Wednesday, January 31, 2007

Rozhodli se svou skupinu
pojmenovat The Doors. Inspirací byly psychedelické memoáry
Aldouse Huxleyho The Doors of Perception (Dveře vnímání); i sám
Huxley ovšem pouze použil citát z Williama Blakea: "If the doors
of perception were cleansed, everything would appear to man as it
truly is, infinite".** Jméno skupiny jasně vypovídalo o jejich
experimentech s drogami (šlo tedy o mazaný komerční tah, daný
vzestupem psychedelické kultury), a Manzarek k tomu podotýká: "V
té době jsme požívali spoustu psychedelických chemikálií, a tak
byly v našich myslích dveře vnímání čisté, takže jsme hudbu
chápali jako jakýsi nástroj, s jehož pomocí se lze stát prorokem
nové církve, církve sebe sama, církve každého člověka coby Boha.
Na tom Doors stáli, na hudbě a výborných Jimových textech."
(Zajímavé je, že Jim s tímhle nápadem přišel poprvé už na UCLA,
kdy navrhl svému spolužákovi Dennisu Jakobovi, aby utvořili duo,
které se bude jmenovat The Doors: Open and Closed.***)
Jim se nastěhoval k Manzarekovi, kde na písních několik týdnů
společně pracovali. Až pak se dali do zkoušení spolu s Rayovými
bratry Rickem a Jimem (na klavír a kytaru). Na bubny a na basu s
nimi hrál kdokoliv, koho právě našli. Pak Manzarek, jenž byl
ctitelem Maharishiho Maheshe Yogi, objevil v losangeleském
meditačním centru Johna Densmora. (Do kursů transcendentální
meditace docházel i Robbie Krieger, takže ze čtyř členů Doors tam
patřili tři - jak se jim podařilo vyjít s Morrisonem, jenž měla
tak odlišnou povahu, je větším tajemstvím než všechno, co
obklopuje Jimovu smrt.)

Tuesday, January 30, 2007

Jim si vzal honorář za koncert a odjel do Venice Beach - kde na
něj o několik měsíců později Manzarek znovu narazil: "Krásný
letní kalifornský den uprostřed srpna, a nejde to po pláži Jim
Morrison? Povídám: ,Hele, kámo, já myslel, žes odjel do New
Yorku,' a on nato: ,No jo, rozhodl jsem se zůstat tady. Bydlel
jsem u kámoše na střeše, a psal jsem písničky.'"
Povídali si o hudbě, pak Manzarek seděl v písku a Morrison mu
zarecitoval svůj text, nazvaný "Moonlight Drive". O mnoho let
později Manzarek řekl: "Když ty verše zpíval - ,Let's swim to the
moon / Let's climb through the tide / Penetrate the evening /
That the city sleeps to hide'* - povídám, že to je ono... Zdálo
se, že kdybychom dali dohromady kapelu, vyděláme milión dolarů."
Nový, vyhublý Jim dokonce i vypadal jako rocková hvězda
(Manzarekovi připomínal Michelangelova Davida), zatímco zemitý,
pilný Manzarek dokonale vyvažoval Morrisonovu divokost ("stačilo,
abych se podíval na Raye, a věděl jsem, že jsem zašel příliš
daleko," přiznal Morrison po letech).

Friday, January 26, 2007

Když jeden člen ze skupiny odešel právě v předvečer koncertu
Ravens, kteří měli dělat předskokany duu Sonny & Cher, zjistil
Manzarek, že má-li dostát podmínkám smlouvy, která mluvila
o šestičlenné skupině, nutně potřebuje jednoho muzikanta.
Z nějakého důvodu jej napadl Jim Morrison. A tak se Jim řádně
objevil na jevišti, přes rameno měl (nezapojenou) kytaru a prostě
tam stál - zády k publiku. Bez ohledu na svou tehdejší
zakřiknutost a (ve skutečnosti) nulový přínos pro kapelu Morrison
později prohlásil, že tento koncert mu "otevřel celý nový svět,
který jsem si předtím neuvědomoval - svobodnou, vzrušující,
neznámou, napínavou krajinu".

