]ný skonání u svatýho Benedikta zapsala, v témž bra tr stvu jsou všickni Jich Milosti <br />[královští místodržící - pozn. Z. Kalista] i s svej ma paníma a jinších mnoho vzácných, též Jeho Milost pan <br />kardinál. Velice kratičký modlitby s letanií lauretánskou každej den říkali jsou a v některé obzvláštní dny <br />blahoslavené Panny Marie, též velikonoční a svatodušní outerej hlavní procesí; tuto minulou neděli zase se <br />začínal novej rok též slavné congregací, bylo nás velmi mnoho při tý svatý procesí, jsou tam takovýho řádu jako <br />na Strahově."5) <br />Z těch několika málo zmínek o bratrstvech, které Zuzana Černínová ve svých dopisech utrousila, je patrné, že <br />své členství v nich chápala jako náboženskou, duchovní záležitost, jako důležitý předpoklad pro své spasení. <br />Proto pro ni byly velmi významné každodenní pobožnosti, které k bratrstvu příslušely. V případě svého členství <br />v kapucínském bratrstvu, jež bylo zřejmě ryze formální, dokonce sama požádala zmíněného patera Františka, <br />aby jí nějaké pobožnosti k tomuto bratrstvu uložil.6) Současně však nepouštěla ze zřetele ani společenský <br />význam bratrstev. Především její zápis o pražském mariánském bratrstvu u kostela sv. Benedikta je výmluvný - <br />pro českou šlechtičnu starobylého rodu byla účast v této honosné a vysoce prestižní konfraternitě téměř <br />společenskou povinností. Na jejím přístupu ke členství je dobře patrné, že náboženská bratrstva vstupovala do <br />lidského života hlavně ve dvou oblastech - v oblasti víry, zbožnosti, náboženského prožitku a v oblasti <br />společenských vztahů, reprezentace, osobní prestiže. Pro naši otázku po motivech, které vedly barokního člověka <br />k tomu, aby se stal členem bratrstva, je důležité, že obě oblasti v podstatě nelze oddělit. Není dost dobře možné <br />kupříkladu zkoumat, nakolik lidi přitahovala do bratrstev náboženská a nakolik společenská a reprezentační <br />stránka věci. Náboženský život baroka totiž prorůstal se životem společenským. To platí v zásadě pro každou <br />dobu, ale v pobělohorském období bylo toto sepětí mnohem těsnější než kupříkladu dnes.<br />Vycházelo to již z postavení katolické církve, která pro společnost plnila vedle náboženských i množství spíše <br />světských funkcí. Kazatelna byla nejen místem, odkud se k lidem dostával základní výklad víry a zásad <br />křesťanské morálky, nýbrž i tribunou, z níž zaznívaly informace o dění ve státě a společnosti, kupříkladu o <br />korunovacích a úmrtích panovníků, o válkách nebo o významných státních výnosech. Potridentská katolická <br />církev také evidovala obyvatelstvo v matrikách a - což bylo pro každodenní život nesmírně důležité - <br />zajišťovala pro společnost nezbytný "servis" v podobě křtů, sňatků a pohřbů. Vzhledem k tomu, že katolická <br />církev pojímala manželství jako svátost, byl církevním úřadům svěřen nejen dozor nad jeho uzavíráním, nýbrž <br />celé manželské právo. Z toho důvodu řešily biskupské konzistoře nejen nekonečné spory o manželské sliby <br />(zvláště žaloby dívek svedených pod slibem manželství), ale musely rozhodovat i v řadě dalších případů <br />dotýkajících se manželského soužití.7)<br />Pro věřící byly projevy a úkony náboženského života samozřejmou součástí života společenského. Vždyť již <br />sama návštěva bohoslužeb znamenala vedle náboženské povinnosti a duchovního prožitku také společenskou <br />událost. Jedním z oblíbených motivů užívaných barokními kazateli a autory náboženské naučné literatury byly <br />stížnosti na věřící, kteří se v kostele neumějí chovat, místo zbožného rozjímání tam hledají povyražení a <br />zábavu.8) Tyto stížnosti byly sice literárními topoi, ale současně popisovaly skutečné dění v kostele, kde se často <br />řada lidí zajímala spíš o své okolí než o dění u oltáře: "... někteří ani neklekli, jiní toliko na jednom koleně <br />klečeli, jiní šeptali aneb rozprávěli, jiní se smáli, a modlicím se překážku dělali, jiní na strany se ohlídali, jiní <br />zahálejíce seděli aneb stáli, jiní na ženské pohlaví všetečně vzhlédali, a ony na ně zas, zdali by se někomu <br />zalíbily, a spíš provdati a jako kravičky na jarmarku se prodati mohly. Na modlitbu, a na konání mše svaté malý <br />pozor měly, vnitřní pak pobožnosti mnohem méně" - tak popsal chování ve venkovském kostele moravský farář <br />Valentin Bernard Jestřábský v mravoučném spisku Vidění rozličné sedláčka sprostného (1719).9) Podobně tomu <br />bylo i při procesích, poutích apod. Události náboženského charakteru přinášely věřícím možnost oddat se <br />zbožným myšlenkám stejně jako příležitost setkat se a pohovořit s přáteli a známými. Samozřejmě záleželo na <br />každém jednotlivci, zda inklinoval více k té či oné stránce náboženského života, záleželo však i na duchovních <br />správcích, jak dokázali své věřící zaujmout. Kupříkladu barokní kazatelství šlo ve snaze upoutat značně daleko, <br />sami kazatelé si dobře uvědomovali, že musí upoutat nejen zajímavou a působivou formou, nýbrž i přitažlivým <br />obsahem. Proto do kázání stále více zařazovali různá exempla, komické historky i aktuální příběhy.10) Podle <br />slov zmíněného kněze Jestřábského si to vynucují sami věřící, "... lid z kázání ničemu dobrému se učiti nechce, a <br />takové učení zamitá, ale fábule, a co k smíchu jest, aneb raději co nového slyšeti, vždy žádostiv jest..."11)<br />Dalším jevem, v němž se mísil náboženský a světský prvek, byl náboženský stereotyp. Barokní katolická <br />zbožnost kladla velký důraz na vnější, formální projevy víry. Patřila mezi ně návštěva bohoslužeb, procesí, poutě <br />k zázračným obrazům a sochám, ale i časté přijímání svátostí, zejména svátosti pokání a eucharistie, hojné <br />užívání svátostin, stavění Božích hrobů, křižování se, dále také nejrůznější prosebná procesí, modlení u křížů a <br />Božích muk, zvonění na mraky a podobně. Toto vše tvořilo běžnou náboženskou praxi většiny obyvatelstva <br />pobělohorských Čech, přičemž u každého jedince vykonávání těchto náboženských povinností současně <br />dokládalo i jeho katolickou pravověrnost (velmi důležitá funkce v zemi, kde nekatolictví patřilo k těžkým <br />zločinům). Mnohé z těchto úkonů, které se často opakovaly, se přirozeně stávaly stereotypem, což ovšem v <br />barokní mentalitě nevylučuje individuální náboženský prožitek a osobní zbožnost.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7155416932545234084?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-46275571921979867482010-02-02T07:55:00.000-08:002010-02-02T08:02:46.932-08:00Úplně jiná situace byla v Uhrách. Zdejší katolická společnost se také potýkala s legálně existujícím <br />nekatolictvím, dokonce podstatně silnějším než ve Slezsku. Současně zde ovšem docházelo k rechristianizaci <br />velké části země, která byla zhruba od poloviny 16. století až do konce 18. století pod nadvládou Osmanské říše. <br />To se projevuje již v hustotě bratrstev - Dolní Uhry, dnešní Maďarsko, mají diecéze, kde se bratrstva v 18. <br />století počítají v lepším případě na desítky. V Horních Uhrách, na dnešním Slovensku, stejně jako v západní <br />části Maďarska, která přiléhá k Rakousku a kterou probíhala v době turecké okupace vojenská hranice, byla <br />hustota bratrstev nesrovnatelně větší.15) Zřejmě právě historický vývoj země spolu s neobyčejně masivním <br />podílem řeholních institucí, které bratrstva zakládaly, ovlivnil zdejší skladbu bratrstev, kde jednoznačně <br />převažují konfraternity s kulty Krista, poté následují jednotliví svatí a mariánská patrocinia jsou v menšině <br />(poměr 43 : 20 : 36 : 1). <br />Za zemi, která je modelovým příkladem stabilního, kontinuálního a historicky rozvinutého katolicismu v naší <br />oblasti, pak lze považovat Bavorsko. Tato země prošla jen poměrně krátkou reformační epizodou, kterou <br />potlačila rekatolizační aktivita zdejších vévodů již ve druhé polovině 16. století. Poté bylo Bavorsko jedním z <br />pilířů katolicismu ve střední Evropě. Proto zde zůstala nejlépe zachována kontinuita bratrstev ze středověku, <br />nejstarší z nich pocházejí dokonce až ze 12. století. Zde byl poměrně vyrovnaný poměr mezi patrocinii Panny <br />Marie16) a jednotlivých svatých, přičemž zasvěcení Kristu se blíží spíš stavu v Čechách a Slezsku (16 : 33 : 36 : <br />15).<br />Z uvedené sondy sice není možné dělat dalekosáhlé závěry, k tomu bude třeba mnohem obšírnějšího <br />srovnávacího studia, ale i z ní je celkem jasné, že přes všechnu univerzálnost katolické církve závisela skladba <br />zbožných bratrstev v době baroka v každé zemi z velké míry i na místních podmínkách, které byly vždy <br />výslednicí historického vývoje. Na druhé straně lze ovšem i v patrociniích bratrstev nalézt společné rysy. Co se <br />týče kupříkladu jednotlivých světců v kultech bratrstev, je zřejmé, že v sousedních zemích (v Polsku, Slezsku, <br />Uhrách, Bavorsku) stejně jako u nás převažovali obecně oblíbení svatí, jako byla sv. Barbora, sv. Anna nebo sv. <br />Josef. V Uhrách ovšem dominoval svatý František z Assisi, což je důkaz o mimořádné aktivitě františkánských <br />řádů. V souvislosti s patrocinii je také zajímavé postavení národních světců jako patronů bratrstev. V cizině se <br />vyskytují v celkem malé míře. Kupř. v polském arciděkanátu Lublin bylo pouze jediné bratrstvo zasvěceno <br />polskému národnímu světci sv. Stanislavu.17) Ve zmíněné diecézi vratislavské pak najdeme dvě patrocinia <br />slezské světice Hedviky. Podobně v celých Uhrách byl sv. Štěpán Uherský patronem pouhých tří bratrstev, sv. <br />Ladislav jednoho.<br />Tomuto stavu naprosto odpovídá i situace v Čechách. I zde se národní světci, případně zemští patroni v <br />titulech konfraternit vyskytovali vzácně. Z českých zemských patronů byl v titulu jednoho bratrstva sv. Václav <br />(a jednou jako spolupatron), pětkrát svatý Prokop (a opět jednou jako spolupatron) a jednou jako spolupatron <br />svatý Norbert. Svatého Vojtěcha, Víta, Zikmunda, Ivana zde vůbec nenajdeme, stejně jako svatou Ludmilu (ta <br />byla spolupatronkou pouze již zmíněného zbožného společenství <br />sv. Václava a Ludmily ze Slaného, v tomto případě však nešlo o skutečné bratrstvo). Pouze dva zemští patroni <br />výrazněji poznamenali tituly českých konfraternit - sv. Josef a sv. Jan Nepomucký. V prvním případě hrála roli <br />již zmíněná obecná obliba sv. Josefa jako pěstouna Páně a jako jednoho z garantů "šťastné smrti". U Jana <br />Nepomuckého je situace jiná - jeho bratrstva, která až na jednu výjimku vznikala až po jeho kanonizaci, odrážejí <br />mocnou vlnu obliby nového českého světce. Je to také jediný český světec, jehož bratrstva nalézáme běžně v <br />dalších středoevropských zemích - kupříkladu v Bavorsku jich v 18. století bylo 33, v Uhrách 11, v Tyrolích 10.<br />Jan Nepomucký je případem kultu, který se ujal nejen v Čechách, ale který rychle překročil rámec domácího <br />prostředí a jako prvomučedník zpovědního tajemství se stal jedním z obecně oblíbených světců katolické církve. <br />Jeho kult se pak rychle šířil po celém světě.18) Naopak mezi českými bratrstvy jsou případy kultů, které se do <br />země sice zaváděly, ale příliš se tu neujaly. Příkladem může být kult patrona sedláků svatého Izidora, jenž byl <br />španělského původu. Jeho bratrstva v Čechách šířili jezuité, kteří při svých kolejích zakládali mariánské družiny <br />pro sedláky, v jejichž zasvěcení svatý Izidor figuroval jako spolupatron. Bylo jich tu pouhých pět, což je možné <br />- při početnosti selského obyvatelstva - považovat za neúspěch v jeho zavádění.19) Podobně se v zasvěcení <br />bratrstev neujal kult Panny Marie Vítězné, i když šlo o patrocinium, které by z ideového hlediska velmi dobře <br />odpovídalo habsburské zbožnosti a rekatolizačním trendům státu a církve. Tento kult je spojen s vítězstvím <br />katolických vojsk v bitvě na Bílé hoře, kde karmelitán P. Dominik a Jesu Maria povzbuzoval katolické vojáky <br />mariánským obrazem, který nalezl zhanobený od protestantů ve Strakonicích. Podle legendy právě tento zá <br />zračný obraz napomohl k porážce českého stavovského vojska. Kult Panny Marie Vítězné překročil hranice <br />(dotyčný zázračný obraz byl uctíván v karmelitánském kostele v Římě, jeho kopie se nacházela v Mnichově a v <br />Bavorsku dokonce nalézáme dvě bratrstva s tímto zasvěcením), ale v Čechách se příliš neujal. Stejně jako <br />bělohorské poutní místo zůstalo záležitostí lokální,20) tak ani o bratrstva nebyl příliš zájem. Kromě společenství <br />pražských měšťanů, kteří se scházeli pod tímto titulem, když na Bílé hoře budovali ono poutní místo,21) <br />existovalo pouze jediné bratrstvo Panny Marie Vítězné. Nebylo v karmelitánském kostele téhož zasvěcení na <br />Malé Straně, kde měl uvedený kult kulminovat, nýbrž ve Strakonicích, kde celá historie se zázračným obrazem <br />začala.<br /><br />Bratrstva a rekatolizace<br /><br />Zmínkou o kultu Panny Marie Vítězné se dostáváme k rekatolizaci společnosti v Čechách po Bílé hoře, která <br />je jedním ze stigmat pobělohorských českých dějin. Proces, při kterém musela nekatolická většina obyvatelstva <br />změnit své vyznání a který měl za následek několik emigračních vln, byl ovšem součástí evropského <br />konfesijního zápolení. A současně také poslední a konečnou fází táhlého střetu, jenž v Čechách začal již dávno <br />před Bílou horou. Katolická církev v něm užívala nejrůznější prostředky, od misijní práce přes politické <br />působení až po administrativní opatření v úzké spolupráci se státem, které nezřídka doprovázelo hrubé násilí. <br />Proto se logicky naskýtá otázka, zda bratrstva patřila do základního arsenálu katolických zbraní pro rekatolizaci <br />obyvatelstva. V odborné literatuře se většinou na tuto otázku odpovídá kladně.22) Takové tvrzení je sice v <br />podstatě správné, ale v takto přímé a zjednodušené podobě i značně nepřesné.<br />Bratrstva skutečně rekatolizaci napomáhala, ovšem v omezené míře. V žádném případě je nelze považovat za <br />její přímý nástroj. Žádné bratrstvo nemohlo sloužit jako nějaká instituce pro "převýchovu" nekatolíků, která by <br />je měla přimět ke konverzi. To bylo nemyslitelné, bratrstva si naopak hlídala, aby všichni jejich členové byli již <br />při vstupu pravověrnými katolíky. Proto bývá součástí přijímacího rituálu zpověď a katolické přijímání. <br />Bratrstva ani příliš nesloužila "propagaci" víry v konfesijně smíšeném prostředí. Pouze jezuitské sodality k <br />takové funkci přihlížely, proto si v předbělohorské době své členy pečlivě vybíraly, zavazovaly je k působení na <br />okolí a se záměrnou pompou se účastnily veřejných náboženských slavností. Při rekatolizačním působení těchto <br />kongregací se počítalo hlavně se silou osobního příkladu. Pokud jsou členy studenti jezuitských škol, mohou ve <br />věci víry ovlivňovat své příbuzné (případně i rodiče), měšťané působí na sousedy, šlechtická vrchnost na své <br />poddané. A všichni tito sodálové se scházejí při náboženských slavnostech, kdy v okázalých procesích, kterých <br />se mnozí z nich účastní s důtkami flagelantů, společně působí na city přihlížejících.23) Kajícné bičování bylo v <br />pobělohorské době pro tyto mariánské družiny jedním z teatrálních prostředků, kterým se snažily povzbudit u <br />svého okolí víru a přitom poukázat na marnost světských radostí. Staroměstská latinská kongregace ve druhé <br />polovině 17. století pořádala - s barokním smyslem pro efekt kontrastu - taková procesí záměrně v čase <br />nejbujnějších masopustních oslav.24)<br />Jezuitské sodality představovaly v českých podmínkách předbělohorské i pobělohorské doby maximum toho, <br />co bratrstva mohla rekatolizaci poskytnout. V evropském rámci ovšem existovala i jiná společenství, která si boj <br />proti nepřátelským konfesím vytýčila jako svůj hlavní úkol. Jedno takové bratrstvo vzniklo v roce 1612 v Kolíně <br />nad Rýnem. Založili je místní kapucíni s titulem Arcibratrstvo přeukrutného utrpení Páně pro přestupování <br />nekatolíků, jak obrácených od společenství augsburského vyznání, tak reformovaných protestantů (tj. jak <br />luteránů, tak kalvinistů). Byla to vysloveně elitní společnost, která shromažďovala mocné katolického světa a <br />zavazovala a posilovala je k boji s reformací. Mezi jejími členy, kteří jsou uvedeni v tisku tohoto bratrstva z <br />poloviny 17. století, nalézáme císaře Ferdinanda II. a Ferdinanda III., španělského krále Filipa III., říšské <br />katolické kurfiřty, příslušníky vysokého kléru a šlechtu. Úkolem tohoto bratrstva byla podpora rekatolizace, jen <br />do počátku "české války", tedy do roku 1618, přivedlo údajně ke katolictví přes tři tisíce duší. V prosinci 1620 <br />uspořádalo v Kolíně děkovné bohoslužby za vítězství katolických zbraní na Bílé hoře. Do událostí v Čechách <br />jinak zřejmě přímo nezasáhlo, ale mezi jeho členy byli nepochybně i čeští katolíci - výběrový katalog členů <br />uvádí k roku 1619 vstup Zdeňka Popela z Lobkovic.25)<br />Přímé rekatolizaci mělo sloužit také velmi zajímavé bratrstvo ve Slezsku, v zemi, která až do poloviny 18. <br />století příslušela do svazku Koruny české. Šlo o území, kde na rozdíl od Čech a Moravy nemohla být v 17. <br />století důsledně provedena rekatolizace (slezští nekatolíci si částečnou toleranci uhájili s podporou Švédska na <br />mírových jednáních v Osnabrücku na sklonku třicetileté války). Nekatolické enklávy, tzv. milostivé kostely ve <br />městech Svídnici (—widnica), Hlohově (Gˆogów) a Javoru (Jawor) byly katolickou většinou vnímány jako <br />nebezpečí a současně sloužily i jako posila a útočiště tajných nekatolíků v Čechách a na Moravě. Ve Vratislavi <br />(Wrocˆaw) bylo proto tamními jezuity v roce 1690 založeno a o devět let později i papežem konfirmováno <br />společenství s názvem Akademie lásky (Academia amoris). Jednalo se o bratrstvo, které mělo - v souladu s <br />rekatolizačním trendem habsburské dynastie - působit proti protestantům ve Slezsku. Jeho hlavním cílem bylo <br />posilovat slabé ve víře, obracet jinověrce a hlavně vydávat polemické a proti nekatolickým konfesím zaměřené <br />tisky, které se pak zdarma rozdávaly. Za prvních 18 let své existence vydala tato konfraternita 92 tisků, ale <br />nakonec po smrti svého zakladatele, P. Vita Scheffera, zanikla.26)<br />Běžná bratrstva, jakých byla v Čechách i v dalších evropských zemích většina, ovšem na přímé konfesijní <br />zápolení vybavena nebyla. Mnohem lépe než v prostředí náboženských střetů se jim dařilo v podmínkách <br />konsolidovaného katolicismu. Ve druhé polovině 16. a v první polovině 17. století, kdy v mnoha zemích v <br />Evropě docházelo k náboženským střetům a kdy se za často dramatických okolností zařazovaly do jednoho z <br />konfesijních táborů, byla bratrstva početně poměrně slabá. Viděli jsme to na Čechách, ale je to i případ ostatních <br />zemí, které neměly ve vývoji bratrstev takovou cézuru, jaká byla zde. V celé Evropě se totiž obrovský rozmach <br />bratrstev "nastartoval" až ke konci 17. století.27) Je to doba, kdy již bylo z konfesijního hlediska jasno, kdy <br />katolictví na svých územích zakořenilo. A je jasné, že katalyzátorem tohoto masivního rozvoje muselo být <br />trochu jiné prožívání zbožnosti, než byla zbožnost renesanční a manýristická. Teprve barokní zbožnost, v níž - <br />jak ještě uvidíme - prorůstaly náboženské a společenské prvky, bratrstvům plně vyhovovala.