Zahrnování náboženských bratrstev, literátských kůrů a terciářů pod jeden pojem je celkem pochopitelné, i
když se jednalo o tři poněkud odlišné instituce. Pro rozhodnutí, zda určitá organizace patří či nepatří pod pojem
bratrstvo, je ovšem klíčové, jak toto bratrstvo bude vlastně vymezeno, tedy co si pod tímto pojmem
představujeme. Západoevropská historiografie, v níž se zhruba před dvaceti lety oživil zájem o bratrstva, vedla o
náplni tohoto pojmu již řadu diskusí.1) Existují velmi úzká vymezení, do kterých je možné zahrnout jen nejčistší
zbožná bratrstva v pravém slova smyslu, ale také značně široká pojetí, kam se vejde v podstatě jakýkoliv
katolický spolek. Většina těchto pokusů zahrnuje dlouhé časové období, většinou od raného středověku do
současnosti, což vzhledem k vývoji a proměnám církevních společenství v průběhu věků celou situaci
komplikuje.

Obnovená starobylost

- Původ barokních bratrstev v Čechách

V pobělohorských Čechách existovalo množství církevních společenství, pro která se v písemnostech
církevních i světských úřadů užívalo označení bratrstvo, někdy také "zbožné bratrstvo, veleslavné bratrstvo". Ve
druhém zemském jazyce byla nazývána slovem Bruderschaft, případně fromme Bruderschaft, a v latině, jakožto
úředním jazyce katolické církve, nesla pojmenování pia confraternitas, congregatio, confoederatio či sodalitas.
Pod těmito českými, německými a latinskými termíny se ovšem skrývají tři druhy náboženských společenství,
která sdružovala věřící římsko-katolické církve. Především vlastní náboženská bratrstva, ve starší české odborné
literatuře také někdy označovaná jako bratrstva církevní, zádušní či oltářní, v německých studiích pak občas
termínem Devotionsbruderschaften. Vedle nich však výrazem "bratrstvo" nebo některým z jeho cizojazyčných
ekvivalentů mohl být označen také literátský kůr, což nebylo nic jiného než bratrstvo kostelních zpěváků, a dále i
sdružení terciářů, příslušníků tzv. "třetího řádu", existujícího v barokních Čechách především při františkánských
klášterech.

Druhým okruhem problémů jsou otázky související s činností konfraternit a s jejich významem pro život
barokního člověka. Pokusíme se objasnit, co vlastně motivovalo v 17. a 18. století statisíce obyvatel Českého
království, aby se zapisovali do bratrstev, jak takové členství ovlivňovalo jejich životy, ale i v čem všem
spočívala činnost bratrstev a kde na ni konfraternity získávaly prostředky.
Z časového hlediska je kniha vymezena léty 1620-1783. Zahrnuje tedy celé pobělohorské období i s jeho
osvícenským zakončením, které přineslo konec této barokní formy lidové zbožnosti. Vymezení místní pak
zahrnuje České království, které bylo z hlediska církevní správy v uvedeném období rozčleněno do tří diecézí -
do arcidiecéze pražské, diecéze litoměřické a královéhradecké. Mimo to malá část západních Čech, Chebsko,
formálně spadala pod církevní správu sousední diecéze řezenské.

Předložené pojednání je malým pokusem navrátit bratrstvům v obecném historickém vědomí místo, které jim
po právu náleží. Tato kniha vznikla v průběhu prací na katalogu náboženských bratrstev v Čechách v 17. a 18.
století. Z velice široké a obsaž -
né problematiky bylo možné pro ni vybrat jen několik témat, která budou zajímavá i pro širší veřejnost. Účelem
knihy je především poskytnout všem zájemcům o dějiny církve a náboženství v 17. a 18. století základní
informace k existenci více než šesti stovek bratrstev v Čechách. I když databáze, která česká bratrstva eviduje,
láká k obšírnějšímu statistickému zpracování, rozhodl jsem se čtenáře ušetřit záplavy čísel, tabulek a grafů (ty
ostatně budou součástí pojednání, doprovázejícího zmíněný katalog) a raději jim pokud možno přehledně a
srozumitelně vyprávět celý ten dlouhý příběh bratrstev v barokních Čechách. Dočtou se zde tedy o tom, jak tato
společenství vlastně vznikala, jaké druhy bratrstev se tu nacházely, jak zapadají české konfraternity do širšího
evropského rámce a - v závěru knihy - i jaký byl konec barokních bratrstev v Čechách.