Thursday, January 25, 2007

Byl řádně propuštěn o rok dříve a vrátil
se na UCLA, kde pokračoval ve filmovém semináři a poprvé se
setkal s Jimem Morrisonem, který na školu právě začal docházet.
I když byl Manzarek ve škole premiantem, hudby se nevzdal a stále
pravidelně hrál ve skupině Rick and The Ravens po boku obou svých
bratří - Ricka a Jima: "Viděli jsme Rolling Stones a Beatles a
mysleli jsme si - Moment, tihle kluci studují uměleckou školu
jako my! Děláte si srandu? Tihle lidi jsou na prvních stránkách!
Lidi z nich šílí! Vrhají se na ně holky! Nahrávají desky;
vydělávají peníze. To chceme taky!" Skupina nahrála jeden singl u
Aura Records, ten ale zapadl (Ray byl na obalu uveden jako
,Screaming Ray Daniels'!). Hrávali každou páteční a sobotní noc
v klubu v Santa Monice, kterému se říkalo Turkey Join West. Jak
vzpomíná Manzarek, právě tam si Jim Morrison odbyl svůj pódiový
debut: "Byl jsem na škole a tohle bylo jako vedlejší pracovní
poměr... vydělával jsem za noc kolem pětatřiceti dolarů, což bylo
fajn - zaplatilo mi to semináře. Bylo to poprvé, co Jim zpíval
veřejně. Přišla tam celá parta kamarádů z filmové školy UCLA;
v klubu nikdo jiný vlastně nebyl, a tak jsem je pozval na
jeviště. Nahrnulo se tam dvacet kluků a zpívali, skákali a
vyřvávali písničky typu ,Louie, Louie'."

Tuesday, January 23, 2007

Ačkoliv Manzarek studoval na Chicagské univerzitě klasické piáno,
více ho zajímaly bluesové kluby v chicagské South Side. Dokončil
ekonomický seminář na De Paul University, pak se přesunul na UCLA
a začal studovat práva. O dva týdny později ze semináře odešel a
podepsal smlouvu s Western Bank of America, která zahrnovala
manažerský kurs. Po třech měsících Manzarek na bankovnictví
rezignoval a vrátil se na UCLA, aby tam studoval kinematografii.
V prosinci 1961 se otřepával ze zkrachovalého vztahu; vstoupil do
americké armády. Když si uvědomil, jak příšernou chybu udělal,
hrál právě v armádní kapele na Dálném východě. Aby dosáhl
předčasného propuštění, přesvědčil Ray armádního psychiatra, že
je nejspíš homosexuál.

Sunday, January 21, 2007

Raymond Daniel Manzarek se narodil 2. prosince 1939 (nebo možná -
podle biografie, vydané Elektrou - 1942) v Chicagu a od deseti
let se učil hrát na piáno. "První čtyři roky jsem to nenáviděl.
Pak jsem se to naučil a náhle to začala být zábava. Černošskou
hudbu, jak se tomu tehdy říkalo, jsem slyšel poprvé kolem
dvanácti nebo třinácti let, a od té chvíle jsem byl ztracen.
Poslouchal jsem Ala Bensona, Big Bill Hilla - tenkrát dělali
v Chicagu diskžokeje - a můj styl hraní na piáno se změnil. Začal
mne ovlivňovat jazz, naučil jsem se levačkou hrát stride piano* a
bylo mi jasné, že tohle je ono: rytmus! Jazz, blues, rock..."

Saturday, January 20, 2007

Ačkoliv nikdy neměl k hudbě nějaké zvláštní
sklony (neurčitě pomýšlel na to, že by se stal spisovatelem nebo
sociologem), "začal slyšet písničky". Jak později řekl
redaktorovi časopisu Rolling Stone Jerrymu Hopkinsovi, zaplavilo
ho pak hudební vidění: "Slyšel jsem uvnitř hlavy celý koncert,
skupinu a zpěv a publikum. Velké publikum. Těch prvních pět nebo
šest písní, které jsem složil, vzniklo prostým přepisem
fantastického rockového koncertu, který se odehrával v mé hlavě.
A jakmile jsem je složil, musel jsem je i zazpívat."
Zdá se, že všechno, čím se toho léta Jim Morrison živil, bylo LSD
(a bral je i v dalších několika letech, a to v neuvěřitelných
dávkách); z původních 72 kg zhubl na 60 a z oblého obličeje mu
poprvé začaly trčet lícní kosti. A onoho srpna, za nádherného
horkého léta roku 1965, narazil Jim Morrison na někoho, koho znal
už z UCLA: na Raye Manzareka.