<br />Úloha bratrstev v rekatolizaci (s výjimkou jezuitských družin a některých speciálních společenství, k nimž jsme <br />výše uvedli dva příklady) spočívala v nepřímém působení na své okolí. Jejich členové byli pravověrní katolíci, <br />kteří se stále ve své víře utvrzovali. Stávali se tak i jakousi zárukou pravověrnosti celých rodin a případně i <br />čeledi, jak kupříkladu nařizovala sedlákům statuta bratrstva sv. Izidora.28) V tomto smyslu představovala <br />většina barokních bratrstev pro rekatolizaci pomocný prostředek,29) ve společnosti se konfraternity <br />spolupodílely na vytváření náležitého klimatu, pro které byly charakteristické především časté a ostentativní <br />projevy katolické barokní zbožnosti.<br /><br /><br />4. Spolubratři a spolusestry - Členství, povinnosti, členové<br /><br />Slova použitá v názvu této kapitoly dnes už působí trochu podivně. V 17. a 18. století se však výrazy <br />"spolubratři" a "spolusestry" - vedle termínů "bratři" a "sestry" - užívaly jako obvyklé označení pro členy <br />zbožných bratrstev. Tak se s nimi alespoň setkáváme v řadě českých tisků vydávaných těmito společenstvími. <br />Uvedená slova vznikla doslovným přeložením latinských výrazů "confratres", "consorores" a samozřejmě mají i <br />své německé <br />protějšky v také běžně užívaných termínech "Mitbrüder", "Mit- <br />schwestern". Všechny tyto výrazy jako by naznačovaly, že lidé organizovaní v bratrstvech tvoří úzké <br />společenství. Že nejsou pouze bratry a sestrami v Kristu jako všichni katolíci, nýbrž že jsou součástí ještě další, <br />užší a uzavřenější pospolitosti. Pro nás, kteří jsme od nich odděleni nejen propastí několika století, ale také úplně <br />jinou mentalitou a životní zkušeností, jsou možná ještě uzavřenější, než by si tito lidé vůbec byli schopni <br />představit. Přesto se teď pokusíme mezi ně alespoň trochu nahlédnout. Zkusíme poznat, čím vlastně mohlo být <br />takové barokní bratrstvo pro věřícího přitažlivé, kde jsou příčiny téměř masové obliby konfraternit v 17. a 18. <br />století. Současně se budeme rozhlížet po povinnostech, které členství bratrstvu přinášelo a konečně se pokusíme <br />také poznat, jací lidé se u oltářů a pod korouhvemi náboženských bratrstev vlastně shromažďovali.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4627557192197986748?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-20360155974601358182010-01-24T07:05:00.000-08:002010-01-24T07:09:23.017-08:00They're good at this stuff. Really good. But now they propose to become<br />something else as well; a coherent city of information, its architecture<br />planned from the ground up. And they expect that whole highways of data<br />will flow into and through their city. Yet they also seem to expect that<br />this won't affect them. And that baffles us, and perhaps it baffles the<br />Singaporeans that it does.<br /><br />Myself, I'm inclined to think that if they prove to be right, what will<br />really be proven will be something very sad; and not about Singapore, but<br />about our species. They will have proven it possible to flourish through<br />the active repression of free expression. They will have proven that<br />information does not necessarily want to be free.<br /><br />But perhaps I'm overly pessimistic here. I often am; it goes with the<br />territory. (Though what could be more frightening, out here at the deep<br />end of the 20th century, than a genuinely optimistic science fiction<br />writer?) Perhaps Singapore's destiny will be to become nothing more than a<br />smug, neo-Swiss enclave of order and prosperity, amid a sea of<br />unthinkable...weirdness.<br /><br />Dear God. What a fate.<br /><br />Fully enough to send one lunging up from one's armchair in the atrium<br />lounge of the Meridien Singapore, calling for a taxi to the fractal-free<br />corridors of the Airtropolis.<br /><br />But I wasn't finished, quite. There'd be another night to brood about the<br />Dutchman.<br /><br />I haven't told you about the Dutchman yet. It looks like they're going to<br />hang him.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2036015597460135818?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-11845618020106506712010-01-03T15:19:00.000-08:002010-01-03T15:21:02.550-08:00V Čechách jednoznačně převládají mariánská patrocinia, poté následují světci a teprve pak kulty spojené s <br />osobou Krista (19% /Kristus/ : 43% /P. Marie/ : 31% /svatí/ : 7% /ostatní/). Velice podobné to bylo ve Slezsku, <br />vratislavská diecéze má poměr 22 : 47 : 20 : 13. Mariánský kult zde byl zřejmě přitažlivý a současně i důležitý <br />pro katolickou společnost, která v nedávné době prošla rekatolizací, nebo - jako ve Slezsku - žila na území, kde <br />legálně přežívaly zbytky nekatolictví a které bylo navíc obklopeno protestantským a přitom německým (tedy <br />jazykově stejnorodým) prostředím. Zbytnělý mariánský kult by snad bylo možné v této situaci chápat jako <br />obranný, "protikacířský" prvek.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1184561802010650671?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-42956638075799375242009-06-04T06:43:00.000-07:002009-06-04T06:47:20.888-07:00V Čechách jednoznačně převládají mariánská patrocinia, poté následují světci a teprve pak kulty spojené s <br />osobou Krista (19% /Kristus/ : 43% /P. Marie/ : 31% /svatí/ : 7% /ostatní/). Velice podobné to bylo ve Slezsku, <br />vratislavská diecéze má poměr 22 : 47 : 20 : 13. Mariánský kult zde byl zřejmě přitažlivý a současně i důležitý <br />pro katolickou společnost, která v nedávné době prošla rekatolizací, nebo - jako ve Slezsku - žila na území, kde <br />legálně přežívaly zbytky nekatolictví a které bylo navíc obklopeno protestantským a přitom německým (tedy <br />jazykově stejnorodým) prostředím. Zbytnělý mariánský kult by snad bylo možné v této situaci chápat jako <br />obranný, "protikacířský" prvek. <br />Úplně jiná situace byla v Uhrách. Zdejší katolická společnost se také potýkala s legálně existujícím <br />nekatolictvím, dokonce podstatně silnějším než ve Slezsku. Současně zde ovšem docházelo k rechristianizaci <br />velké části země, která byla zhruba od poloviny 16. století až do konce 18. století pod nadvládou Osmanské říše. <br />To se projevuje již v hustotě bratrstev - Dolní Uhry, dnešní Maďarsko, mají diecéze, kde se bratrstva v 18. <br />století počítají v lepším případě na desítky. V Horních Uhrách, na dnešním Slovensku, stejně jako v západní <br />části Maďarska, která přiléhá k Rakousku a kterou probíhala v době turecké okupace vojenská hranice, byla <br />hustota bratrstev nesrovnatelně větší.15) Zřejmě právě historický vývoj země spolu s neobyčejně masivním <br />podílem řeholních institucí, které bratrstva zakládaly, ovlivnil zdejší skladbu bratrstev, kde jednoznačně <br />převažují konfraternity s kulty Krista, poté následují jednotliví svatí a mariánská patrocinia jsou v menšině <br />(poměr 43 : 20 : 36 : 1).<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4295663807579937524?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-71658488997903424902008-11-26T09:57:00.000-08:002008-11-26T09:59:07.440-08:00V jednom děkanátu v trevírské diecézi bylo v polovině 18. století v 70% farností <br />alespoň jedno bratrstvo a v kolínské diecézi toto zastoupení konfraternit činilo dokonce 94%.12) Naproti tomu v <br />pražské arcidiecézi ve 2. polovině 18. století existovalo pouhých 33 % farností, kde najdeme (lhostejno zda u <br />farního nebo klášterního kostela) alespoň jednu konfraternitu.<br />O něco lépe se můžeme při srovnávání se zahraničními bratrstvy věnovat jejich typům. Důsledkem <br />historického vývoje českých bratrstev je skutečnost, že se zde některé typy konfraternit běžné v zahraničí <br />nevyskytovaly. Jde především o bratrstva duchovních, která vznikala ve středověku a v řadě zemí, kupříkladu v <br />Tyrolích nebo v Bavorsku, se vyskytovala i v 17. a 18. století. Podobně u nás nenajdeme bratrstva Křesťanského <br />učení, jaké vzniklo v 16. století v Miláně a pak se šířilo po německých zemích (ale nalézáme ho kupř. i v <br />Polsku). Na rozdíl od sousedního Polska se v Čechách takřka nevyskytovala ani čistě charitativní bratrstva, <br />bratrstva špitální apod. Rovněž sem nepronikly konfraternity kajícníků, dobře známé ze západní Evropy, <br />kupříkladu z Francie.13)<br />Určitá národní specifika je možné vysledovat při srovnání tří základních skupin kultů v zasvěcení bratrstev <br />(Kristus - P. Marie - svatí, k nimž přičítáme ještě bratrstva jinde nezařazená, tj. především zádušní a ta, jejichž <br />kult se nedá jednoznačně určit). Něco nám napoví malá sonda do bratrstev ve středoevropském prostoru. Je <br />samozřejmě omezena na ta území, z nichž jsou přístupné a důvěryhodně zpracované soubory dat k bratrstvům, <br />která tam v baroku působila - kromě Čech o jde tedy Slezsko (o vratislavskou diecézi), dále o Bavorsko a o <br />Uhry.14)<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7165848899790342490?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-87565294094457966702008-10-09T01:06:00.000-07:002008-10-09T01:10:26.564-07:00Byl to typizovaný text, v němž se jen zaměňovala patrocinia kostelů, jména lokalit a zasvěcení <br />bratrstev, jimž byl vydáván. Vše ostatní bylo předem dáno, papežská stolice ani neurčovala přesně dny, v nichž <br />je možné odpustků v bratrstvu dosáhnout, to nechávala na biskupovi diecéze, kam konfraternita patřila. Vedle <br />této buly vydávali papežové bratrstvům ještě oltářní privilegia, opět vždy stejného znění. Významným <br />sjednocovacím prvkem pro bratrstva byly také již zmíněné řeholní instituce, které šířily své řádové kulty. <br />Církevní řády byly samozřejmě nadnárodní a jejich bratrstva tedy také. Dominikáni, karmelitáni, jezuité, servité, <br />trinitáři i ostatní měli pro zakládání svých bratrstev papežské privilegium, přesněji, mívali jich více, protože <br />řádoví představení si čas od času nechávali stávající privilegium potvrdit novým papežem. Dominikáni tedy <br />kupř. odkazují při zakládání růžencových bratrstev v 18. století na celkem 17 papežských listin, které řád obdržel <br />od 15. století.7) Některé řády také vydávaly interní normy, které platily pro všechna jejich bratrstva. Kupříkladu <br />pro jezuitské sodality byla vydána první všeobecně platná statuta v roce 1587.8)<br /><br />Národní specifika<br /><br />Z hlediska právních norem tedy měla barokní bratrstva v jednotlivých zemích všechny předpoklady po to, aby <br />se od sebe nelišila. Platilo to v zásadě pro bratrstva stejného druhu - bratrstvo svaté Barbory v Plzni funguje <br />prakticky stejně jako tatáž konfraternita třeba v Cáchách.9) Trochu jiné to ale je, pokud začneme srovnávat <br />bratrstva v různých zemích. Každý stát, každá země i oblast měly své specifické podmínky, v nichž bratrstva <br />vznikala a které přece jen nějakým způsobem mohly ovlivnit jejich charakter. V Čechách to byla hlavně cézura v <br />jejich existenci, ke které došlo v důsledku husitského hnutí. Na rozdíl od mnoha jiných zemí u nás skoro <br />nemáme bratrstva, u kterých by bylo možné prokázat kontinuitu od středověku až do 17. a 18. století. Vedle toho <br />zde zřejmě zakládání bratrstev nestálo zdaleka tak v centru zájmu církevních a státních úřadů, jako v některých <br />sousedních katolických zemích. Alespoň z Čech dosud není známa žádná stopa toho, že by církevní nebo státní <br />úřady zakládání bratrstev nějakým způsobem přímo přikazovaly, jak je to doložitelné třeba v Kolíně nad Rýnem, <br />Mohuči, Pasově, Trevíru nebo ve Würzburku.10)<br />Snad právě proto nám pokusy o srovnání celkového počtu bratrstev v Čechách s bratrstvy jinde naznačují, že <br />přes veškerý rozmach této formy zbožnosti nepatřilo České království k nejaktivnějším. Je ovšem obtížné takové <br />srovnání vůbec provést, a to i přesto, že máme k dispozici číselné údaje o bratrstvech našich a že existuje několik <br />soupisů a sumárních zpracování bratrstev v okolní cizině. Jakákoliv číselná srovnávání jsou ošidná, protože <br />soupisy a číselná zpracování zahraničních bratrstev vycházejí z různých zásad, kupříkladu z různých vymezení <br />pojmu bratrstvo (kupř. tvůrci bavorského katalogu bratrstev do něj zahrnuli pouze ta společenství, která byla <br />výslovně termínem bratrstvo nazývána - a tak jim vypadly nejen třetí řády, ale i veškeré jezuitské sodality).11) <br />Navíc v jednotlivých zemích či diecézích byly jiné podmínky, jiné zalidnění, odlišná hustota farní sítě a <br />podobně. Napíšeme-li tedy, že oproti 652 barokním bratrstvům v Čechách stojí shodou okolností přesný <br />dvojnásobek tohoto počtu - 1304 bratrstev - v Uhrách, je to sice zajímavé, ale současně má takové zjištění jen <br />velmi malou informační hodnotu. Snad alespoň trochu srovnatelným údajem je procentuální zastoupení bratrstev <br />v celkovém počtu farností.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8756529409445796670?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-43331201932983137252008-10-07T00:49:00.000-07:002008-10-07T00:53:22.353-07:00Teprve poté mohou být tato privilegia veřejně vyhlášena a bratrstvo je může začít <br />využívat. Biskup také rozhoduje o podmínkách, za nichž bratrstva v jeho diecézi smějí přijímat zbožné dary a <br />odkazy věřících, a k jeho povinnostem <br />rovněž patří určovat bratrstvům, která na to mají výsadu, jejich zpovědníka. Velmi důležité je ustanovení, podle <br />něhož žádný církevní úřad, tedy ani biskupské a arcibiskupské konzistoře, ani představení řádů a správcové <br />arcibratrstev, nesmí za práce spojené se založením nebo přivtělením bratrstev přijímat žádnou odměnu. Bratrstva <br />měla vznikat zdarma a i když později se za vyhotovení náležitých listin platil malý poplatek, nikdy nebylo <br />vlastní založení finančně náročné.6)<br />Aby konstituce mohla skutečně splnit svou úlohu, musel ji papež vztáhnout na všechna bratrstva, tedy i na ta, <br />která již existovala. Proto je v ní nařízení, podle něhož mají být všechna stávající bratrstva podle jejích <br />ustanovení prověřena, a to do roka, pokud se nalézají v Evropě, a do dvou let, jestliže jsou kdekoliv v zámoří. <br />Tato zmínka o širém světě nás znovu upozorňuje na skutečnost, že katolická bratrstva byla ve své podstatě <br />nadnárodními společenstvími, že uvedená konstituce formovala jejich podobu stejně tak v Praze jako v Krakově, <br />v Mnichově, v Bruselu, v Madridu nebo až ve vzdálených jihoamerických koloniích.<br />Také další právní normy vydávané pro konfraternity papežskou kurií měly univerzální, nadnárodní podobu. <br />Šlo především o odpustkové privilegium s incipitem Cum sicut accepimus, o kterém jsme se již zmiňovali v <br />první kapitole.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4333120193298313725?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-38077649959888175012008-08-11T04:47:00.000-07:002008-08-11T04:50:39.738-07:00To se však mělo záhy změnit.<br />O necelé půlstoletí později, v roce 1604, vydal papež Klement VIII. základní právní normu pro další existenci <br />náboženských bratrstev v katolické církvi. Jeho konstituce s počátečními slovy Quaecumque a Sede Apostolica <br />(Jakékoliv od Apoštolské stolice) byla vedena snahou vytýčit pro zakládání a existenci náboženských bratrstev <br />přesné podmínky v duchu tridentské obnovy katolického církevního života. Vzhledem k rozmachu bratrstev v <br />následujícím období to bylo velmi prozíravé. Je zřejmé, že vydání konstituce si vynutil právě početní vzrůst <br />bratrstev ve 2. polovině 16. století v tradičních katolických zemích, jako byla Itálie nebo Španělsko. Papežská <br />kurie musela počítat s dalším šířením tohoto druhu laické zbožnosti, ostatně v preambuli konstituce Quaecumque <br />se praví, že se v celém křesťanském světě již nachází množství nejrůznějších bratrstev a při tom dosud neexistuje <br />žádný jasný a spolehlivý předpis pro jejich zakládání, zřizování, připojování a vyhlašování. Konstituce byla <br />vydána hlavně proto, aby se do budoucna předešlo chybám při zakládání nových bratrstev.5)<br />Jejím jádrem jsou zásady, které mají zajistit, aby všechna bratrstva byla řádně kanonicky založena, aby jejich <br />stanovy odpovídaly katolické věrouce a aby církev měla lepší možnost jejich evidence a kontroly. Stejně jako <br />Tridentský koncil položil základní odpovědnost za rozvoj a šíření katolického vyznání především na diecézní <br />biskupy, tak i konstituce Quaecumque právě jim ukládá hlavní dozor nad náboženskými bratrstvy. Ordinář <br />(diecézní biskup nebo arcibiskup) musí odsouhlasit založení každého bratrstva ve své diecézi, a to i tehdy, když <br />vzniká u klášterního kostela. Jeho souhlas je nutný i v případě, že má dojít k připojení nějakého bratrstva k <br />arcibratrstvu. Biskup také nesmí povolit existenci více bratrstev stejného titulu na jednom místě a o svém <br />souhlasu musí vydat patřičnou konfirmační listinu. Biskup (v praxi ovšem jeho úřad, tzv. konzistoř) musí dále <br />překontrolovat a schválit statuta nové konfraternity a současně má být seznámen s veškerými odpustkovými <br />privilegii a dalšími výsadami, které bratrstvu udělila papežská kurie, představený církevního řádu, nebo která na <br />ně přešla z arcibratrstva.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3807764995988817501?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-85675577352320935572008-08-07T06:46:00.000-07:002008-08-07T06:50:52.599-07:00Katolická církev jakožto církev "obecná", měla oproti národním nekatolickým církvím a sektám jeden <br />významný zvláštní rys. Šlo o nadnárodní instituci s centrální správou, pevně stanovenou hierarchií a v <br />neposlední řadě i s jednotným církevním zákonodárstvím. To je jeden z důvodů, proč byla náboženská bratrstva <br />ve všech katolických zemích velmi podobná, založená na stejných základech, řídila se stejnými právními <br />normami.