Bratrstva byla - stručně řečeno - sdružení věřících, především laiků, vedená duchovním, která se zaměřovala
na nějaký katolický kult (Kristův, mariánský nebo nějakého světce). Měla pevnou organizační strukturu, byla
obdařena větším či menším majetkem a často i odpustkovými privilegii, ve většině případů byla také kanonicky
založena. Účast v nich byla samozřejmě dobrovolná, pro členy z ní plynuly jisté povinnosti, ale současně jim i
něco přinášela. Jednotlivé konfraternity se od sebe lišily především svými kulty, ale také další činností, úrovní
organizovanosti a v neposlední řadě i charakterem členské základny.
Dodnes se u nás zachovala řada památek na bratrstva, která zde existovala v 17. a 18. století - ať již jde o
množství starých tisků v knihovnách nebo o dlouhé řady písemností v archivních regálech. S takovými
pozůstatky a s dalšími památkami na barokní bratrstva se setkává sice hlavně historik, ale dříve nebo později na
bratrstva narazí téměř každý vážnější zájemce o dějiny. Zmínkám o nich se kupříkladu nevyhnou průvodci
ukazující návštěvníkům kostely a kláštery, píše se o nich v regionální historické literatuře, hmotné památky
bývají vystaveny v muzeích. Přesto, že bratrstva byla v barokních stoletích velmi rozšířená a že se tudíž mohlo
dochovat mnoho stop jejich působení, je u nás obecné povědomí o těchto pozoruhodných společenstvích
poměrně slabé. Bratrstva jsou sice obyčejně vnímána jako cosi, co patří k pobělohorskému náboženskému
životu, ale jen málokdo si pod tímto pojmem dokáže představit něco konkrétního, kupř. jakou činnost vlastně
vyvíjela.

Na jaře roku 1783 vydal císař Josef II. dvorský dekret, kte -
rý v Českém království rušil náboženská bratrstva. Došlo k tomu v převratné době josefínských náboženských
reforem, kdy stát v dosud nevídaném měřítku zasáhl do organizace katolické církve v habsburské monarchii a
kdy se pronikavě měnil náboženský život všech věřících. Vedle takových událostí jako zavedení náboženské
tolerance, kterou skončilo více než stopadesátileté období násilné pobělohorské rekatolizace, či vedle rušení
desítek starobylých klášterů, se likvidace bratrstev může jevit jako málo významná a poměrně zanedbatelná
událost. A přece byly v tomto okamžiku odsouzeny k zániku instituce, které se pro statisíce příslušníků několika
generací obyvatel českých zemí staly nedílnou součástí života.
Hned na úvod je třeba zdůraznit, že náboženská bratrstva doby baroka nejsou nijak záhadným fenoménem, že
nešlo o tajné spolky s nějakými zvláštními či tajemnými rituály. Naopak se jednalo o poměrně otevřené a v
podstatě průhledné organizace, které existovaly pod dohledem katolické církve a fungovaly naprosto v duchu
jejího učení. Přesto, nebo spíš právě proto měla bratrstva pro katolíky 17. a 18. století velkou přitažlivost, a to
samozřejmě nejen na území českých zemí, nýbrž v celé katolické Evropě. V pobělohorských Čechách i na
Moravě je najdeme prakticky v každém prostředí - od velkých významných měst až po čistě vesnické farnosti.
Sdružovala někdy jen desítky, častěji však stovky, ale i tisíce lidí, přičemž byla otevřena většině společenských
vrstev - od aristokracie přes nižší šlechtu a měšťany královských i poddanských měst až po poddané vesnické
obyvatelstvo.