Thursday, January 18, 2007

Mezitím se Jim také vystěhoval ze svého bytu a přespával
kdekoliv, kde ho nechali: hlavně na pohovkách a podlahách svých
přátel. To pravděpodobně souviselo s Jimovou touhou na čas
zmizet. Poté, co odešel z univerzity, mu hrozil povolávací
rozkaz. Odstěhoval se do Venice Beach, kde od června do srpna
1965 žil nejprve s Dennisem Jakobem, a pak na střeše skladiště.
Jeho přítel později prohlásil, že Morrison během těchto měsíců
pojídal LSD "jako cukrátka". Kyselinka byla tenkrát ještě legální
a v obchůdcích ve Venice se běžně prodávala u pultu. Jim už léta
kouřil marihuanu a nasával; bylo jasné, že zkusí i LSD, o němž
tenkrát Timothy Leary a Richart Alpert tvrdili, že to je odpověď
úplně na všechno. LSD občas odhalí skryté složky lidské osobnosti
(a to ne vždy ku prospěchu věci); u Jima vyneslo na povrch
neočekávaný talent.

Tuesday, January 16, 2007

To už Jim přerušil veškerou komunikaci se svou rodinou; dokonce
pálil šeky, které mu posílali. Kromě skutečnosti, že otec, velící
letadlové lodi, nebyl uprostřed vietnamské války dobrý pro jeho
image, se zdá, že se mezi nimi vyvinulo i jakési osobní
nepřátelství. V roce 1969 v jednom interview řekl: "Ti nejvíce
milující rodiče a příbuzní vraždí s úsměvem na rtech. Nutí nás
ničit svou opravdovou osobnost; velmi lstivý způsob vraždy..."
Předáváme pacienta do vaší laskavé péče, doktore Freude... (Jak
uvádí Jerry Hopkins, poté, co se Jim proslavil, ho matka
vystopovala po telefonu... on s ní ale odmítl mluvit. A když se
objevila v první řadě na koncertě Doors, Jim jí vyzpíval
oidipovskou část písně "The End" přímo do tváře.)

Sunday, January 14, 2007

V létě 1965

Jim UCLA absolvoval (ale jen taktak, a zdá se, že ze
strany fakulty šlo v podstatě o akt milosrdenství), neobtěžoval
se ale jít na promoci. V tu dobu byl již pryč; zmizel několik dnů
po prvním a zároveň posledním uvedení svého ročníkového filmu,
jenž sklidil extrémně negativní ohlasy od studentů i učitelů.
Film však zůstal Morrisonovou vášní. Později dva dokončil: A
Feast Of Friends s dvěma přáteli z UCLA a Hwy ("o stopaři, který
přijíždí z Přírody do města"). Také udělal propagační filmy pro
"Break On Through" a "The Unknown Soldier" a krátce před svou
smrtí dokončil scénář k filmu The Adept, na němž spolupracoval s
hippie dramatikem Michaelam McClurem.

Saturday, January 13, 2007

Na katedře divadelních umění si Jim jako hlavní předmět zapsal
filmovou techniku. Studoval také chlast a filosofii a - když si
mohl tajně vyrazit do Mexika za děvkama - sex. Ačkoliv se na
prázdniny vracel do rodičovského domu, zůstával tam co možná
nejkratší dobu - a pak tam prostě přestal jezdit úplně. Ne že by
toho v oblasti filmového umění udělal tolik... vyjma povinného
ročníkového filmu. Podle Richarda Blackburna, Morrisonova
kamaráda ze školy, se v něm objevila "dívka, která dělala
striptýz na televizoru, v němž běžela přehlídka nacistických
úderných jednotek, lidé, kteří dělali povyk v kině, když se
přetrhl erotický film, a Jim, který kouřil obrovského jointa a
mocně přitom prděl"! Jim také spolupracoval jako kameraman na
nejméně jednom dalším studentském filmu, který se jmenoval
Patient 411 a byl o prostitutovi, jemuž dává behaviorální
výzkumník elektrické šoky při terapii, inspirované knihou
Mechanický pomeranč. V této době také sepsal své nazory na film
v eseji, která později vyšla jako The Lords: Notes On Vision.

Friday, January 12, 2007

To se mu podařilo v lednu 1964, kdy konečně získal rodičovské
svolení (Přestože už mu bylo více než osmnáct let, stále
potřeboval jistou finanční pomoc). Těsně před nástupem na UCLA
Jim navštívil otce (jenž byl v té době kapitánem) na jeho lodi;
ačkoliv se právě ostříhal (aby taťkovi udělal radost), neměl
vlasy dost krátké, a otec mu je nechal přistřihnout ještě jednou
- tentokrát lodním vojenským holičem.