<br />Převratnou událost v dějinách katolické církve představuje tridentský koncil, který s několika velkými <br />přestávkami zasedal v letech 1545-1563. Tento církevní sněm byl vlastně reakcí katolické církve na vznik a <br />rychlé šíření reformace, která znamenala definitivní rozštěpení západoevropského křesťanství. Šlo na něm v <br />podstatě o vnitřní obnovu katolické církve, která měla být z hlediska dogmatického i organizačního vybavena <br />pro zápas s nekatolickými konfesemi. Koncil reformoval všechny hlavní stránky náboženského života a vyslovil <br />se k řadě problémů, které protestanti vytýkali katolické církvi. Jeho dekrety se týkají kupříkladu odpustků, úcty k <br />Panně Marii a svatým, biskupských pravomocí, manželského práva a celé řady dalších záležitostí. Koncil <br />rozhodoval o množství sporných otázek a bratrstva mezi ně v podstatě patřila. Odborníci na církevní právo s <br />nimi mívali problémy, protože v církvi vlastně neexistoval žádný všeobecně závazný předpis pro jejich činnost. <br />Provinciální a diecézní synody v řadě evropských diecézí se v 15. a první polovině 16. století musely opakovaně <br />zabývat otázkami týkajícími se zařazení bratrstev do církevního života, jejich právním postavením i <br />majetkovými záležitostmi.3)<br />Tridentinum ovšem uvedené záležitosti nevyřešilo. Problémy zbožných bratrstev byly ve srovnání s jinými <br />spornými oblastmi církevního života, natož s obrovským problémem zvaným reformace, vysloveně <br />zanedbatelné. Proto bratrstva na koncilu zaujala čistě okrajové postavení. V dokumentech koncilu se o nich <br />hovoří celkem dvakrát, a to v písemnostech z 22. sezení v roce 1562. Zde byla zařazena mezi tzv. "pia loca" <br />(doslova "zbožná místa"), tedy mezi náboženské instituce ve smyslu církevního práva. Tím byla oficiálně <br />uznána příslušnost bratrstev mezi církevní instituce, které se vymykají světskému právu. Současně je koncil na <br />témž sezení výslovně uvedl mezi těmi církevními institucemi, které spadají pod biskupské "ius visitandi", tedy <br />která mají biskupové povinnost kontrolovat a prověřovat jejich činnost.4) <br />Malý zájem Tridentského koncilu o náboženská bratrstva svědčí o tom, že v polovině 16. století se s touto <br />formou laické zbožnosti ještě v katolické církvi příliš nepočítalo. Stará středověká bratrstva (pokud, jako kupř. v <br />českých zemích, pouze neživořila) byla zaběhlými institucemi, bojovné jezuitské sodality teprve vznikaly a <br />církev si dosud neuvědomovala, jaký obrovský potenciál laické angažovanosti v náboženském životě jí mohou <br />bratrstva nabídnout.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8567557735232093557?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-48456504398247855512008-08-01T12:57:00.000-07:002008-08-01T12:58:50.691-07:00České konfraternity 17. a 18. století samozřejmě neexistovaly ve vzduchoprázdnu. Některé z nich měly přímé <br />vazby na věřící v sousedních zemích, i když se většinou nejednalo o skutečnou cizinu, nýbrž o vedlejší země <br />Koruny české. Díky pečli - <br />vému zápisu faráře z Ústí nad Orlicí ve farářské relaci z roku 1700 kupříkladu víme, že v té době působila ve <br />městě filiální bratrstva od vo zená od konfraternity Nejsvětější Trojice v moravských Konicích a odnož jezuitské <br />sodality Panny Marie Bolestné ze slezské Nisy (dnes Nysa v Polsku). Lze předpokládat, že takových, dodnes <br />neznámých poboček bratrstev ze sousedních zemí, bylo především v okrajových částech Čech více. Ostatně v <br />jihočeském Lišově se nacházelo bratrstvo Panny Marie Zellské, zaměřené na kult poutního místa Mariazell ve <br />Štýrsku, jenž byl v baroku velmi populární.<br />Pražská arcidiecéze se přesně nekryla s hranicemi Českého království; kromě dvou krajů, které spadaly pod <br />samostatné diecéze (kraj litoměřický a královéhradecký) Praze podřízené, k ní patřilo v důsledku historického <br />vývoje i malé území v Horní Lužici při českých hranicích a současně i celé Kladsko. A zde se již ocitáme ve <br />skutečné cizině - Lužice připadla Sasku za třicetileté války a Kladsko spolu s většinou Slezska zabralo po <br />polovině <br />18. století Prusko. Přesto, že se obě tato území stala součástí nekatolických států, nadále na nich zůstávaly <br />katolické komunity, v Lužici menšinové, v Kladsku však ještě dlouhou dobu po <br />jeho odtržení od českých zemí většinové. A proto tu byla také i bratrstva. V lužické Ostřici (dnes Ostritz v <br />Německu) nalé záme v 17. století škapulířové bratrstvo, které bylo založeno z kláštera bosých karmelitánů u <br />kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Co se týče Kladska, tam v pobělohorské době působily více než <br />dvě desítky konfraternit, které příslušely pod správu pražské konzistoře. Jedno z nich, růžencové bratrstvo v <br />Jesenici (dnes Stary Wielisˆaw v Polsku), bylo inkorporováno k bratrstvu ve Vídni.<br />V souvislosti s cizinou je také třeba zmínit se o konfraternitě svaté rodiny (Ježíš, Marie, Josef) u <br />pražské Lorety na Hradčanech. Již jsme ji poznali jako arcibratrstvo, které mělo několik poboček po <br />Čechách. Její rozsah však byl mnohem větší. Správci tohoto poutního místa byli kapucíni z vedlejšího <br />kláštera, kteří nejen vedli zmíněnou konfraternitu, ale také do ní vstupovali jako členové. Dochované tisky <br />bratrstva z 18. století obsahují seznamy zemřelých členů, kde jsou příslušníci kapucínského řádu členěni <br />podle provincií - a z nich vyplývá, že toto bratrstvo mělo své členy také v rakouských a německých <br />zemích.1) Samozřejmě i naopak se obyvatelé Českého království zapisovali do bratrstev v cizině, i když <br />pak doma nevytvořili jejich pobočky. Docházelo k tomu především v poutních místech. Příkladem může <br />být bavorské poutní místo Wies, kde se v honosném rokokovém kostele uchovávajícím zázračnou sošku <br />mučeného Krista, scházelo bratrstvo Bičovaného Spasitele. Byla to konfraternita otevřená poutníkům a do <br />její mat - <br />riky se v roce 1749 zapsalo i 19 poutníků z Čech a v násle - <br />dujících letech jejich počet vzrůstal, takže v roce 1765 jich <br />bylo už 219.2) Není třeba ovšem dodávat, že takovéto člen - <br />ství v cizině bylo spíš formální záležitostí a že se nemůže srovnávat se skutečným členstvím v bratrstvu <br />působícím v místě bydliště.<br />Uvedené příklady vztahů českých bratrstev s konfraternitami a věřícími v sousedních zemích naznačují, že <br />tato problematika nehrála v jejich existenci příliš významnou roli. I když však přímé vztahy nebyly příliš <br />důležité, nelze česká bratrstva doby baroka sledovat izolovaně. Byla součástí katolické Evropy a proto je třeba <br />na ně pohlédnout i ze širšího evropského hlediska.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4845650439824785551?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-32013374184659447812008-07-30T02:45:00.000-07:002008-07-30T02:47:30.809-07:00Posledním faktorem, jenž v pobělohorských Čechách ovlivňoval zasvěcení bratrstev, byl princip profesní. <br />Byly to vzácné případy, kdy se v bratrstvu shromažďovali příslušníci jednoho povolání či řemesla pod ochranou <br />profesního patrona. Nalézáme jen jediný takový typ, a to mariánská bratrstva se sv. Izidorem, patronem sedláků, <br />která zakládali hlavně jezuité pro poddané venkovské obyvatelstvo (kupř. v Jindřichově Hradci, Křeseticích, či v <br />Tuchoměřicích). Jinak u nás - na rozdíl od okolní ciziny - profesně orientovaná bratrstva stojící v době baroka <br />na pomezí mezi náboženskými bratrstvy a cechy zatím nejsou doložena.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3201337418465944781?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-61812182939137924412008-07-08T05:15:00.000-07:002008-07-08T05:20:24.664-07:00Stejné zasvěcení kostela a bratrstva se ale vyskytuje také u <br />konfraternit u některých řádových kostelů - mají je kupř. jezuité v Klatovech (Neposkvrněného početí Panny <br />Marie), v Hradci Králové (Nanebevzetí Panny Marie), v Litoměřicích (Zvěstování Panny Marie), františkáni ve <br />Voticích (sv. Františka Serafínského), piaristé v Litomyšli (Nalezení sv. Kříže), trinitáři v Praze (Nejsvětější <br />Trojice).<br />I mimo poutní místa a kláštery docházelo ke shodám zasvěcení bratrstva a jeho svatyně. Vyskytuje se kupř. u <br />kaplí ve městech či na jejich okrajích, jako byly třeba kaple (a stejnojmenná bratrstva) sv. Barbory u Pacova, sv. <br />Josefa v Horním Slavkově, Andělů Strážných v Jílovém nebo sv. Prokopa ve Vřeskovicích. Je možné, že některé <br />z těchto bratrstev kapli vlastnilo, jak je to doloženo kupříkladu u kaple Narození Panny Marie ve Svérazu, kterou <br />získalo bratrstvo Ježíš, Marie Josef a poté si do titulu ještě přidalo patrocinium Narození Panny Marie.<br />Mezi místní tradice, které mohly hrát v zasvěcení bratrstev svou roli, patří i uctívané posvátné a zázračné <br />sochy a obrazy. Kupříkladu v Hořicích na Šumavě mělo růžencové bratrstvo na svém oltáři uctívanou <br />mariánskou sochu, v Milči poblíž Nepomuku vzniklo bratrstvo u zázračného obrazu svaté Barbory, v Plané u <br />Mariánských Lázní podnítila vznik anenské konfraternity uctívaná socha sv. Anny atd.12) Se starými tradicemi, <br />které ovlivnily zasvěcení bratrstev, se setkáváme i u konfraternit vzniklých z literátských kůrů nebo s nimi <br />spojených. Jde o případy, kdy na bratrstvo přechází starý titul kůru. Příkladů je řada, třeba významný <br />předbělohorský kůr Nejsvětějšího Kříže v Ledči nad Sázavou, který se v na konci 17. století proměnil ve <br />stejnojmenné bratrstvo.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-6181218293913792441?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-57591892258385052322008-06-23T02:37:00.000-07:002008-06-23T02:39:15.325-07:00V souvislosti se zasvěceními bratrstev se naskýtá otázka, čím byla jejich patrocinia ovlivňována, tedy <br />jaké faktory měly za následek, že na určitém místě vzniklo bratrstvo s určitým zasvěcením. Samozřejmě o <br />tom rozhodoval především zakladatel. Tím býval nejčastěji místní správce fary. Bratrstva ovšem na svých <br />panstvích zakládaly i pozemkové vrchnosti, vedle již zmíněných klášterů šlo hlavně o šlechtu, ale i o <br />města. Ovšem i zakladatelé museli mít nějaký důvod pro svá rozhodnutí. Některé motivy již většinou <br />vysledovat nelze, kupříkladu soukromé vazby zakladatelů na řády či jejich osobní důvody, jako byla <br />obliba některého kultu apod. Na druhé straně je však při pohledu na česká bratrstva doby baroka možné <br />poznat některé objektivní závislosti a mechanismy, které zmíněná patrocinia ovlivňovaly.<br />Nejvýraznější podíl na jejich zasvěceních mají nepochybně výše uvedené řády, které ve farní síti zakládaly <br />svá řádová bratrstva a tak šířily své kulty. Šlo o bratrstva typová, jejichž patrocinium bylo určeno již tím, který <br />řád je založil. Některá bratrstva dále získávala svá patrocinia podle zasvěcení kostela či kaple, kde měla působit. <br />V případě, že v daném místě byl silný kult titulního patrona chrámu, mohl iniciovat vznik bratrstva a pak <br />samozřejmě přešel i do jeho titulu. To lze pozorovat v poutních místech, kupř. u poutního kostela Nejsvětější <br />Trojice u Trhových Svin (bratrstvo Nejsvětější Trojice) nebo u kostela Panny Marie Karmelské a sv. Jana <br />Křtitele v Bystrém (zde bylo škapulířové bratrstvo).<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-5759189225838505232?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-5748348666973839852008-06-19T03:04:00.000-07:002008-06-19T03:07:20.611-07:00Takových bratrstev zatím nalézáme v Čechách celkem 14. Nahlédneme-li do stanov některého z nich, zjis <br />tíme, že i přes neuvedení titulního patrona se od ostatních bratrstev svou činností prakticky neodlišovala. Ostatně <br />i ona měla svůj oltář, u kterého konala své pobožnosti. Pouze jeho zasvěcení neuváděla ve svém názvu.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-574834866697383985?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-32018793623517706842008-06-15T01:38:00.000-07:002008-06-15T01:39:14.501-07:00Náboženská bratrstva plnila v souvislosti se smrtí tři důležité úkoly: Měla formovat život členů tak, aby byli <br />připraveni na zbožnou smrt, měla se podílet na jejich pohřbení a konečně prostřednictvím modliteb a zádušních <br />mší podporovat jejich duše v posmrtném životě. Tyto úkoly plnila prakticky všechna barokní bratrstva, ovšem <br />některá se jim věnovala ve zvýšené míře, někdy i překračovala okruh členů a plnila pohřební a zádušní poslání <br />pro celou farnost. Některá bratrstva si přímo do svého titulu dávala jeden z funerálních motivů, a to především <br />ve spojení s patronem dobré smrti, jímž byli v naší oblasti vedle sv. Barbory sv. Josef, Panna Marie (především <br />kult Nanebevzetí Panny Marie a Panny Marie Bolestné, ale i Narození či Jména) a také sám umírající Kristus. <br />Existovala tedy kupříkladu bratrstva Smrtelných úzkostí Kristových, sv. Barbory nebo mariánská s přídomkem <br />"za šťastnou smrt" nebo "za šťastnou hodinku smrti". Některá bratrstva se označovala jako zádušní, dušičková, <br />někdy také byla nazývána jako pohřební. Mohla mít některé z výše uvedených zasvěcení, ale nejvíce se jich v <br />Čechách vyskytovalo pod titulem Ježíš, Marie, Josef a sv. Otýlie. Mimo ně však nalézáme i již zmíněná <br />bratrstva, která se vyskytují bez patrona. Bývají nazývána různě, kupříkladu "podpory duší v očistci", "za duše <br />zbožných zemřelých", "lásky k utěšení trpících duší", či jen stručně "zbožných zemřelých" nebo "ubohých <br />duší".<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3201879362351770684?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-35125607878460118732008-06-10T01:00:00.000-07:002008-06-10T01:01:54.663-07:00Třetina všech českých bratrstev (200, tj. 31%) byla zasvěcena svatým. Početně vyniká patrocinium svaté <br />Barbory, ta se jako patronka umírajících a přímluvkyně za šťastnou smrt těšila největšímu zájmu věřících, jejích <br />bratrstev bylo 41. Podobnou funkci jako Barbora měl i svatý Josef (13 bratrstev, ale jeho kult se vyskytoval ve <br />více než dvaceti dalších zasvěcených sv. rodině - Ježíš, Marie, Josef). O popularitě nového domácího světce, <br />teprve v roce 1729 kanonizovaného svatého Jana Nepomuckého, svědčí rych lé šíření konfraternit s jeho <br />patrociniem (bylo jich celkem 26 a dvě, kde měl jako spolupatronku Pannu Marii). Poměrně velké zastoupení <br />měla také bratrstva sv. Anny (20) a sv. Františka <br />z Assisi (i se třetími řády jich bylo 25). Další světci se v patrociniích bratrstev již vyskytovali vzácněji, většinou <br />méně než desetkrát. Byly mezi nimi skupinové kulty Čtrnácti svatých pomocníků, Andělů Strážných, Tří králů, <br />dále kupř. patroni jezuitského řádu sv. František Xaverský a sv. Alois, františkány šířený sv. Antonín Paduánský, <br />zakladatel benediktinského řádu sv. Benedikt, selský patron sv. Izidor a celá řada dalších - kupř. sv. Alžběta, <br />Otýlie, Apolónie, Cecílie, sv. Šebestián, Vavřinec, Jakub, Prokop, Václav, Libor, Eustach, apod.<br />Poslední skupinu patrocinií bratrstev tvoří kulty, které nebylo možné jednoznačně zařadit do jedné ze tří výše <br />uvedených skupin (bylo jich 47, čili 7% ze všech bratrstev). Jedná se především o smíšené kulty, kde se spolu se <br />svatým vyskytovala Nejsvětější Trojice, Ježíš nebo Panna Marie. Jako příklady lze uvést bratrstvo Panny Marie a <br />sv. Floriána, Prokopa, Bernarda, Barbory, již zmíněná augustiniánská bratrstva Panny Marie Utěšitelky a sv. <br />Moniky, bratrstvo Nejsvětější Trojice a sv. Anny apod. Vedle těchto smíšených kultů sem však patří bratrstva, <br />která v titulu vůbec žádný kult neměla. Šlo o bratrstva označovaná jako pohřební nebo zádušní. U nich se <br />musíme zastavit.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3512560787846011873?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-64344995514904600942008-06-08T11:56:00.000-07:002008-06-08T11:58:47.432-07:00Významnější postavení, než kulty Krista (a jak uvidíme níže, i než kulty jednotlivých svatých), zaujímal v <br />zasvěceních barokních bratrstev kult Panny Marie. Byla jí zasvěcena skoro polovina všech bratrstev v Čechách <br />(přesně 280, tedy 43%). Vypovídá to o obrovském významu mariánského kultu pro katolickou církev v době <br />pobělohorské rekatolizace, ale současně i o jeho mocné přitažlivosti pro věřící. Mariánská úcta umožňovala <br />zřejmě nejvíce ze všech katolických kultů věřícím navázat s adorovanou bytostí silný citový vztah. Panna Marie <br />nebyla jen zázračná rodička boží, nýbrž i matka s dítětem, jejíž přímluva u syna-boha má velkou váhu. <br />Mariánský kult byl však v neposlední řadě i kultem matky, která se stala svědkyní smrti svého syna. Ve světě, <br />kde byla obrovská dětská úmrtnost, musel zvláště tento motiv oslovovat zástupy žen podobného osudu.<br />S příběhem matky ukřižovaného syna souvisel především kult Panny Marie Bolestné, který jako svůj řádový <br />kult šířili serviti, ale bratrstva s tímto patrociniem nalézáme i bez vazeb na uvedený řád. Dále se v mariánských <br />zasvěceních objevuje většina tehdy rozvíjených typů kultu Panny Marie - Neposkvrněného Početí, Narození, <br />Jména, Zvěstování, Navštívení, Očišťování a Nanebevzetí Panny Marie, Panny Marie Sněžné, Pomocné, <br />Vítězné, Lásky Panny Marie. Největší skupiny mariánských bratrstev však představují již zmíněná bratrstva <br />růžencová a škapulířová.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-6434499551490460094?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-78015352474273293132008-05-22T03:35:00.000-07:002008-05-22T03:39:10.802-07:00Veliké a na první pohled nepřehledné množství titulů barokních bratrstev, která se vyskytovala v Čechách, je <br />možné rozdělit do čtyř skupin. První tvoří bratrstva pěstující kult samotného Krista a kulty s ním spojené, ve <br />druhé skupině jsou bratrstva mariánská, ve třetí konfraternity zasvěcené jednotlivým svatým a poslední skupinu <br />patrocinií bratrstev tvoří ta zasvěcení, která nebylo možné jednoznačně zařadit do některé z předchozích skupin.<br />První uvedená skupina, tedy kulty spojené s Kristem, zaujímala skoro pětinu ze všech českých bratrstev (bylo <br />jich 125 a šlo tedy o 19% z celkového počtu 652 konfraternit). Vynikala mezi nimi zvláště bratrstva s kultem <br />Nejsvětější Svátosti, označovaná také titulem Božího Těla. Pro potridentskou katolickou církev měl <br />eucharistický kult velký význam, svátost přijímání "pod jednou způsobou", tedy Těla Páně, byla nejen jednou z <br />nejvýznamnějších svátostí, spojující bezprostředně člověka s jeho bohem, ale současně i důkazem o katolickém <br />vyznání každého věřícího. Vedle bratrstev Božího Těla se Kristova osoba objevovala v titulech konfraternit <br />Svatého Spasitele, Dobrého Pastýře či Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Kristus se dále objevoval v titulech <br />bratrstev i jako součást Trojice Boží, a to především v bratrstvech trinitářů.<br />V patrociniích českých pobělohorských bratrstev hrály dále významnou roli motivy Ježíšovy smrti. Častá byla <br />především bratrstva Smrtelných úzkostí Kristových a Pěti ran Krista Pána, dále se vyskytovaly konfraternity <br />zasvěcené svatému Kříži, ale i Křížové cestě či Božímu hrobu. Velký význam pro bratrstva měl také kult svaté <br />rodiny, tedy malého Ježíše s Pannou Marií a svatým Josefem. Tato bratrstva bývala označována titulem Ježíš, <br />Marie, Josef.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7801535247427329313?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-7978575380690473562008-05-19T07:38:00.000-07:002008-05-19T07:42:31.306-07:00Vzniknout jako pobočka nějakého významného arcibratrstva bylo pro nové společenství svým způsobem <br />výhodné. Stačil totiž zájem věřících, ochota místního faráře bratrstvo vést a - v případě legálního postupu - <br />souhlas vyššího úřadu církevní správy, nebylo však třeba žádat papežskou stolici o udělení odpustkového <br />privilegia. Na druhé straně to ovšem mělo i své stinné stránky. Vazby, které toto dceřinné společenství muselo <br />udržovat s mateřským bratrstvem, se časem mohly stát nepříjemnou zátěží. Proto se setkáváme i se snahami tato <br />pouta uvolnit. Příkladem může být škapulířová konfraternita v Ústí nad Orlicí. Byla založena na konci 17. století <br />jako odnož arcibratrstva u kláštera obutých karmelitánů u kostela sv. Havla na Starém Městě pražském. Toto <br />spojení ovšem působilo správcům bratrstva, tedy farářům z Ústí, určité obtíže. Každoročně museli v Praze žádat <br />o přijetí nových členů a i v dalších záležitostech byli nuceni obracet se na staroměstskou konfraternitu. <br />Vzhledem ke vzdálenosti obou měst to představeným bratrstva nevyhovovalo a v roce 1761 se zdejší děkan <br />rozhodl situaci vyřešit. Požádal karmelitány o založení samostatného bratrstva, v Římě zažádal o odpustkové <br />privilegium a od pražského arcibiskupa získal jeho konfirmaci. Tak zde vzniklo kanonicky založené staronové <br />škapulířové bratrstvo s vlastními odpustky a majetkem, do něhož se automaticky přelili členové dosavadního <br />společenství<br />Patrocinia<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-797857538069047356?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-1757411082790200272008-05-15T10:35:00.000-07:002008-05-15T10:39:38.300-07:00S pobočkami neboli filiálními bratrstvy bývá potíž v tom, že je církevní instituce někdy ani neregistrovaly a <br />my se o některých z nich dnes dozvídáme pouze náhodně. Záleželo na tom, jak byla tato společenství <br />konstituována. Pokud zažádala o souhlas a potvrzení vyšších církevních úřadů, tedy biskupské či arcibiskupské <br />konzistoře, pak byla kanonicky založena jak náleželo a církevní i světské orgány je samozřejmě podchytily. <br />Docházelo však k případům, kdy skupina věřících z určité lokality poznala nějaké bratrstvo ve vzdáleném místě, <br />třeba na pouti, tito lidé se do něj zapsali, doma utvořili jeho pobočku, pod vedením místního faráře se scházeli k <br />pobožnostem a povinnost ohlásit jeho vznik nebyla z nějakého důvodu dodržena. V takovém případě toto <br />bratrstvo pro církev formálně neexistovalo a jen při zvláštních příležitostech, jako byly kupř. zmíněné farářské <br />relace, vyšla jeho existence najevo.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-175741108279020027?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-84772112156944238352008-05-02T04:00:00.000-07:002008-05-02T04:01:25.469-07:00Mimo to však bývala slovem arcibratrstvo označována i taková bratrstva, která žádná dceřinná bratrstva <br />nezakládala, ba dokonce některá z nich byla sama filiálními sdruženími. V tomto případě šlo o jiný význam <br />uvedeného slova. Arcibratrstvem tu bylo míněno celé široké společenství členů určitého druhu konfraternity, <br />kupříkladu často užívaný termín "růžencové arcibratrstvo" má vyjádřit, že všichni členové růžencových bratrstev <br />jsou členy jednoho velkého společenství. Proto je např. v tisku nepříliš významného růžencového bratrstva z <br />městečka Lochovice použita formulace Krátká zpráva o slavným arcibratrstvu Nejsvětějšího růžence ... v <br />chrámu Páně městys Lochovic. Označování růžencových bratrstev výrazem arcibratrstvo, známé i odjinud, <br />myšlenkově vycházelo z úvahy, že jelikož Panna Marie převyšuje všechny anděle a svaté, mají automaticky i její <br />bratrstva právo na přednostní postavení. V tomto případě tedy nebyl termín arcibratrstvo míněn z hlediska <br />církevního práva, nýbrž v intencích barokního smyslu pro prestiž, řád a hierarchii náboženských hodnot.10)<br />Nejvýznamnějším a nejčastějším z uvedených významů slova arcibratrstvo byl ovšem poukaz na možnost <br />určité konfraternity zakládat nebo přivtělovat jiná bratrstva jako své pobočky. Bratrstva tu vlastně využívala <br />princip "mateřských" a "dceřinných" společenství, podobný středověkému principu zakládání klášterů. Možná <br />proto se vyskytoval především u řádových bratrstev, což v praxi podporovalo jejich šíření. Ale s dceřinnými <br />společenstvími se můžeme setkat i u bratrstev, která nešířila řádové kulty. V barokních Čechách tedy nalézáme <br />filiální škapulířová a růžencová bratrstva a dokonce i filiální jezuitské sodality, ale vedle nich kupříkladu i <br />několik dceřinných konfraternit s titulem Ježíš, Marie, Josef, které byly odvozeny od arcibratrstva působícího u <br />hradčanské Lorety v Praze. Byl to důsledek obliby poutního místa, které přitahovalo návštěvníky z blízkého i <br />vzdáleného okolí a mimo jiné jim umožňovalo vstoupit do uvedené arcikonfraternity a po návratu domů vytvořit <br />její pobočku.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8477211215694423835?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-80109789169464103862008-04-26T02:46:00.000-07:002008-04-26T02:52:37.916-07:00V pramenech se pro označení některých společenství občas vyskytuje výraz arcibratrstvo (Erzbruderschaft, <br />archiconfraternitas). Podle církevních zásad a předpisů z 19. a 20. století náležela předpona "arci" bratrstvu, <br />které mohlo zakládat jiná bratrstva stejného kultu a titulu, nebo již existující takové konfraternity k sobě <br />připojovat (inkorporovat) s tím, že tato bratrstva automaticky získávala jeho privilegia a duchovní milosti.9) To <br />v zásadě platilo i v raném novověku, ovšem celá věc byla trochu složitější. Jako arcibratrstvo bývá v pramenech <br />ze 17. a 18. století označováno především první bratrstvo daného druhu, které většinou vzniklo <br />v Římě. To je třeba případ římské jezuitské sodality, od které byly odvozovány další konfraternity tohoto řádu. <br />Tedy v těchto případech má slovo arcibratrstvo význam "původní bratrstvo". Uvedený výraz ovšem užívala i <br />mnohá sdružení v Čechách, která zakládala své pobočky v jiných místech, než působila. V těchto dvou případech <br />znamenal termín arcibratrstvo skutečně "mateřskou" konfraternitu, která na základě papežského privilegia <br />inkorporuje jiná bratrstva.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8010978916946410386?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-76136277834728320722008-04-19T09:37:00.000-07:002008-04-19T09:38:44.251-07:00Uvedené řády zakládaly svá bratrstva samozřejmě u svých klášterů, ale mimo to i u farních kostelů, kde o to <br />místní správce farnosti, případně majitel panství, projevil zájem. Stále si s nimi udržovaly jakýsi kontakt <br />(zejména svěcením škapulířů či růženců pro členy), ale vedení bratrstev spočívalo na "duchovních správcích", <br />tedy farářích, a řády již do něj nijak nezasahovaly. Řádová bratrstva existující u klášterů se od konfraternit <br />stejného zasvěcení ve farnostech v zásadě nelišila, protože všechny měly stejné stanovy, jejich členové pak <br />stejné povinnosti i "duchovní zisk" ze svého členství.<br />Dominikáni a karmelitáni šířili svá bratrstva po městských a venkovských farnostech opravdu masivně, v <br />barokních Čechách sídlilo z 83 růžencových bratrstev 71 u farních kostelů a v případě škapulířových bratrstev se <br />jich z celkového počtu 64 scházelo ve farních svatyních 60. Ostatní výše uvedené řády sice také zakládaly svá <br />bratrstva vedle klášterů i u farností, ale úspěchy dominikánů a karmelitánů napodobit nedokázaly. Serviti byli ve <br />svém řádovém životě zaměřeni na kult Kristovy matky oplakávající svého ukřižovaného syna - Panny Marie <br />Bolestné. Jejich řádová bratrstva šířila tento kult pod titulem Panny Marie Bolestné s černým škapulířem. <br />Trinitáři, jejichž činností bylo vykupování zajatých křesťanů z pohanského (tj. arabského, později tureckého) <br />otroctví, se zaměřovali na kult Nejsvětější Trojice a zakládali bratrstva s tímto titulem.<br />Privilegia na zakládání svých řádových bratrstev měly ještě další řády, které se však většinou spokojovaly s <br />existencí bratrstev přímo u kláštera a jen výjimečně souhlasily s vytvořením takové konfraternity jinde. Šlo <br />kupříkladu o františkány s opaskovými bratrstvy sv. Františka, nebo o augustiniány eremity, zakládající bratrstva <br />Panny Marie Utěšitelky a opasku sv. Moniky. Také společenství třetího řádu sv. Františka působila výhradně u <br />františkánských a kapucínských klášterů, zatímco jezuité, kteří u svých kolejí vedli mariánské družiny, v <br />některých případech umožňovali vznik poboček v místě, kde neměli své sídlo.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7613627783472832072?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-4535971784597016312008-04-09T03:56:00.000-07:002008-04-09T04:00:20.813-07:00Začaly hromadit pozemkový majetek a na svých panstvích tyto kláštery vystupovaly mimo jiné jako patroni <br />farních kostelů, tedy rozhodovaly o jejich majetkovém zázemí a o obsazení farářem. Proto pro ně nebyl problém <br />iniciovat na svých panstvích vznik zbožných bratrstev, která šířila jejich kulty.<br />Poslední, ale současně i nejvýznamnější příčinou velkého vlivu řádů na bratrstva byl fakt, že některé řády <br />měly výsadní právo zakládat bratrstva se "svými" kulty, přičemž taková bratrstva sice mohly, ale nemusely samy <br />spravovat a vést. Šlo především o dominikány a karmelitány, ale i o servity, trinitáře a další řády, které vlastnily <br />papežská privilegia, na jejichž základě mohly vytvářet svá řádová bratrstva. Dominikáni s velkým rozmachem <br />zakládali v 17. a 18. století růžencová bratrstva. Pod tímto názvem se skrývá mariánský kult, který byl pro <br />dominikány kultem řádovým. Podle legendy měl zakladatel řádu svatý Dominik v roce 1212 vidění, v němž se <br />mu zjevila Panna Marie a poučila ho o růženci a způsobu jeho modlení. Tím mu dala "obzvláštní prostředek k <br />vykořenění toho času velmi rozmnoženého albigenského kacířstva (příběh se odehrává ve Francii) i k obrácení <br />hříšníkův".8) Podobně karmelitáni měli monopol na zakládání bratrstev škapulířových. I zde se jednalo o <br />mariánský kult, vztažený ovšem ke karmelitánskému řádu. Původ karmelitánského škapulíře líčí legenda <br />nápadně podobná legendě dominikánské. Podle ní se Panna Marie zjevila v roce 1251 řádovému generálu <br />svatému Šimonu Stockovi a jako dar a výsadu pro jeho řád označila hnědý škapulíř, zaručující jeho uživatelům <br />spasení.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-453597178459701631?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-72037933452830570012008-04-07T05:24:00.000-07:002008-04-07T05:30:26.472-07:00Častějším způsobem vzniku bratrstev než "zdola" bylo jejich založení "shora". Pokud se pozemková <br />vrchnost, kupříkladu šlech tic nebo klášter, rozhodla založit v některé ze svých farností bratrstvo, získalo toto <br />společenství hned od počátku výhodu - většinou je zakladatel obdařil nějakým peněžním obnosem, tzv. fundací, <br />z jejíchž úroků mohla konfraternita ihned financovat svou činnost. Mimo to se světské, městské i církevní <br />vrchnosti často postaraly o nezbytné náležitosti, jako byl souhlas církevních úřadů s novým bratrstvem, případně <br />pro ně z Říma získaly i odpustkové privilegium. Pokud se jednalo o bratrstvo řádové, k jehož vzniku musel dát <br />souhlas představený některé řeholní instituce, pak se vrchnosti staraly i o tato povolení.<br />Šlechtičtí zakladatelé bratrstev pořádali okázalé zakládací slavnosti, při nichž se i se svými rodinami a <br />vrchnostenským úředním aparátem zapisovali na první místa bratrských matrik a většinou se také stávali <br />laickými před sta venými nových sdružení. I to mohlo být pro bratrstva výhodné, protože takoví šlechtici pak <br />"své" konfraternity nadále podporovali - peněžními dary, bohoslužebným náči ním a jinými potřebami, <br />financovali jim stavby nebo přestavby kaplí, krypt či oltá řů, objednávali pro ně obrazy, zakládali jim mešní <br />fundace. A samozřejmě na ně také pamatovali ve svých závětích.7) <br /><br />Bratrstva řádová<br /><br />Bratrstva mohla být buď součástí farní sítě, pak sídlila u farního kostela, případně, ovšem vzácněji, u <br />filiálního kostela v dané farnosti, nebo také u nějaké veřejné kaple. Výjimečně se s nimi setkáváme i u kaplí <br />soukromých, tím jsou míněny kaple zámecké. Druhou možností pro působení konfraternit byly kostely nebo <br />kaple v klášterech, případně poutní kostely a kaple, které bývaly často spravovány řeholní institucí. U klášterů <br />existovala bratrstva založená řádem, která šířila kult řádového svatého. Bratrstev existujících při farách bylo <br />podstatně víc než bratrstev u klášterů, z celkového počtu 652 bratrstev tvořila dvě třetiny (463, tedy 71%). <br />Zbytek připadal na bratrstva u klášterních svatyň.<br />Ve skutečnosti však měly řády na bratrstva podstatně větší vliv, než se by z těchto čísel mohlo zdát. <br />Existovalo totiž nezanedbatelné množství bratrstev, která byla zakládána řády, šířila jejich kulty, ale při tom <br />sídlila u farních nebo filiálních kostelů či kaplí a jejich duchovním správcem byl místní farář, kaplan nebo <br />administrátor fary. Důvody byly několikeré. Především Čechy měly po Bílé hoře citelný nedostatek farního <br />duchovenstva. Příčinou byla skutečnost, že většina farností byla v předbělohorské době nekatolická, a když po <br />neočekávaně náhlém zhroucení českého stavovského povstání přešly v první polovině 20. let 17. století do rukou <br />katolické církve, ta pro ně neměla dostatek vyškoleného farního kléru. Řadu farností tedy ještě ve druhé polovině <br />17. století spravovali řádoví kněží, řeholníci, kteří pak mohli v zakládaných bratrstvech šířit své řádové kulty.<br />Druhým důvodem velkého vlivu řeholních institucí na barokní bratrstva byla skutečnost, že v pobělohorských <br />Čechách došlo k oživení řeholního života. Kláštery, které v pohusitské a předbělohorské době jen skomíraly, <br />získaly v následujícím období, kdy se katolické vyznání stalo jedinou povolenou vírou v zemi, novou sílu.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7203793345283057001?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-26230417126819952672008-04-02T05:36:00.000-07:002008-04-02T05:43:05.492-07:00Z rozboru informací o těchto schůzkách však vyplývá, že <br />ne všechny faráře, kteří o nich referovali, je možné podezřívat z alibismu a ze snah zdůraznit svou pracovitost a <br />péči o farnost.4) Uvedené schůzky v některých případech spíš naznačují, že ve farnostech byl zájem o větší <br />náboženskou činnost, než jakou věřícím poskytoval běh církevního roku. V některých místech, kde máme o <br />takovýchto aktivitách z konce 17. století zprávy, se o něco později skutečně s bratrstvy setkáváme. Někteří faráři <br />také současně s hlášením o těchto modlitebních a katechetických schůzkách a pobožnostech projevovali úmysl <br />řádné bratrstvo skutečně založit.5) <br />O tom, že sami věřící bez přispění duchovního mohli mít zájem o založení náboženského společenství a <br />dokonce za tímto účelem vyvinuli potřebnou iniciativu, svědčí zajímavý případ, k němuž došlo v roce 1722 na <br />Pražském hradě. V tzv. Ludvíkově křídle královského paláce tehdy sídlila účtárna české komory, důležitého <br />finančního úřadu českých panovníků. Její úředníci chodili den co den do práce kolem výklenku ve zdi, kam <br />tradice kladla kobku, v níž měl být krátce před svou mučednickou smrtí vězněn Jan Nepomucký. Barokní <br />mentalita se nesnažila zjišťovat to, co napadne dnešního, osvícenským racionalismem odkojeného člověka, že <br />totiž ona budova je mnohem mladší než příběh legendárního zpovědníka královny. Ve 20. letech 18. století byl v <br />Praze nepomucenský kult velice silný - v roce 1721 došlo k beatifikaci mučedníka zpovědního tajemství, a <br />přáním českých věřících bylo jeho svatořečení. Zřejmě pod vlivem této atmosféry se řečení úředníci účtárny <br />mezi sebou dohodli, že vytvoří neformální spolek za účelem nepomucenské úcty. Dalo se jich dohromady přes <br />dvacet a pečovali o věčné světlo, které hořelo před Nepomukovou sochou, jež zde byla umístěna. Při úmrtí <br />každého z nich měli dát ostatní za jeho duši sloužit mši. Společně složili celkem něco přes sto zlatých jako <br />kapitál, z jehož úroků se mělo světlo udržovat. Tyto peníze se později díky odkazu jednoho člena téměř <br />zdesateronásobily. Nešlo ovšem o bratrstvo v pravém slova smyslu, nýbrž o soukromou aktivitu, na niž <br />nedohlížel kněz a která nebyla kanonicky založena. Nicméně trvala až do zrušení bratrstev v 80. letech 18. století <br />(tehdy o spolek, respektive o jeho finance, projevila zájem úřední místa, zabývající se likvidací a majetkem <br />konfraternit).<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2623041712681995267?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-83685122365275549352008-03-27T05:17:00.000-07:002008-03-27T05:22:53.796-07:00Postupem doby se začali přidávat i další měšťané a nakonec vzniklo zmíněné sdružení. Nešlo však o <br />skutečné bratrstvo, nebylo kanonicky založeno, a protože mělo až příliš těsnou vazbu na osobu svého <br />zakladatele, po jeho smrti zaniklo.3)<br />Uvedená zpráva pochází ze souboru tzv. farářských relací, jedinečného pramene pro poznání církevní <br />organizace a náboženského života v Čechách na sklonku 17. století. Dvakrát za sebou, v letech 1677 a 1700, <br />museli všichni faráři pražské arcidiecéze odpovědět na rozsáhlý dotazník, jenž mimo jiné obsahoval i otázku <br />přímo se týkající bratrstev. Kromě jednoznačných informací o existujících konfraternitách nám tento pramen <br />zachytil některé případy, kdy se k založení bratrstva ve farnosti schylovalo. Existovala totiž společenství <br />věřících, která se pod vedením faráře scházela ke společným modlitbám nebo pobožnostem, konaným nad rámec <br />běžných bohoslužeb. Někdy byly doprovázeny katechetickými cvičeními. Ze zpráv o takových schůzkách ve <br />farnostech, na které je občas možné ve farářských relacích narazit, lze usuzovat na dvě věci. Někteří faráři cítili <br />potřebu vykázat před svými představenými aktivitu, a protože nemohli ve své farnosti žádnou konfraternitu <br />uvést, snažili se alespoň poukázat na takovou činnost.