Tuesday, January 09, 2007

Když rok uběhl, začal Jim chodit na Florida State University -
"hlavně proto, že jsem nedokázal přijít na nic lepšího," uvedl
později. Studoval (kromě jiného) filosofii a davovou psychologii,
z nichž si dozajista odnesl několik triků, které později
používal. Chtěl ale odejít a studovat psychologii na UCLA.*
Nepodařilo se mu však přesvědčit rodiče, a tak se zapsal na na
Floridské státní univerzitě na všechny semináře, které byly
nějakým způsobem spjaty s divadlem. Přesto byl rozhodnut nakonec
se na UCLA dostat

Sunday, January 07, 2007

Myslím, že
kdybych se jich nezbavil, nebyl bych svobodný."
Otec se doma vyskytoval jen velmi zřídka, a i když tam byl,
nevytvořil si s Jimem v podstatě žádný vztah; a Clara jej zkrátka
bez přestání plísnila - kvůli vlasům, kvůli vzhledu a ostatním
obvyklým problémům, které s sebou nese puberta. Jim z domu
utíkal, jak jen mohl, do pochybných barů v centru města, kde se
hrálo blues. Na George Washington High School odmaturoval v roce
1961, přestože si jeho rodiče mysleli, že je líný (měl dobré
známky, aniž by se byl doopravdy snažil). Steve a Clara jej pak
zapsali na floridskou St. Petersburg Junior College a na rok ho
poslali do Clearwateru k prarodičům. Jim rychle zjistil, že
opíjení a vůbec holdování bohémskému životu dědečka a babičku
rozčiluje k nepříčetnosti, a tak se obojímu pomstychtivě oddával.

Saturday, January 06, 2007

Tam bydleli po tři roky, během nichž Jim navštěvoval střední
školu George Washingtona. I když si s poezií pohrával už předtím,
tímto okamžikem počínaje se jí zabýval vážně (Horse Latitudes
napsal právě v tomto období). Bez přestání si zapisoval do řady
deníků a zápisníků. "Když jsem z nějakého pitomého důvodu - nebo
to byl možná moudrý důvod - odešel ze školy, všechny ty zápisníky
jsem vyhodil. Neexistuje nic, co bych teď chtěl víc než právě
tyhle ztracené sešity," řekl později, nicméně připustil: "Možná,
že kdybych je tenkrát nevyhodil, nikdy bych nenapsal nic
originálního, poněvadž v nich byly hlavně věci, které jsem někde
četl nebo slyšel, jako třeba citáty z knížek...

Friday, January 05, 2007

Během tohoto období
Morrison objevil i díla Friedricha Nietzscheho a nalezl
v německém filosofovi hlas, kterému rozuměl a k němuž se mohl
upínat (viz např. oidipovský úsek ve Zrození tragédie).
Ale ani tyto snobské záležitosti nejspíš nepředstavovaly ten
největší vliv, který mladého Morrisona formoval. Jak vzpomínal
v roce 1968: "Vyrůstal jsem s Elvisem Presleyem, Frankem
Avalonem, Fabianem, všema těmahle chlapíkama. Všichni vyjadřovali
postoj ke společnosti; jejich bytí bylo postojem ke společnosti."
Už tehdy se snažil naučit hrát na piáno, ale "neměl jsem dost
kázně, abych u toho vydržel".
Když bylo Jimovi patnáct, rodina se přestěhovala do Washingtonu.

Thursday, January 04, 2007

Ale i když Jim vyrostl jako kočovník, byl oblíbený, měl
atletickou postavu, byl znám svým smyslem pro humor a zálibou
v kanadských žertících. Byl to trochu odvážlivec, trochu rebel, a
lačnil po světě jemu podobných lidí. Četl všechno, na co přišel:
od časopisu Mad po beatniky až po další: Blakea, Kerouaka, Colina
Wilsona, Celina, Sartra, Rimbauda, Aldouse Huxleyho, Ginsberga,
Balzaca, Cocteaua, Joyce... cokoliv, co se namanulo. Na kotouči
jeho gramofonu mohl být stejně dobře Lawrence Ferlinghetti,
recitující svou poezii, jako Elvis Presley.

Monday, January 01, 2007

sloužil v Koreji a nakonec dosáhl až hodnosti
kontradmirála. Jim tedy po většinu času vyrůstal bez otce, a to
je možná klíč k jeho nevyzpytatelné psychice. Ať už proto, že
otce vinil za nedostatečnou péči, nebo prostě proto, že si
ošklivil jeho povolání (otec, který je vysokým důstojníkem
v ozbrojených silách, nebyl v době vietnamské války ničím, čím by
se člověk mohl zrovna chlubit), Jim Morrison v prvních interview
důsledně tvrdil, že oba jeho rodiče jsou mrtví. "Prostě jsem je
do toho nechtěl zatahovat," vysvětlil v roce 1969. "Myslím, že to
mělo být spíš něco jako vtip - když si chcete osobní detaily
opravdu zjistit, je to naprosto jednoduché..."