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8368512236527554935?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-30465087870352741092008-03-25T05:44:00.000-07:002008-03-25T05:53:13.290-07:00Samozřejmě byl důležitý i zájem věřících, případně i atmosféra ve farnosti, ve skutečnosti to však <br />býval zase správce farnosti, kdo své farníky dokázal pro myšlenku bratrstva získat a případně i navodit onu <br />vhodnou atmosféru. Kupříkladu děkan ze Slaného zanechal z roku 1677 jímavý zápis o vzniku zbožného <br />společenství sv. Václava a Ludmily. Líčí v něm stav města stíhaného živelními pohromami, bouřemi, <br />krupobitími a požáry, v čemž viděl boží trest za málo křesťanský život většiny obyvatel. Začal tedy pořádat <br />společné modlitby a pobožnosti, ke kterým shromažďoval věřící, z počátku především chudé a staré lidi a také <br />děti v naději, že Bůh vyslyší neustálý nářek ubohých a bezmocných a že osvobodí město od neštěstí. Tato <br />setkání zřejmě přinášela naději, sám děkan píše, že jim Bůh skutečně pomohl a zastavil rány dopadající na <br />město.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3046508787035274109?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-55533024852582987672008-03-19T09:33:00.000-07:002008-03-19T09:37:40.982-07:00Pokud ne kontinuitu činnosti, pak jistě kontinuitu <br />majetkovou, protože obě byla v době svého vzniku nadána pozemkovým vlastnictvím a tento majetek užívala až <br />do svého zrušení.2 ) Druhou krajnost z hlediska délky existence představuje několik bratrstev, jež vznikla <br />nedlouho před rušením konfraternit - kupř. piaristé v Doupově zakládají studentské bratrstvo ve druhé polovině <br />70. let 18. století a dva roky před rušícím výnosem Josefa II. pro ně získávají i odpustkové privilegium, v <br />Drahoňově Újezdě vzniká na základě starého literátského kůru bratrstvo Nejsvětějších pěti ran Krista Ježíše v <br />roce 1780, bratrstvo Čtrnácti pomocníků v Ústí nad Orlicí bylo založeno roku 1778 - a podobně bychom mohli <br />ještě pokračovat. Samozřejmě, že se tato společenství většinou nestačila ani pořádně rozvinout.<br />Šest a půl stovky bratrstev v Čechách přirozeně netvořilo žádný jednolitý celek. Svébytnými typy byly <br />zmíněné konfraternity vzniklé z literátských kůrů nebo s nimi spojené, jezuitské družiny a samozřejmě i <br />společenství třetího řádu, která při přísném pohledu leží někde mezi bratrstvy a řeholemi. Tyto tři skupiny ovšem <br />představovaly v rámci všech bratrstev v Čechách menšinu, bylo jich celkem 91. I zbývající bratrstva však měla <br />své zvláštní rysy, svá specifika. V zásadě tato bratrstva sice věřícím nabízela prakticky totéž a i ve společenském <br />životě plnila obdobné funkce, ale přece se od sebe odlišovala. Již tím, že vznikala různým způsobem u různých <br />kostelů a některá i pod patronací různých řádů. A nebo - což byl vůbec jejich nejnápadnější rozlišovací znak - <br />tím, že měla různá patrocinia, tedy zasvěcení, která nesla ve svém názvu.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-5553302485258298767?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-47291324583258517712008-03-17T06:01:00.000-07:002008-03-17T06:06:38.096-07:00Rozmanitost převeliká - Vznik, druhy a zasvěcení bratrstev<br /><br />Na základě současného stavu poznání barokních náboženských bratrstev v Čechách lze konstatovat, že zde v <br />časovém rozmezí od bělohorské bitvy do josefínských reforem působilo 652 bratrstev,1) přesněji řečeno <br />společenství, která lze do naší definice bratrstev zahrnout, tedy vlastních náboženských bratrstev, bratrstev <br />spojených s literátskými kůry, jezuitských sodalit a společenství františkánského a kapucínského třetího řádu. <br />(Mimo to zde bylo dalších 126 literátských kůrů, které se nepřeměnily v bratrstva a my se jimi tedy nebudeme <br />zabývat.)<br />Některá z těchto bratrstev existovala jen krátce, většina z nich (556) se však dočkala roku 1783 a s ním i <br />císařského rozhodnutí o svém zrušení. To platí i pro mariánské družiny jezuitů, které většinou přečkaly zrušení <br />Tovaryšstva roku 1773 a pod vedením exjezuitů či světských kněží existovaly spolu s ostatními bratrstvy ještě <br />dalších deset let.<br />Česká bratrstva vznikala v největší míře ve 2. polovině 17. a v 1. polovině 18. století, i když máme zachovány <br />i některé svým způsobem extrémní případy. Kupříkladu bratrstva v Mostě a v Kadani vznikla v 15. století a <br />zřejmě si svou kontinuitu udržela až do svého zániku.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4729132458325851771?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-21132779721626161732008-03-13T06:48:00.000-07:002008-03-13T06:53:48.482-07:00Jako příklad může posloužit sama otázka členství. U běžného bratrstva se zájemce přihlásil a pokud nešlo o <br />osobu nepřijatelnou z mravních nebo věroučných důvodů, byl po krátkém vstupním obřadu přijat, zapsán do <br />členské matriky a stal se plnoprávným členem konfraternity. Jen výjimečně musel projít nějakou čekací dobou, <br />většinou čtvrtletní. V případě terciářů je přijímání nových členů mnohem složitější, je silně ovlivněno řádovou <br />praxí a v podstatě napodobuje přijímání řeholníků a řeholnic do františkánských klášterů. Uchazeč o členství, <br />pokud vyhovoval z hlediska pravověrnosti, musel projít roční čekací lhůtou, která byla analogií noviciátu. V <br />tomto období se účastnil činnosti třetího řádu, ale jen jako čekatel členství. Bylo mu uloženo uspořádat své <br />záležitosti, vrátit nespravedlivě nabyté věci, uspokojit věřitele apod. Po uplynutí tohoto roku mělo být jeho <br />dosavadní působení vyhodnoceno představenými třetího řádu, současně měl být vyzkoušen ze znalosti regulí. <br />Poté následoval složitý přijímací rituál, který také kopíroval vstup řeholníka do řádu. V jeho průběhu byl svěcen <br />hábit a františkánský opasek nového člena, ten se během ceremonie do něho převlékl a se starým šatem <br />symbolicky odkládal i "starý život". Následoval slib, jímž se nový člen zavazoval k dodržování regule a sliboval <br />poslušnost představenému třetího řádu. V závěru všichni členové vítali nového bratra či sestru objetím a slovy <br />"Pokoj s tebou".23)<br />Ve srovnávání života členů bratrstev a terciářů by bylo možné ještě dlouho pokračovat, mohli bychom <br />pohlédnout na jejich modlení a pobožnosti, odpustky, povinnosti členů, organizaci jednotlivých společenství <br />apod. Některým těmto otázkám se budeme věnovat ve čtvrté kapitole, zaměřené na členství v bratrstvech. <br />Celkově lze však již teď říci, že třetí řád byl ve svém konání velmi silně ovlivněn řeholním životem. Právě <br />motivy převzaté z řeholních ceremonií byly jedním ze základních argumentů, jež stály proti ztotožňování <br />terciářů s členy ostatních bratrstev a vyzdvihovaly je jako skutečný církevní řád (ve statutech františkánského <br />třetího řádu se o terciářích přímo praví, že "jiný v světě bydlící křesťany svým povoláním a stavem převyšují, k <br />duchovním řeholním osobám blížeji přistupují...").24)<br />Jenže proti snahám zařadit terciáře co nejblíže k řeholníkům stály důvody neméně pádné. Světští terciáři žili <br />ve svých domovech normálním "civilním" životem, pokud nesložili soukromě slib pohlavní zdrženlivosti (což <br />rozhodně nebylo podmínkou jejich členství), mohli žít i životem manželským. A především - na rozdíl od <br />řeholníků neskládali tzv. slavné sliby, které v katolické církvi platily za téměř nezrušitelný závazek k řeholnímu <br />životu a které teprve přetvořily osobu světskou ve skutečného řeholníka. Takže z hlediska života členů měl třetí <br />řád skutečně blíže k bratrstvům než ke klášterům. Představoval ovšem zvláštní typ bratr-stev, která nad ostatní <br />vynikala intenzitou náboženského života a také větším "duchovním ziskem", jenž terciářům ze členství plynul. <br />Na své členy kladl třetí řád větší nároky než ostatní bratrstva, snad s výjimkou jezuitských sodalit. Jedině tyto <br />mariánské družiny lze k františkánským třetím řádům přirovnat, přičemž však i ony nepochybně patří mezi <br />barokní "zbožná bratrstva".<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2113277972162616173?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-40151972060201407292008-03-11T03:35:00.000-07:002008-03-11T03:42:21.276-07:00Po celý středověk, raný novověk i devatenácté století nebyla otázka <br />postavení třetích řádů v katolické církvi z právního hlediska jednoznačně vyřešena, teprve církevní zákoník <br />(kodex kanonického práva) z roku 1917 právně zakotvil výjimečnost třetího řádu a dal mu přednost před <br />bratrstvy.22)<br />Pokud se na třetí řád zkusíme podívat pod zřetelem našeho vymezení termínu "bratrstvo" na počátku této <br />kapitoly, uvidíme, že světský třetí řád františkánů mezi takto charakterizovaná bratrstva může patřit. Tvořil <br />jednotlivá sdružení s pevnou organizační strukturou, statuty, odpustky i majetkem, existující pod vedením <br />duchovních v klášterních kostelích. Dobrovolně se v nich sdružovali laici obojího pohlaví, kteří se zaměřovali na <br />kult svatého Františka z Assisi. Třetí řád měl všechno, co dělalo barokní bratrstvo bratrstvem, o tom ostatně <br />nebylo ani v 18. století sporu. Problém byl v tom, že měl ještě něco navíc. Od ostatních bratrstev (tedy hlavně od <br />bratrstev fungujících při různých klášterech, <br />s nimiž je nejlépe srovnatelný) se lišil intenzitou své činnosti. Téměř vše, co terciářům předepisovala jejich <br />statuta, měli předepsáno i členové "obyčejných" bratrstev, ale ve třetím řádu je vše důkladnější.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4015197206020140729?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-42818922592888011362008-03-04T09:41:00.000-08:002008-03-04T09:48:35.890-08:00Takzvané třetí řády, které se v pobělohorských Čechách objevovaly vedle náboženských bratrstev a <br />literátských kůrů a které bývaly spolu s nimi občas také označovány pojmem "bratrstvo", mají svůj původ <br />rovněž ve středověku. Některé mužské řehole zakládaly pro své příznivce z řad laiků při klášterech sdružení, <br />která měla umožnit věřícím přiblížit se řeholnímu životu, aniž by však vstoupili do kláštera. Název "třetí řád" <br />bývá odvozován od skutečnosti, že tato společenství existovala v rámci řeholní instituce vedle "prvního řádu", <br />tedy mužských klášterů, a "druhého řádu", klášterů ženských. "Třetí řád" byl určen pro laiky obojího pohlaví. <br />Své třetí řády mívali ve středověku minoriti a františkáni (observanti), dominikáni, karmelitáni, augustiniáni <br />eremité, premonstráti a další řehole.20) Zvláštní odrůdou třetích řádů byly tzv. řeholní terciáři, laici, kteří se <br />podobně jako skuteční řeholníci vzdali světa a žili v mužských nebo ženských domech v uzavřeném <br />společenství. V následujícím textu se ovšem budeme věnovat pouze světským třetím řádům, u kterých je třeba si <br />položit otázku, jak blízko vlastně měly k ostatním náboženským bratrstvům.<br />Terciáře nalézáme v barokních Čechách především u františkánských a kapucínských klášterů, kde působili <br />vedle běžných františkánských bratrstev, zasvěcených většinou sv. Františkovi z Assisi (tzv. opasková bratrstva), <br />sv. Antonínu Paduánskému či některým dalším světcům.21) Františkánský řád v 18. století činil velký rozdíl <br />mezi obyčejnými bratrstvy a tímto třetím řádem. Řeholníci považovali svůj třetí řád za plnohodnotnou součást <br />františkánského řeholního života a jeho zařazení mezi bratrstva chápali jako nemístnou degradaci. S oblibou se <br />při tom odvolávali na slova "pravý a skutečný řád", jimiž terciáře označil v konstituci z roku 1725 papež <br />Benedikt XIII. Argumentovali také tím, že třetí řád má od papežů schválené stanovy, že užívá řeholní hábit a že <br />jeho členové musí projít noviciátem, po němž skládají slib. Tím vším se skutečně terciáři odlišovali od běžných <br />bratrstev, jenže odborníkům na kanonické právo ani to nestačilo, aby byli ochotni uznat řeholní, či alespoň <br />výjimečné postavení těchto společenství.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4281892259288801136?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-46161759363915314082008-02-23T04:37:00.000-08:002008-02-23T04:40:13.002-08:00Katolický kněz Karel Konrád, který před sto lety sepsal materiálově bohaté pojednání o problematice <br />renesančních a barokních literátských kůrů v českých zemích, považoval ve své knize za potřebné <br />zdůraznit, že i přes občasné přerůstání některých kůrů v bratrstva přece jen většina pobělohorských kůrů <br />zůstávala kůry a v bratrstva se neproměnila. K tomuto tvrzení měl svůj důvod, cítil potřebu bránit <br />pobělohorské kůry před tehdy panujícím názorem, že tendence barokních literátských sdružení byla <br />"veskrz pobožnůstkářská a tedy i pověrečná". Konrád proto argumentoval tím, že se jen malá část <br />pobělohorských kůrů proměnila v bratrstva, jimž by snad takové charakteristiky mohly být určeny. I když <br />výtky "pobožnůstkářství" a "pověrčivosti" již dávno nepatří do výzbroje historiků, zabývajících se <br />zbožností a myšlením baroka, lze dnes Konrádův názor o převažujícím množství kůrů-nebratrstev <br />potvrdit. Pro barokní Čechy je v současné době evidováno téměř půldruhé stovky kůrů, přičemž pouze u <br />necelých čtyřiceti lze zatím doložit jejich přímou přeměnu v bratrstva.18) Na druhé straně však není <br />možné považovat ty pobělohorské kůry, které se v bratrstva přímo neproměnily, za stejné instituce, jakými <br />byly v předbělohorské době. I když podle našeho vymezení bratrstev mezi ně zcela nepatří (nemívají titul, <br />kult, často ani nemohou doložit kanonické založení), je pravděpodobné, že v místě svého působení často <br />zastávaly podobnou společenskou i náboženskou úlohu, zvláště pokud tam žádné bratrstvo nebylo. <br />Ostatně sami faráři z pražské arcidiecéze, kteří v roce 1677 a opakovaně pak i v roce 1700 museli v <br />obsáhlém dotazníku uvést množství informacích o svých farnostech, často na dotaz o bratrstvech uváděli <br />právě literátské kůry.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4616175936391531408?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-77712632045533905872008-01-23T01:16:00.000-08:002008-01-23T01:17:42.197-08:00Právě působení tohoto bratrstva a vedle toho i příchodu františkánů do Hořovic <br />připisoval místní farář v roce 1700 nedávný zánik kůru.14)<br />Spojení kůru s bratrstvem mívalo samozřejmě různé podoby. Kůr se mohl v bratrstvu doslova "rozpustit" a <br />jen články o pravidelném zpěvu některých členů bratrstva ve stanovách bývají dnes svědectvím o tomto <br />spojení.15) Na druhé straně však mohla mezi kůrem a bratrstvem vzniknout volnější vazba, například oddělené <br />účetnictví kůru od ostatních financí bratrstva. V případě literátského kůru a mariánského bratrstva v Brandýse <br />nad Labem bylo jejich sepětí natolik volné, že se vlastně stále jednalo o dvě společenství, i když formálně <br />spojená. Každé však mělo nejen svou účetní knihu, ale také svou matriku členů.16) Při spojování bratr stev s <br />kůry se občas stávalo, že tímto způsobem vzniklo bratrstvo, v jehož názvu se dochoval jak titul kůru, tak i <br />původního bratrstva. Jako kupř. v případě bratrstva Nejsvětějšího Těla Páně a Neposkvrněného početí Panny <br />Marie v Chrudimi, kdy k předbělohorskému kůru Božího Těla bylo přivtěleno nové mariánské bratrstvo. Ovšem <br />takový dvojitý titul nebyl nezbytně nutný, kupříkladu v Kostelci nad Labem a také v Polné byla škapulířová <br />bratrstva, o nichž jen detailní pohled do pramenů odhalí, že se v nich skrývaly i staré literátské kůry.<br />Pro všechna bratrstva pocházející z literátských kůrů, ať již k jejich vzniku došlo tím nebo oním způsobem, <br />platí, že i nadále zajišťovala pro farnost kostelní zpěv. A samozřejmě i při jejich vlastních "bratrských" <br />bohoslužbách a pohřbech zaznívaly literátské zpěvy. Většinou to bývalo řešeno jako u bratrstva sv. Michala v <br />Táboře, kde existovaly dvě třídy členů - "literáti bratrství sv. Michala", tedy zpívající členové, a "bratři a sestry <br />bratrství sv. Michala", tedy ostatní sodálové konfraternity. Z regulí tohoto bratrstva vyplývá, že jeden člověk <br />mohl, ale nemusel být členem obou částí tohoto společenství.17)<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7771263204553390587?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-31858134972608490672008-01-12T10:58:00.000-08:002008-01-12T11:00:03.995-08:00K tomu, aby se literátský kůr stal běžným barokním bratrstvem, vedly v podstatě dvě cesty. První <br />představovala čistou transformaci kůru - jeho náboženské funkce postupně v celé činnosti převážily nad zpěvem. <br />Někdy se tak stalo z iniciativy členů, nejčastěji však s přispěním faráře nebo vrchnosti panství. Udělení <br />zmíněného papežského privilegia pak celý proces završilo. Klasickým příkladem takové proměny může být <br />bratrstvo sv. Michala v Nepomuku. Původní předbělohorský literátský kůr z roku 1612 se proměnil v bratrstvo a <br />v roce 1740 získal odpustkové privilegium. Takových případů bychom ovšem v barokních Čechách nalezli <br />mnohem víc, namátkou lze uvést třeba ještě bratrstva v Českých Budějovicích, v Ledči nad Sázavou, v Budyni <br />nad Ohří, v Kolíně nebo v Poděbradech.<br />Druhým způsobem bylo spojení starého literátského kůru s bratrstvem - buď zcela novým, nebo již nějaký čas <br />existujícím vedle kůru. Takový postup byl výhodný především pro nově vznikající bratrstva, která tak mohla <br />snadno získat materiální zázemí, neboť tradiční literátské kůry ve větších městech vlastnívaly slušný majetek v <br />penězích i v nemovitostech. Navíc tak mohlo bratrstvo, které přinášelo do určité lokality nové a přitažlivé formy <br />spirituality, získat členy starého, zanikajícího kůru. Pak došlo k přelévání členů mezi oběma institucemi, jak se <br />přihodilo kupř. v Hořovicích, kde se literáti ze zaniklého kůru ve velkém množství zapisovali do mariánské <br />sodality u jezuitů v Březnici.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3185813497260849067?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-31596446861098207452008-01-07T02:05:00.000-08:002008-01-07T02:07:45.519-08:00"jakýmsi průkazem vyšší vzdělanosti a přednosti ve městě".11) <br />Vzhledem ke konfesní situaci pobělohorských Čech je zřejmé, že převážná většina kůrů byla protestantských, <br />v tradičních katolických městech, jako byla třeba Plzeň, nebo ve městech na panstvích katolických vrchností, <br />působily kůry katolické. Existovaly také v latinské i české verzi, ovšem vedle zpěvu a ostatních činností své <br />členy zavazovaly k dodržování náboženských povinností katolíků. Bílá hora samozřejmě tuto konfesní <br />dvojkolejnost ukončila - všechny kůry v zemi byly postupně pokatoličtěny. Jejich členové se - stejně jako <br />veškeré obyvatelstvo země - museli stát katolíky, ale zmíněná katolizace kůrů spočívala především v <br />důkladných prohlídkách jejich kancionálů, k nimž docházelo ve 20.-50. letech 17. století. Nekatolické <br />kancionály byly likvidovány, ty, které obsahovaly mimo "kacířských" i písně katolicky nezávadné, byly <br />opravovány - vytrháváním příslušných listů, začerňováním závadných míst. Kůry, které byly v předbělohorské <br />době na místních farářích více či méně nezávislé a představovaly pro ně spíš partnery než podřízené, se nyní <br />dostaly pod přísný dohled farního kléru. V některých farnostech byli navíc ustanovováni spolehliví inspektoři, <br />dohlížející, "aby se v kostele nic scestného proti víře katolické nezpívalo."12)<br />Katolické prostředí, kterému byly kůry po Bílé hoře náhle vystaveny, je tedy nezničilo, ty, které přežily <br />zmatky a násilnosti třicetileté války, mohly existovat ještě další půldruhé století. V nových podmínkách <br />pobělohorských Čech se však přece jen poněkud změnily. Začaly se totiž sbližovat s ostatními náboženskými <br />bratrstvy. V předbělohorské době samozřejmě existovaly mezi kůry a bratrstvy nezanedbatelné podobnosti, jako <br />byla aktivita laiků v kostele nebo společenský význam a působení, ale ve své podstatě se oba typy sdružení od <br />přece jen značně odlišovaly. Zatímco středobodem veškeré náboženské činnosti bratrstev byl kult a jako nástroj <br />pro jeho rozvíjení sloužily projevy zbožnosti, kůry se soustředily na kostelní zpěv. Mezi katolickými bratrstvy a <br />sdruženími literátů, která byla ve své většině nekatolická, stála v této době navíc nepřekročitelná konfesijní <br />bariéra. Po Bílé hoře se však situace začíná měnit. Kůry a bratrstva se dostávají na společnou základnu <br />katolického vyznání, kde se obě instituce nyní ocitají pod přísným dozorem farářů. Mění se také společenská <br />mentalita, projevy katolické barokní zbožnosti se stávají součástí každodenního života. A kůry této atmosféře <br />podléhají - kromě zpěvu a spolkové činnosti začínají mnohé z nich klást velký důraz i na náboženský život.<br />Bylo to dáno již tím, že pro členy pokatoličtěných kůrů se staly závaznými některé náboženské úkony, <br />především zpověď" a přijímání, které byly základním důkazem o jejich katolickém smýšlení. Dále se v názvech <br />literátských kůrů častěji než dříve objevují jména patronů a současně se v činnosti těchto kůrů rozvíjejí jejich <br />kulty. Pro mnohé literáty se nyní vedle hudební kruchty stává velmi důležitým místem v kostele oltář zasvěcený <br />patronovi jejich kůru. V řadě případů se také začínají konat pravidelné pobožnosti kůru, mezi nimiž nechybí <br />rekviem za mrtvé členy společenství, ale ani procesí a poutě. Některé literátské kůry se tak postupně přetvářejí v <br />bratrstva se vším všudy13) a nakonec se odlišují od ostatních bratrstev pouze tím, že část jejich členů stále <br />udržuje a zachovává svůj kostelní zpěv.<br />Klíčovým okamžikem pro přeměnu literátského kůru v plnoprávné barokní bratrstvo bylo získání papežského <br />odpustkového privilegia. Breve s počátečními slovy "Cum sicut accepimus..." (Jelikož jsme se dozvěděli...), <br />které římská kurie běžně udělovala bratrstvům, přinesla členům kůru možnost získat odpustky a tím jim - jak <br />ještě budeme sledovat ve 4. kapitole - umožnila naplňovat jednu z nejvýznamnějších funkcí barokních bratrstev, <br />přípravu duší členů na posmrtný život. Tato standardizovaná papežská listina současně zaručovala, že jí <br />obdařený kůr má kromě odpustků i vše ostatní, co dělá bratrstvo bratrstvem - titul s patrociniem "svého" světce, <br />sídlo u bratrského oltáře, čtyři výroční pobožnosti a jednu hlavní, že se v něm scházejí členové obojího pohlaví <br />apod.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3159644686109820745?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-73181294338691040282007-12-29T03:15:00.000-08:002007-12-29T03:27:22.158-08:00Renesanční literátské kůry se v pramenech většinou objevují ve dvojí podobě - jednak ty, které zpívaly v <br />národních jazycích (kůry české, německé) a jednak kůry latinské, složené ze skutečných intelektuálů, které se <br />většinou věnovaly složitějšímu renesančnímu figurálnímu zpěvu. Latinské kůry byly starší a právě ony daly <br />zpěváckým bratrstvům jméno - homo literatus je člověk latinsky vzdělaný. Tyto kůry také samozřejmě <br />představovaly vyšší, významnější a luxusnější podobu předbělohorských literátských bratrstev, podle Zikmunda <br />Wintra bylo členství v ni<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7318129433869104028?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-1006729292155718352007-12-17T13:49:00.000-08:002007-12-17T13:50:26.098-08:00Jejich <br />hlavním úkolem byl kostelní zpěv, většinou však bylo působení těchto kůrů mnohem širší. Vzhledem k tomu, že <br />sdružovaly špičky městské společnosti, městské hodnostáře a místní intelektuály, zastávaly také řadu <br />společenských funkcí - od spolkových schůzí (mnohdy doprovázených opulentní hostinou) přes dozor nad <br />místní školou a charitativní činnost až po pořádání honosných pohřbů. U mnohých kůrů tato společenská činnost <br />časem zastínila jejich prvotní úkol náboženského zpěvu, takže ke konci 16. století se běžně setkáváme s <br />literátskými kůry, jež kromě zpívajících členů přijímaly i nezpěváky, muže i ženy, kteří se pouze účastnili <br />spolkového života a po smrti měli zaručen literátský pohřeb. Tato funkce literátských kůrů naznačuje, že v 16. <br />století vlastně vyplnily ve společenském životě českých měst mezeru, která tam vznikla v důsledku neexistence <br />většího počtu bratrstev.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-100672929215571835?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-15410747170562327552007-12-15T05:11:00.000-08:002007-12-15T05:12:08.019-08:00Vedle náboženských bratrstev existovaly v barokních Čechách literátské kůry, sdružení či bratrstva <br />chrámových zpěváků.10) Musíme se za nimi opět vypravit do starší minulosti, do 80. a 90. let <br />15. století, i když jejich počátky jsou pravděpodobně ještě starší. Na konci 15. století se však začaly kůry v <br />Čechách rozvíjet ve větší míře, z této doby jsou dochovány zprávy kupříkladu o kůrech v Jindřichově Hradci, <br />Litomyšli, Vysokém Mýtě, Ústí nad Labem, Chrudimi, Hradci Králové, ale i v dalších městech. "Zlatou dobou" <br />literátských kůrů bylo ovšem 16. století, kdy hojně vznikaly po celých Čechách. Lze říct, že ke konci <br />předbělohorského období zde již snad neexistovalo žádné významnější město, kde by "literáti" nepůsobili.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1541074717056232755?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-9524773738009212552007-12-13T03:59:00.000-08:002007-12-13T04:02:12.868-08:00Vznik německé reformace a definitivní rozštěpení západoevropského křesťanství na katolickou církev a řadu <br />církví nekatolických ovšem v konečném důsledku náboženským bratrstvům napomohly. Nastala doba prudkých <br />změn evropské společnosti, v jejímž životě se existence a střety několika odlišných vyznání staly každodenní <br />realitou. Těsné propojení raně novověkých států s jednotlivými církvemi vedlo k tomu, že se v celé Evropě <br />postupně stalo z konfese prvořadé politikum. Vyznání získalo obrovskou důležitost, pro každého člověka bylo <br />nadále tím, co ho pevně zakotvovalo ve společnosti a státu. Byl mu podřizován nejen náboženský, ale i <br />společenský život, samozřejmě i výchova a vzdělání.<br />V atmosféře konfesijního soupeření, která během druhé poloviny 16. století ovládla náboženské klima v <br />Čechách, byly na katolické straně položeny základy budoucího barokního rozkvětu náboženských bratrstev. <br />Jednou ze základních potřeb všech církví, které vyhraňovaly vzájemné nepřátelské postoje, totiž byla potřeba co <br />nejvíce zapojit do náboženského života laiky. A pro katolickou církev tomuto účelu velmi dobře vyhovovala <br />právě náboženská bratrstva.6) Jako sdružení laiků pod dozorem kněží zaručovala, že se věřící aktivně začlení do <br />náboženského života, že však při tom nevybočí z hranic svého vyznání a zachovají si katolickou pravověrnost. <br />Bratrstva ovšem umožňovala i něco navíc, v rukou jezuitského řádu začala být používána jako nástroj proti <br />nepřátelským vyznáním. Jezuité, kteří za jeden z pilířů svého rekatolizačního působení považovali výchovu a <br />vzdělání, spojovali svá bratrstva právě se školami.<br />V roce 1563 vznikla u římské koleje Tovaryšstva první taková sodalita,7) po níž záhy následovaly další. V <br />každé zemi, v každém místě, kde se jezuitský řád usídlil, byly u škol zakládány družiny, v drtivé většině <br />zasvěcené Panně Marii. Kromě studentských sodalit, kam postupně získávali přístup i nestudenti, především <br />šlechta, vznikaly u jezuitských kolejí později i družiny pro měšťany, ba dokonce i pro venkovské poddané <br />obyvatelstvo. V roce 1575 byla první česká sodalita studentů založena ve staroměstském Klementinu, v roce <br />1592 získala svou latinskou družinu jezuitská kolej v Českém Krumlově a o 10 let později také kolej v <br />Jindřichově Hradci. Jezuitské sodality se od ostatních bratrstev, středověkých i později barokních, lišily <br />především přísným řádem a organizovaností, důrazem na disciplínu a tím, co bychom mohli moderním termínem <br />označit jako osobní angažovanost členů. Ti měli na své okolí působit především svým příkladem, takže <br />pražským studentům sdruženým do dvou prvních sodalit (Neposkvrněného početí Panny Marie založené roku <br />1575 a Zvěstování Panny Marie z roku 1578) bylo nařizováno stát se pro ostatní spolužáky příkladem v píli a <br />studijní horlivosti, současně je stanovy jejich společenství vybízely ke skutkům pokání a milosrdenství.8) Jejich <br />předním úkolem bylo šíření katolického náboženství v prostředí, které mu v předbělohorských Čechách nebylo <br />právě nakloněno. Proto z počátku velmi přísný výběr členů, proto ona bezpodmínečná kázeň.9)<br />Jezuitské družiny však nebyly jedinými bratrstvy, která vznikala v Čechách na přelomu 16. a 17. století. Na <br />přiostřující se zápas mezi katolíky a nekatolickými církvemi zareagovaly i některé další řády v Praze. U <br />augustiniánského kostela sv. Tomáše na Malé Straně, který v rudolfínské době sloužil jako důležitý kostel <br />katolických dvořanů, bylo již krátce před tím, než se Praha stala císařským rezidenčním městem, obnoveno <br />někdejší středověké bratrstvo Božího Těla (v roce 1580). Malostranští dominikáni založili v řádovém kostele sv. <br />Maří Magdalény v roce 1608 růžencové bratrstvo a benediktinky od sv. Jiří iniciovaly v kostele sv. Ducha na <br />Starém Městě, k němuž měly patronátní právo, v roce 1616 vznik zádušního bratrstva sv. Otýlie. Těchto několik <br />ojedinělých akcí však bylo pouhou předzvěstí toho, co mělo přijít po bělohorské bitvě.<br />Porážka českého stavovského povstání v roce 1620, která přinesla obrovské politické, společenské i <br />náboženské změny pro všechny země Koruny české, vytvořila také předpoklady pro skutečný rozkvět <br />náboženských bratrstev v Čechách. Pobělohorská rekatolizace, která zde v několika etapách v 17. století <br />zlikvidovala původní předbělohorské vícevěří a nastolila monopol katolické církve, umožnila vznik stovek <br />nových bratrstev. K tomuto obrovskému rozmachu ale docházelo postupně, především ve 2. polovině 17. a ještě <br />více pak v 1. polovině 18. století, kdy střední Evropu naplno zasáhla vlna barokní zbožnosti.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-952477373800921255?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-67500371270535776642007-12-11T03:43:00.000-08:002007-12-11T03:44:23.099-08:00Antipatie nekatolíků vůči <br />bratrstvům měla několik zdrojů. Protestanti samozřejmě považovali za nepřijatelné již kulty svatých a Panny <br />Marie, které většina bratrstev pěstovala. Teoretické kořeny jejich odporu však byly složitější. Poprvé je <br />zformoval ve spisku Sermon von dem hochwürdigen Sakrament des heiligen wahren Leichnams Christi und von <br />den Brüderschaften z roku 1519 sám Martin Luther. Vůči tehdejším bratrstvům měl morální i teologické <br />výhrady. Především upozorňoval na morální zpustlost těchto institucí, vyčítal jim pořádání hostin a pitek, kterým <br />se věnují více než Bohu. "Bylo by mnohem lepší, kdyby na světě nebylo žádné bratrstvo, pak by byl takový zlořád <br />odstraněn," volá rozhořčený reformátor a upozorňuje na to, že bratrstva v této podobě jen urážejí Boha. Dále <br />odmítal elitářství těchto společenství, které vede k tomu, že se jejich členové považují za něco lepšího a jsou <br />přesvědčeni, že již samo členství jim zaručuje u Boha přednost před ostatními lidmi. Luther kladl do protikladu <br />celé křesťanské společenství jakožto bratrstvo všech řádných věřících křesťanů spojených v Kristu a náboženská <br />bratrstva se všemi jejich chybami a nedostatky.5)<br />Lutherovo stanovisko k bratrstvům bylo sice kritické a odmítavé, vycházelo však z představy, že tyto instituce <br />bude možné - jako celou církev - reformovat, že z nich mohou vzniknout společenství, která by byla prospěšná <br />všem křesťanům. Měla by se tedy zaměřit na sociální otázky, hlavně na skutky milosrdenství, na podporu <br />chudých a na školství. Tyto představy však ve větší míře realizovány nebyly a reformace nakonec dospěla k <br />jednoznačnému zavržení katolických bratrstev.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-6750037127053577664?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-29687127256002715452007-12-08T06:55:00.000-08:002007-12-08T07:02:26.699-08:00Prehistorie evropských západokřesťanských náboženských bratrstev leží již v 6.-7. století, kdy při klášterech <br />vznikala společenství řeholníků, sdružujících se za účelem společných modliteb. Vrcholný středověk znal <br />bratrstva kněží a laiků, která vznikala po celé Evropě, mimo to existovala také špitální bratrstva. Pro rozvoj <br />středověkých bratrstev v naší oblasti však měl větší význam další druh středověkých společenství, v nichž se <br />spojovali měšťané středověkých měst ke společnému kultu, pořádání pohřbů a zádušních bohoslužeb za členy. <br />Takový náboženský charakter měly řemeslnické cechy, které ve středověku kromě řemeslnických záležitostí <br />často pěstovaly kult patrona svého řemesla. Vedle nich však vznikala i čistá "zádušní" či "oltářní" bratrstva, v <br />nichž nehrála žádnou roli profese členů.2) V Čechách se bratrstva vyskytovala ve větší míře od druhé poloviny <br />14. století. Husitské bouře a následné období utrakvismu, které zde otřásly katolickou církví, jim však přinesly <br />značné ohrožení. Některá zanikla, jiná s obtížemi přežívala. Vývoj náboženských bratrstev v Čechách procházel <br />po husitství dlouhým obdobím stagnace.3) Teprve na přelomu <br />15. a 16. století pozorujeme především u řeholí, ale i v některých farnostech, určité snahy po oživení bratrstev. <br />Kupříkladu premonstráti v Teplé zakládají v roce 1483 růžencové bratrstvo, u dominikánů v Plzni působilo v 90. <br />letech 15. století bratrstvo sv. Jakuba, v Prachaticích vzniká roku 1493 bratrstvo sv. Alžběty, v roce 1512 <br />najdeme bratrstvo Božího Těla také v pražském Týnském chrámu.4) Právě v této době se však současně, ale s <br />mnohem větší intenzitou, začaly v českých městech rozvíjet literátské kůry, kterým se budeme věnovat níže.<br />Bratrstva vznikající či obnovovaná na sklonku 15. a na počátku 16. století se zrodila do složité doby. <br />Náboženské ovzduší, které zemi ovládlo poté, co do Čech začaly pronikat myšlenkové proudy inspirované <br />německou reformací, této formě zbožnosti přálo ještě méně, než doba předchozí.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2968712725600271545?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-30674407367006517792007-12-04T09:15:00.000-08:002007-12-04T09:17:02.581-08:00Za náboženská bratrstva budeme považovat sdružení, složená především z laiků, ale i duchovních římsko-<br />katolické církve, která se scházela se pod vedením kněze v konkrétním kostele nebo kapli, většinou přímo u <br />svého oltáře. Svou náboženskou činnost zaměřovala na některý z katolických kultů, který současně měla i ve <br />svém názvu, přičemž podstatnou složkou této činnosti byla příprava členů na smrt a posmrtný život. Bratrstva <br />musela mít pev nou organizační strukturu, statuta, majetkové zázemí, byla kanonicky založena a většinou nadána <br />odpustky. Zpravidla byla určena pro věřící obojího pohlaví, nebývala vázána na určité povolání a členství v nich <br />bylo vždy dobrovolné.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3067440736700651779?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-88372749532694414662007-12-02T06:41:00.000-08:002007-12-02T06:43:54.672-08:00My máme výhodu, že se zabýváme pouze barokním obdobím, čemuž také můžeme naše vymezení <br />bratrstev přizpůsobit. Především by mělo odpovídat tomu, co si pod tímto pojmem představovali lidé ve <br />sledované době, i když je jasné, že i tehdy se názory na to, co všechno je náboženské bratrstvo, poněkud lišily. <br />Pro běžné členy těchto organizací byl důležitý zejména kult, náboženská činnost a odpustky, orgány církevní <br />správy musely kromě toho brát v úvahu i formální a právní náležitosti, jako kupř. kanonické založení, duchovní <br />řízení, fundace apod. Pro úředníky pražského gubernia, kteří v josefínské době naplňovali panovníkovu vůli a <br />rušili bratrstva, bylo nejvýznamnější hledisko majetkové, protože jejich hlavním úkolem bylo řádně zaevidovat a <br />převzít jmění rušených společenství. Pokusme se tedy o takové vymezení bratrstva, které by zahrnovalo pokud <br />možno všechna tato hlediska.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8837274953269441466?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-86083219931181707612007-11-26T16:02:00.000-08:002007-11-26T16:05:10.267-08:00Zahrnování náboženských bratrstev, literátských kůrů a terciářů pod jeden pojem je celkem pochopitelné, i <br />když se jednalo o tři poněkud odlišné instituce. Pro rozhodnutí, zda určitá organizace patří či nepatří pod pojem <br />bratrstvo, je ovšem klíčové, jak toto bratrstvo bude vlastně vymezeno, tedy co si pod tímto pojmem <br />představujeme. Západoevropská historiografie, v níž se zhruba před dvaceti lety oživil zájem o bratrstva, vedla o <br />náplni tohoto pojmu již řadu diskusí.1) Existují velmi úzká vymezení, do kterých je možné zahrnout jen nejčistší <br />zbožná bratrstva v pravém slova smyslu, ale také značně široká pojetí, kam se vejde v podstatě jakýkoliv <br />katolický spolek. Většina těchto pokusů zahrnuje dlouhé časové období, většinou od raného středověku do <br />současnosti, což vzhledem k vývoji a proměnám církevních společenství v průběhu věků celou situaci <br />komplikuje.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8608321993118170761?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-12352517353773223662007-11-24T03:50:00.001-08:002007-11-24T03:50:56.030-08:00- Původ barokních bratrstev v Čechách<br /><br />V pobělohorských Čechách existovalo množství církevních společenství, pro která se v písemnostech <br />církevních i světských úřadů užívalo označení bratrstvo, někdy také "zbožné bratrstvo, veleslavné bratrstvo". Ve <br />druhém zemském jazyce byla nazývána slovem Bruderschaft, případně fromme Bruderschaft, a v latině, jakožto <br />úředním jazyce katolické církve, nesla pojmenování pia confraternitas, congregatio, confoederatio či sodalitas. <br />Pod těmito českými, německými a latinskými termíny se ovšem skrývají tři druhy náboženských společenství, <br />která sdružovala věřící římsko-katolické církve. Především vlastní náboženská bratrstva, ve starší české odborné <br />literatuře také někdy označovaná jako bratrstva církevní, zádušní či oltářní, v německých studiích pak občas <br />termínem Devotionsbruderschaften. Vedle nich však výrazem "bratrstvo" nebo některým z jeho cizojazyčných <br />ekvivalentů mohl být označen také literátský kůr, což nebylo nic jiného než bratrstvo kostelních zpěváků, a dále i <br />sdružení terciářů, příslušníků tzv. "třetího řádu", existujícího v barokních Čechách především při františkánských <br />klášterech.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1235251735377322366?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-44145572053765893202007-11-12T04:22:00.000-08:002007-11-12T04:24:04.043-08:00Druhým okruhem problémů jsou otázky související s činností konfraternit a s jejich významem pro život <br />barokního člověka. Pokusíme se objasnit, co vlastně motivovalo v 17. a 18. století statisíce obyvatel Českého <br />království, aby se zapisovali do bratrstev, jak takové členství ovlivňovalo jejich životy, ale i v čem všem <br />spočívala činnost bratrstev a kde na ni konfraternity získávaly prostředky.<br />Z časového hlediska je kniha vymezena léty 1620-1783. Zahrnuje tedy celé pobělohorské období i s jeho <br />osvícenským zakončením, které přineslo konec této barokní formy lidové zbožnosti. Vymezení místní pak <br />zahrnuje České království, které bylo z hlediska církevní správy v uvedeném období rozčleněno do tří diecézí - <br />do arcidiecéze pražské, diecéze litoměřické a královéhradecké. Mimo to malá část západních Čech, Chebsko, <br />formálně spadala pod církevní správu sousední diecéze řezenské.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4414557205376589320?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-70455566413580387902007-11-07T01:13:00.000-08:002007-11-07T01:15:52.427-08:00Předložené pojednání je malým pokusem navrátit bratrstvům v obecném historickém vědomí místo, které jim <br />po právu náleží. Tato kniha vznikla v průběhu prací na katalogu náboženských bratrstev v Čechách v 17. a 18. <br />století. Z velice široké a obsaž - <br />né problematiky bylo možné pro ni vybrat jen několik témat, která budou zajímavá i pro širší veřejnost. Účelem <br />knihy je především poskytnout všem zájemcům o dějiny církve a náboženství v 17. a 18. století základní <br />informace k existenci více než šesti stovek bratrstev v Čechách. I když databáze, která česká bratrstva eviduje, <br />láká k obšírnějšímu statistickému zpracování, rozhodl jsem se čtenáře ušetřit záplavy čísel, tabulek a grafů (ty <br />ostatně budou součástí pojednání, doprovázejícího zmíněný katalog) a raději jim pokud možno přehledně a <br />srozumitelně vyprávět celý ten dlouhý příběh bratrstev v barokních Čechách. Dočtou se zde tedy o tom, jak tato <br />společenství vlastně vznikala, jaké druhy bratrstev se tu nacházely, jak zapadají české konfraternity do širšího <br />evropského rámce a - v závěru knihy - i jaký byl konec barokních bratrstev v Čechách.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7045556641358038790?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-40368754796933340842007-11-03T04:00:00.000-07:002007-11-03T04:02:42.771-07:00Bratrstva byla - stručně řečeno - sdružení věřících, především laiků, vedená duchovním, která se zaměřovala <br />na nějaký katolický kult (Kristův, mariánský nebo nějakého světce). Měla pevnou organizační strukturu, byla <br />obdařena větším či menším majetkem a často i odpustkovými privilegii, ve většině případů byla také kanonicky <br />založena. Účast v nich byla samozřejmě dobrovolná, pro členy z ní plynuly jisté povinnosti, ale současně jim i <br />něco přinášela. Jednotlivé konfraternity se od sebe lišily především svými kulty, ale také další činností, úrovní <br />organizovanosti a v neposlední řadě i charakterem členské základny.<br />Dodnes se u nás zachovala řada památek na bratrstva, která zde existovala v 17. a 18. století - ať již jde o <br />množství starých tisků v knihovnách nebo o dlouhé řady písemností v archivních regálech. S takovými <br />pozůstatky a s dalšími památkami na barokní bratrstva se setkává sice hlavně historik, ale dříve nebo později na <br />bratrstva narazí téměř každý vážnější zájemce o dějiny. Zmínkám o nich se kupříkladu nevyhnou průvodci <br />ukazující návštěvníkům kostely a kláštery, píše se o nich v regionální historické literatuře, hmotné památky <br />bývají vystaveny v muzeích. Přesto, že bratrstva byla v barokních stoletích velmi rozšířená a že se tudíž mohlo <br />dochovat mnoho stop jejich působení, je u nás obecné povědomí o těchto pozoruhodných společenstvích <br />poměrně slabé. Bratrstva jsou sice obyčejně vnímána jako cosi, co patří k pobělohorskému náboženskému <br />životu, ale jen málokdo si pod tímto pojmem dokáže představit něco konkrétního, kupř. jakou činnost vlastně <br />vyvíjela.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4036875479693334084?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-43746399934120598062007-11-02T08:17:00.000-07:002007-11-02T08:19:46.243-07:00Na jaře roku 1783 vydal císař Josef II. dvorský dekret, kte - <br />rý v Českém království rušil náboženská bratrstva. Došlo k tomu v převratné době josefínských náboženských <br />reforem, kdy stát v dosud nevídaném měřítku zasáhl do organizace katolické církve v habsburské monarchii a <br />kdy se pronikavě měnil náboženský život všech věřících. Vedle takových událostí jako zavedení náboženské <br />tolerance, kterou skončilo více než stopadesátileté období násilné pobělohorské rekatolizace, či vedle rušení <br />desítek starobylých klášterů, se likvidace bratrstev může jevit jako málo významná a poměrně zanedbatelná <br />událost. A přece byly v tomto okamžiku odsouzeny k zániku instituce, které se pro statisíce příslušníků několika <br />generací obyvatel českých zemí staly nedílnou součástí života.<br />Hned na úvod je třeba zdůraznit, že náboženská bratrstva doby baroka nejsou nijak záhadným fenoménem, že <br />nešlo o tajné spolky s nějakými zvláštními či tajemnými rituály. Naopak se jednalo o poměrně otevřené a v <br />podstatě průhledné organizace, které existovaly pod dohledem katolické církve a fungovaly naprosto v duchu <br />jejího učení. Přesto, nebo spíš právě proto měla bratrstva pro katolíky 17. a 18. století velkou přitažlivost, a to <br />samozřejmě nejen na území českých zemí, nýbrž v celé katolické Evropě. V pobělohorských Čechách i na <br />Moravě je najdeme prakticky v každém prostředí - od velkých významných měst až po čistě vesnické farnosti. <br />Sdružovala někdy jen desítky, častěji však stovky, ale i tisíce lidí, přičemž byla otevřena většině společenských <br />vrstev - od aristokracie přes nižší šlechtu a měšťany královských i poddanských měst až po poddané vesnické <br />obyvatelstvo.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4374639993412059806?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-15775427199343036362007-10-23T08:59:00.000-07:002007-10-23T09:01:41.722-07:00Mary Chaucerová zemřela na rakovinu, když bylo<br />Beth patnáct let, a třebaže jí obě sestry nabídly, že může<br />žít s nimi, dala přednost nezávislejšímu životu a spolu<br />se svým přítelem Maxem odešla do komuny hippies.<br />Margaret jí v tom nebránila; v té době už byla plně<br />zabraná do projektu zrovnoprávnění ženy. Její první<br />kniha Ženy - Opačné pohlaví byla ve fázi před vydáním. Její<br />hvězda začínala zářit.<br />V Londýně se mezitím Lara vdala za Jamie P. Crichtona, jehož<br />otec byl jedním z nejbohatších mužů Anglie<br />a Jamie jeho jediný dědic. Jejich manželství netrvalo<br />déle než rok, ale i tak to stačilo, aby Lara zaujala své<br />vlastní pevné postavení ve vyšší společnosti. Časopisy<br />ve svých článcích věnovaných klepům málokdy vynechaly<br />příležitost otisknout její fotografii nebo aspoň<br />zmínku o tom, kde s kým byla viděna a co při tom měla<br />na sobě, nebo co dělala.<br />Přestože zastřelení Margaret Lawrence Brownové<br />dodalo materiál na palcové titulky, vydali se někteří<br />fotoreportéři na letiště, aby přivítali Laru Crichtonovou.<br />Dopřála jim jen chvilku, aby ji mohli vyfotit v jejím<br />kostýmu od Saint Laurenta doplněném velkým kloboukem, a přitom<br />je pozorovala svýma chladnýma očima<br />zpoza módních neprůhledných brýlí. Zápěstí jí objímaly černé<br />hodinky od Cartiera obtočené zlatým náramkem od Gucciniho.<br />"Proč jste sem přijela, slečno Crichtonová?" začal<br />s výslechem jeden z fotoreportérů.<br />"Obchodně," odvětila bez úsměvu. "Osobní záležitost."<br />Zamyšleně usedla do limuzíny, která zde na ni již<br />čekala, a pokusila se uvolnit.<br />Margaret byla mrtvá.<br />Margaret byla zavražděná.<br />Ach, bože! Proč?<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1577542719934303636?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-837737664171836672007-10-19T06:10:00.000-07:002007-10-19T06:12:07.981-07:00Margaretě bylo děvět let, a právě ona ten vzkaz našla.<br />Byl to zbabělý dopis, plný omluv, a u něj pět tisíc<br />dolarů.<br />Osm měsíců po jeho odchodu se narodila Jimova třetí<br />dcera. Beth, dítě, o kterém se nikdy nedověděl.<br />Po těchto událostech se situace změnila. Bez mužské<br />ruky se práce na farmě stávala neúnosně nepřehlednou.<br />Mary byla pořád unavená a nemocná. Dítě ji naprosto<br />vyčerpalo. Peníze vyprchaly spolu s Maryinou veselou<br />povahou. Margaretu poslala do internátní školy a Laru<br />-ke svým příbuzným do Anglie. Neviděly se spolu deset<br />let, během kterých Margaret díky stipendiu studovala<br />na universitě a Lara si vydělávala jako dívčí modelka<br />v Londýně. Beth, které nyní bylo deset let, bydlela<br />s Mary v malém bytě a chodila do školy, zatímco Mary<br />pracovala.<br />Margaret by jim byla ráda pomohla, ale měla sama<br />co dělat, aby vůbec dokázala zaplatit studia, a ta prostě<br />dokončit musela.<br />24 V šestnácti byla Lara velmi krásná, přirozená, bez<br />líčidel, která začala používat později. Byla šťastna,<br />že múže žít v Londýně; je také pravda, že Margaret<br />ji považovala víceméně za Angličanku - ten její akcent<br />i všechno ostatní. Trávily spolu týden v New Yorku<br />a zjistily, že silné pouto z dětství je spolu stále spojuje.<br />Týden utekl jako voda a musely se opět rozdělit, aby<br />každá šla svou vlastní cestou. Příležitostně si napsaly<br />nebo zavolaly. I když nebyl důvod k osobnímu kontaktu, byl<br />tady pocit hluboké náklonnosti a jistoty.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-83773766417183667?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-43602550578408822892007-10-15T01:01:00.000-07:002007-10-15T01:02:05.274-07:00a) poplatné době - V. Nezval – J.V.Stalin<br /> Zpěv míru<br />b) rodný kraj - J. Seifert – Maminka<br />J.Kainar – Český sen<br /> V. Závada – Polní kvítí<br />c) všedního dne - M.Florian, M.Holub <br />d) úvahy o smyslu života - V.Holan, J.Kainar- Člověka hořce mám rád<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4360255057840882289?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-14846649014541736152007-10-07T02:26:00.000-07:002007-10-07T02:28:34.752-07:001.) Návrat meziválečné generace<br />V.Nezval, F.Hrubín, J.Seifert, J.Čapek, V.Holan, F.Halas, V.Závada, J.Orten<br />V.Holan – Dík Sov.svazu, Rudoarmějci; F.Halas- Barikáda; J.Seifert – Přilba hlíny<br />F.Hrubín – Jobova noc, Hirošima; J.Čapek– Básně z koncentračního tábora <br /><br />2.) 1945 – 1948<br />Literární skupiny: Ohnice, surrealistů, Rudého práva, Ra<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1484664901454173615?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-30960463267843616512007-10-03T00:57:00.000-07:002007-10-03T00:58:14.458-07:00- maják, který vedl lodě do přístavu v Alexandrii. <br /><br />Byl postaven roku 285 př.n.l.. Byl vidět na 50 metrů. Označoval vjezd k Alexandrii. Alexandrie, kterou založil Alexandr Veliký podle vlastního návrhu. Alexandrije byla v té době nejmodernější město civilizované části světa a maják byl jedním z mnoha důkazů technické vyspělosti jejích obyvatel. <br />Kromě majáku tu bylo i Alexandrovo muzeum, kde byl pochován. Maják byl nadobro zničen při zemětřesení v roce 1375 n.l. Maják stával na konci přístavní zdi, kde dnes stojí středověká pevnost. Měřil alespoň 90 metrů a byla to nejvyšší stavba své doby.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3096046326784361651?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-81650892006901805862007-09-29T01:48:00.000-07:002007-09-29T01:51:20.948-07:00se podle tradičního podání tyčil na středomořském ostrově Rhodos.<br /><br />Tento kolos byl maják a představovala ho socha, která působila velmi realisticky. Umělci pravděpodobně pracovali na spodobnění Alexandra Velikého, muže, který změnil dějiny, a slunečního boha Hélia. Socha byla vytvořena Lísipovými žáky kolem roku 280 př.n.l. Socha byla 32 metrů vysoká. <br />Po 60 letech byla zničena zemětřesením. Později už po kolosu nebylo nic nalezeno. Dříve bylo zvykem, že sochy stály u chrámu, jenže kolos je od chrámu dost daleko, přesněji stál na konci uměle vybudovaných hradeb a nejspíše stál snožmo, tedy nikoliv rozkročen nad průjezdem pro lodi, jak je obvykle malován na obrazech. Filón říká, že kolos byl postaven jako socha boha Dia v Olympii, kousek po kousku.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8165089200690180586?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-29030302223433856242007-09-28T02:52:00.000-07:002007-09-28T02:54:56.654-07:00- mauzoleum v Halikarnassu na pobřeží moře, patrně vůbec první mauzoleum na světě v dnešním slova smyslu. <br /><br />Tato stavba je náhrobek, který si nechal postavit bohatý perský místodržící v země Kárii jménem Mauzólos. Stavba proto dostala jméno Mauzoleum, po kterém se všem podobným stavbám na světě říká mauzolea. <br />Mauzoleum bylo zvláštní svou architektonickou koncepcí, spojovalo totiž pyramidy, zikkurat a řecký chrám. Na podstavci z mramoru stál pohřební chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu tvořenou 24stupňovou pyramidou. Výška mauzolea byla 46 m. Plán tohoto náhrobku vypracovali a ve skutečnost proměnili architekti Pýtheos a Satyros. Mauzoleum zdobili výborní sochaři, např.: Leócharés, Bryaxis, Skopás a Praxiteles. V patnáctém století n.l. bylo zničeno rhodskými rytíři.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2903030222343385624?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-57371458483744722482007-09-26T12:54:00.000-07:002007-09-26T12:55:50.216-07:00Socha poté co stála 850 let v Olympii byla převezena v dobách raného křesťanství do Konstantinopole, kde byla umístěna před Lolisisovým palácem. Stála zde asi 60 let a pak byla zničena. V jistém smyslu se s ní setkáváme dodnes, poněvadž Feidiovo ztvárnění Diovy tváře se stalo předlohou výtvarného vyjádření všemohoucnosti Krista v celé východní křesťanské církvi.<br />Feidiás ve své nejslavnější soše navždy zafixoval představu lidstva o dokonalosti člověka. Podobnou sochu vytvořil 2000 let po Fediovi největší sochař renesance Michalangelo a známe ji jako sochu Mojžíše.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-5737145848374472248?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-21735010004314963322007-09-24T01:05:00.000-07:002007-09-24T01:06:08.405-07:00- obří socha Dia, krále řeckých bohů, ze slonoviny a ze zlata.<br /> Měla výšku 10 metrů.<br /><br />Postavil ho sochař Feidiás – největší sochař antického světa. Pracoval rovněž například na výzdobě hlavního chrámu Parthenónu v Athénách, kde stvořil sochu bohyně Athény.<br />Město Olympie sice nebylo hlavním městem antického Řecka, známe ho však všichni díky olympijským hrám, které se zde konaly každé 4 roky. <br />Diovu sochu vládce bohů Dia lidé chovali v nesmírné vážnosti. Filón napsal, že ostatních 6 divů můžeme obdivovat, ale Dia musíme prožívat. Socha už neexistuje ale existuje sochařská dílny, ve které byla vytvořena.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2173501000431496332?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-26901006113403771842007-09-22T14:01:00.000-07:002007-09-22T14:02:36.824-07:00obrovský procesní chrám v maloasijském Efesu. <br /><br />Tento chrám byl asi 7 km od hradeb města Efesu. Obyvatelé jednou v roce pořádali velký průvod, který nesl sochu bohyně Artemis z chrámu do města Efesu. Celých 7 km této cesty bylo zakryto kolonádou pro případ deště.<br />Stavba Artemidina chrámu byla zahájena někdy v polovině 6. století př.n.l. a trvala 120 let. Byl 110 metrů dlouhý a 55 metrů široký a jeho 120 sloupů, které byly v iónském slohu, dosahovalo výšky až 18 metrů. dosahovaly až 18 metrů. Všechny sloupy byly vyzdobeny dvoumetrovými reliéfy, což je v Řecké architektuře prakticky ojedinělé. Chrám byl svoji architekturou a sochařskou výzdobou vrcholem své doby. A ještě jednu zvláštnost má. Jistý člověk zapálil Artemidin chrám proto, že se chtěl stát slavným. Bohužel se mu to podařilo. Já jeho slávu ale nechci podporoval¨t, a proto jeho jméno neuvedu, i když ho znám. <br />Stačí když si připomeneme, že v onen den požáru chrámu se prý narodil Alexandr Veliký.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2690100611340377184?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-15766935284528592532007-09-21T01:24:00.000-07:002007-09-21T01:26:13.130-07:00- legendární babylónské visuté zahrady ležely na břehu Eufratu. <br /><br />Zahrady patří do komplexu Nabukadnezarova paláce v Babylónu. Za slavné město Babylón v jiných seznam divů světa vystupují rovněž babylonské hradby nebo babylonská věž.<br />Zahrady nejspíše postavila královna Šammuramat (řecky Semiramis) kolem roku 800 př.n.l. Stavba stála na sloupech, na nichž ležely palmové trámy. Na tyto trámy byla navezena ohromná a hluboká vrstva půdy. Bylo zde samozřejmě velice technicky dobře provedené zavlažování, protože Babyloňané byly mistři na zavlažování. A do půdy byly zasazeny stromy.<br />Zahrady byly objeveny Robertem Koldeweym v roce 1889.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1576693528452859253?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-35427348599233924432007-09-12T00:12:00.000-07:002007-09-12T00:14:38.488-07:00Nikdy na jakémkoliv soupisu divů světa nemohou chybět pyramidy v Egyptě - nejstarší, největší a nejúžasnější kamenné stavby, které byly kdy zbudovány. <br /><br />Egyptské pyramidy jsou jediným divem, který se dochoval dodnes. Jsou to vlastně hrobky králů (faraónů) a byli důkazem toho, že to království je dobře uspořádané. Pyramidy jsou umístěny přesně podle světových stran a strany pyramid mají vždy stejnou délku. Byly to stavby geometricky dokonalé. Já už o nich více říkat nebudu, protože jsme je už probírali.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3542734859923392443?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-85623589157146272252007-09-11T02:01:00.000-07:002007-09-11T02:02:04.935-07:00Nyní bych chtěl říci něco o panu Zamarovském a jeho knížce „Za 7 divy světa“. Tato knížka je napsána jako cestopis. U každého divu je zde uvedeno, jak se do toho daného místa dá dostat z ČR, jak to tam vypadá atd. Jsou k tomu přiloženy různé mapky, a tak se knížka stává vlastně průvodcem. Třeba když jedete někam na dovolenou do místa, kde je to kulturně zajímavé, tak doporučuji, mějte s sebou knížku od Zamarovského. Pan Zamarovský všech 7 divů sám objel a všude se radil s místními archeology, jak to asi bylo. Jako průvodce v této knížce vystupuje zejména Filón Byzantský. Protože však on sám těchto 7 divů viděl jen svým duševním zrakem a divy, o nichž čtenářům vykládá spíše chválí a zveličuje, obrací se pan Zamarovský i na jiné. - např. na otce dějepisu Hérodota, na otce zeměpisu Strabóna, na Diodóra Sicilského atd.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8562358915714627225?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-37104782574959385792007-09-09T01:55:00.000-07:002007-09-09T02:00:22.391-07:007 divů světa je přehledem mimořádného tvůrčího vzepětí člověka a proto stále zůstávají jakýmsi symbolem lidské vůle a síly tady na zemi. Všechny tyto výtvory totiž byly uskutečněny v určité konkrétní etapě lidských dějin, které říkáme doba helenistická. <br />První, kdo se písemně zmínil o 7 divech, byl Filón Byzantský, který žil v době vlády Konstantina Velikého a napsal asi 20-ti stránkovou knížku 7 divů světa. <br /><br /><br /> Div Vznik Zánik Existence<br />1. Egyptské pyramidy -2600 nikdy 4600<br />2. Visuté zahrady Semiramidiny -800 -150 650<br />3. Artemidin chrám v Efesu -600 -356 244<br />4. Feidiův Zeus v Olympii -456 475 931<br />5. Mauzoleum v Halikarnassu -350 1500 1850<br />6. Kolos Rhodský -280 -220 60<br />7. Maják na ostrově Faru -285 1375 1660<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3710478257495938579?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-53695905026534534932007-09-06T10:45:00.000-07:002007-09-06T11:09:10.408-07:00Rodinný portrét (kolem roku 1668; Herzog Anton Ulrich – Museum, Brunšvik)126 cm * 167 cm<br />Židovská nevěsta( po roce 1665; Rijksmuseum, Amsterodam)122 cm * 167<br />Představenstvo soukenického cechu (1662; Rijksmuseum, Amsterodam) 185 cm * 274 cm<br />Sv.Matouš s andělem (1661;Louvre, Paříž)<br />Vlastní podobizna v osobě sv.Pavla (1661;Rijksmuseum, Amsterodam)<br />Vlastní podobizna u malířského stojanu (asi 1660; Louvre, Paříž)<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-5369590502653453493?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-48820287251787164342007-09-03T03:03:00.000-07:002007-09-03T03:04:40.805-07:00Návrat marnotratného syna (asi 1667 – 1668; Ermitáž, Leningrad)262 cm * 205 cm je jedním z vrcholných děl, která Rembrandt vytvořil v posledních letech svého života.Velebný, milosrdný kmet, ozdobený šperky, vítá na prahu svého domu syna vracejícího se v rouchu žebráka.Symbolické zobrazení kajícnosti a zobrazení hříchů je zde vyjádřeno postoji, gesty a hlavně výrazy tváří všech účastníků, jejichž hluboké zamyšlení dává obsahu díla jasný smysl.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4882028725178716434?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-10896133718172965762007-09-02T02:47:00.000-07:002007-09-02T02:48:42.458-07:00Další obrazy z let 1650 – 1659<br />Aristotelés přemýšlí nad Homérovou bystou (1653; Metropolitan Museum, New York)<br />Hendrickje v okně ( kolem roku 1656;Staatliche Museen, Berlín – Dahlem)<br />Jakub žehná Josefovým synům (1656;Staatliche Gemäldegalerie, Kassel)<br />Čtoucí Tito ( 1656-57;Kunsthistorisches Museum, Vídeň)<br />Poražený vůl (1655; Louvre, Paříž)<br />Tři stromy (1650) - lept<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1089613371817296576?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-15327783381263766692007-09-01T07:05:00.000-07:002007-09-01T07:07:08.395-07:00Betsabé s dopisem od Davida (1654; Louvre, Paříž)142 cm * 142 cm ,jako model stála opět Hendrickje.Rembrandt ji zpodobil jako skleslou bytost, zcela odevzdanou svému osudu.Zatímco jí služka osouší nohy, přemýšlí krásná Uriášova manželka Betsabé o obsahu dopisu, jenž ji vyzývá, aby odešla za králem Davidem.Rembrandt nenamaloval jen kyprý ženský akt, nevtíravě ozdobený šperky, ale vytvořil zároveň dojímavý obraz vnitřního zármutku a lidského utrpení.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1532778338126376669?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-15992941870265212732007-08-30T00:20:00.000-07:002007-08-30T00:21:18.419-07:00Noční hlídka (1642;Rijksmuseum, Amsterodam)359 cm * 438 cm má nesprávný název.Obraz nemá nic společného s nocí, ani s hlídkou.Důkladná restaurace provedená v roce 1946 zbavila plátno zažloutlých a ztmavělých laků a definitivně vyvrátila názor, že jde o noční výjev.Toto nejslavnější Rembrandtovo dílo vzniklo na zakázku cechu arkebuzníků.<br /><br /><br />Další obrazy z let 1640 – 1649<br />Hendrickje na loži (asi 1640; National gallery of Scotland, Edinburgh)<br />Kristus v Emauzích (1648; Louvre, Paříž)<br />Svatá rodina (1640;Louvre, Paříž)117 cm * 91 cm<br />Zuzana v lázni s dvěma starci ( 1647;Stiftung Staatliche museen, Berlín)<br />Kristus uzdravuje nemocné, tzv. Stozlatový list (1645) – lept<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-1599294187026521273?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-42404903841993667892007-08-28T00:44:00.000-07:002007-08-28T00:45:11.954-07:00vytvořené před rokem 1639<br />Meditující učenec (asi 1631; Louvre, Paříž) <br />Portrét usmívající se Saskie (1633; Gemäldegalerie, Drážďany)<br />Svatá rodina (1631; Alte Pinakothek, Mnichov)<br />Vlastní podobizna (1634; Staatliche Museen, Berlin-Dahlen)<br />Krajina se zděným mostem (asi 1637;Rijksmuseum, Amsterodam)<br />Marie Tripová (1639; Rijksmuseum, Amsterodam)<br />Danae (Ermitáž, Leningrad), 185 cm * 203 cm<br />Vlastní podobizna se Saskií (1636;Gemäldegalerie, Drážďany) 161 cm * 131 cm<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-4240490384199366789?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-4339683415294646942007-08-26T02:30:00.000-07:002007-08-26T02:32:26.809-07:00Hodina anatomie doktora Tulpa(1632; Mauritshuis, Haag) 163 cm * 217 cm je první velkou kompozicí, kterou autor vytvořil po svém přestěhování do Amsterodamu.jde o přednášku N. Tulpa o fysiologii paže.Anatom doprovázel svůj výklad pitvou paže popraveného zločince.Žádný ze sedmi naslouchajících mužů nebyl lékařem. <br /><br /><br /><br />Samson oslepený Filištíny (1636; Frankfurt n. M.) 169.5 x 216.5 cm je jedním z nejotřesnějších Rembrandtových obrazů.Hlavní úlohu tu hrají světlo a barva.Podtrhují dramatičnost kompozice, řešené do trojúhelníku, jehož základnu tvoří Samsonovo tělo a vrchol vymezuje Dalila, třímající Samsonovy ustřižené vlasy.V její tváři lze rozpoznat Saskiiny rysy.Rembrandt vystupňoval sílu výrazu pomocí mistrovské světelné režie: připadá nám, jako by chtěl na vlastním poli překonat Rubense.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-433968341529464694?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-53129230170806748102007-08-25T01:32:00.000-07:002007-08-25T01:34:11.550-07:00Danae (Ermitáž, Leningrad) namaloval Rembrandt kolem roku 1636, ale o deset až patnáct let později obraz přepracoval.Mytologická legenda o uvězněné Akrisiově dceři, kterou navštívil Zeus v podobě zlatého deště, inspirovala umělce díla patetické krásy, ale také pronikavého realismu.Scénu ovládá velice tělesný ženský akt, ozářený sugestivním světlem.stará klíčnice, odhrnující závěs, a soška truchlícího Amora dávají kompozici výpravný ráz, zároveň však zpochybňují tradiční název obrazu.Umělečtí historikové předložili už řadu jiných výkladů: jedni považují ležící ženu za Venuši, druzí ze Ráchel, jiní za Sáru, další za manželku Kandaulovou.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-5312923017080674810?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-66914984461074486902007-08-23T00:32:00.000-07:002007-08-23T00:33:27.098-07:00vystupoval Rembrandt v autoportrétech jen zřídka.V jedné ze svých posledních vlastních podobizen sedí s „málštokem“ před plátnem na něž maluje starou ženu.Ale i tentokrát se představuje v jiné podobě, hraje úlohu antického malíře Zeuxida.Ten prý zemřel tak, že se zadusil nemírným smíchem, když maloval podle skutečnosti vrásčitou komickou stařenu.Možná, že se u nabízí poslední sarkastický komentář k mnoha podobiznám, které Rembrandt namaloval podle živých modelů s nepřekonatelným realismem<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-6691498446107448690?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-36254037488474944272007-08-22T00:44:00.000-07:002007-08-22T00:45:08.364-07:00Maloval se ve všemožných převlecích, jako voják, žebrák, jako orientálec, jako představitel různých společenských vrstev s mnoha různými výrazy ve tváři.Na počátku jeho tvůrčí tvorby sloužily takové autoportréty nesporně k ověřování a prokazování vlastních uměleckých schopností, ale už záhy se staly žádanými sběratelskými objekty.Nicméně i v těchto „hereckých“ portrétech se odráží neklidná, nezakotvená osobnost umělce, který nenašel oporu v železných životních pravidlech jako Rubens, ale nechával volný průběh rozličným niterním sklonům.<br /><br />V době nejtěžších finančních krizí, kdy už vůbec nemohl pomyslit na blahobyt a slávu, se v jednom portrétu zpodobil jako král.Sedí jakoby na trůně, oblečen do zlatě zářícího roucha.pohlíží přívětivě a moudře na diváka.je to ekvivalent Rubensovy pozdní vlastní podobizny.jenomže Rubens směl nosit kord, Hrál Rembrandt jenom roli, pózoval jako král a místo žezla třímal „málštok“.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3625403748847494427?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-33294707192302268212007-08-21T00:51:00.000-07:002007-08-21T00:53:45.636-07:00Rembrandt mistrovsky ovládá techniku temnosvitu.máme dojem, jakoby výjevy na obrazech neosvětlovalo světlo zvenčí, ale že světlo a jas vychází z předmětů zevnitř.<br /><br />Postupem doby přechází Rembrandt od snahy o vnější popis k pronikavému zniternění, jehož cílem je odhalit tajemství ukrytá v nejhlubších koutech jeho duše.klidně pozoruje vlastní bytí a analyzuje svou osobní cestu poznamenanou zejména v poslední etapě života bolestmi, neporozuměním a nesnázemi.<br />Sebe, členy rodiny i modely oblékal s oblibou do fantastických orientálních krojů, které podle jeho názoru odpovídaly biblické době.<br />Umělec především využíval své tváře jako vždy pohotového modelu a studijného objektu k empirické psychologii, na níž založil svou tvorbu.Je těžké rozhodnout, jak dalece vyjádřil v portrétech vyjádřil svůj charakter a své psychické ustrojení a v jaké míře jen pózoval, aby přitom mohl studovat různé výrazové možnosti.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-3329470719230226821?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-83079211971948141042007-08-19T14:20:00.000-07:002007-08-19T14:21:21.781-07:00Pro své autoportréty Rembrandt využívá omezenou barevnou škálu,zavrhuje měňavý lesk rumělkové červeně a smaragdové zeleně, které se na jeho ostatních dílech vyskytují.Vyjadřuje se v hnědých, okrových a žlutých odstínech a tato velká barevná úspornost mu umožňuje podtrhnout výrazovou sílu malířské matérie.Hraje si s výraznou pastózností a průsvitností lazury a dosahuje tak nedostižného bohatství výrazu.Lazury mají v Rembrandtově díle prvořadé místo.Nanáší je na bílé nebo šedé pasty, aby dodal osvětleným zónám jas, jenž vyzařuje z temnot.Také stíny vytváří nanášením lazur na tmavé základní zabarvení.tato technika propůjčuje jeho dílům bohatý jas a barevným plochám nesmírnou hloubku.<br />Pastózní malbu provádí širokými tahy v silných nánosech nebo plátno pokrývá slabými vrstvami.Barvu nanáší štětcem, ale častěji špachtlí ve snaze dosáhnout co největšího účinku.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8307921197194814104?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-28624864749035046092007-08-19T01:59:00.000-07:002007-08-19T02:00:41.765-07:00Na Vlastní podobizně v Pradu je v jeho osobnosti patrná změna.začíná se objevovat tajemnost a nadpřirozeno na úkor zpodobňování materiálních statků.Šperky mizí a klobouky s péry nahrazují neforemné turbany.Malíř na plátně zachovává několik předmětů zásadního významu, jako je paleta a štětce.Posléze se vytrácejí veškeré odkazy na hmotnou existenci a z všeobklopující temnoty vystupuje jen jeho obličej.Umělcovo postupné směřování do samoty lze vysledovat v jeho posledních autoportrétech.Zasněný pohled už je jen odrazem vnitřního světla.<br />Na Vlastní podobizně v galerii degli Uffizi se malíř představuje bez jakékoliv samolibosti. Fyzický život vyhasíná a dílo získává na hloubce vnitřního života.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2862486474903504609?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-81397930330870309452007-08-16T23:36:00.000-07:002007-08-16T23:38:20.985-07:00až do roku 1669, kdy zemřel, vytvořil Rembrandt, jak už bylo řečeno, kolem šedesáti autoportrétů, přes dvacet rytin a asi deset kreseb, na nichž zpodobnil sám sebe.Takto souvislá řada nemá v dějinách umění obdoby.<br />Na svých portrétech z mládí se Rembrandt vypodobnil v plném světle a nákladném oblečení, které jeho zjevu lichotí.je veselý, úspěšný, má smyslné rty, prostě módní mladý malíř, kterému se vše daří.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-8139793033087030945?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-71007080371165005492007-08-12T23:57:00.001-07:002007-08-12T23:57:46.265-07:00V 17. století byl v Evropě v oblibě barokní slavnostní portrét.Bombastické zpodobnění však pro holandské měšťany nemělo smyslu.Portrét měl realistickým oděvem a výrazem odrážet jejich poklidný blahobyt.<br />Sem patří i Rembrandtovy vlastní podobizny.Jsou umělcovým výsadním experimentálním polem, kde může až do úplné krajnosti zkoušet, jak stáří a různé duševní stavy mohou měnit jeho vzhled.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-7100708037116500549?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-61145024515080119712007-08-12T05:14:00.000-07:002007-08-12T05:18:26.358-07:00Rembrandt dosáhl nejvyššího stádia (to je, když se autor celý ztotožní se svou tvorbou, když každý tah a dotek štětce malíře jsou znamením jeho přítomnosti; umění zvládnuté a už zažité).K té umělecké úrovni se dostal asi ve 45 letech, Goya v 70, Tizian v 80 a Monet po šedesátce.V posledních letech se zřekl divadla, stačila mu přítomnost, kterou dovedně zaranžoval.Vtěloval svého ducha do malířské hmoty oživené proudy barev.<br />Tuto proměnu způsobila smrt, která kolem něho neustále kroužila – zemřela Hendrickje, Titus a jeho dcera v roce 1669, stejně jako Mistr.<br /><br />Rembrandtova malba je velkým svátkem.Nebyla to smrt, co ji vyvolalo v život.Nebyl to strach, ale pochopení života a smrti zároveň.Byla to naděje.<br /><br />Rembrandt patří k největším světovým malířům a grafikům.Dílo tohoto univerzálně nadaného malíře je vrcholem holandské realistické tradice a trvale inspiruje svou lidskou hodnotou.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-6114502451508011971?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-29557419885336955282007-08-10T13:58:00.000-07:002007-08-10T13:59:44.357-07:001661,domaloval po Govaertu Flinckovi, přitom jej hodně zmenšil a přemaloval.Nejsou zde žádná gesta, ani děj, ale světlo, zdálky lahodné a zblízka žhnoucí.Je to největší symfonie světla a barev, která kdy byla rozehrána, a nemá v malířství obdoby.<br />Jedním z nejvýznamnějších a nejhlubších Rembrandtových děl je Židovská nevěsta z roku 1667.Vžitý název neodpovídá asi námětu.není vyloučeno, že tu jde o biblické postavy nebo o portrét nějakého měšťanského manželského páru.byla vyslovena i domněnka, že dvojice představuje malířova syna Tita a jeho ženu Magdalenu von Loovou.Jisté je, že nádhera zářivých, vibrujících barev činí z tohoto plátna vrcholné umělecké dílo, jakých je v dějinách málo.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-2955741988533695528?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16717480.post-91521792751064625092007-08-10T00:52:00.000-07:002007-08-10T00:57:02.736-07:00A s přibývajícím věkem se měnil, byl nyní geniálnější než se Saskií.<br />Umělcova poslední léta byla o bídě a o nevděčnosti Holanďanů vůči jejich nejlepšímu malíři.Byl jako král a království, které chtěl nastolit, a zestárl po vlastní abdikaci (podnikání).Přesto měl stáří pokojnější než většina ostatních, přeci jen si ho více vážili.V Holandsku malíři patřili vždy někam, ale on byl moc velký génius na to, aby se tam vešel, a podobní lidé se ne vždy společnosti hodí.<br />Rembrandtovu malbu lze těžko zařadit do kategorií.Zpomaluje se v čase, ubývá gest, rozvíjí se volně v prostoru a pro úplné pochopení se musíme do malby vžít a ponořit.<br />Temnosvit znamená rozehrání hry světla a stínů(před ním např. Caravaggio).Rembrandt však střídá tmu a světlo ve vertikálních plánech a řídí se pravidlem přímočarého světla.Později však přechází k malbě, ve které se nám zdá, že paprsky světla se šíří jako oheň, plápolají jako plameny, rozlévají se jako záplava.Je to zcela vymyšlené, niterní světlo.A během posledních 15 let jeho života lze sledovat různý vývoj tohoto světla.<br />Nedlouho před Rembrandtovou smrtí, např. obraz Návrat marnotratného syna, zjevují poslední zákmity tohoto ohně, zjevují slovo starce, který už nemusí chodit za meditujícími židy, jen pronáší svá poselství.<div class="blogger-post-footer"><img width='1' height='1' src='https://blogger.googleusercontent.com/tracker/16717480-9152179275106462509?l=kulturninovinky.blogspot.com' alt='' /></div>makakhttp://www.blogger.com/profile/00805434369510807483noreply@blogger.com