fantazie

dává ohromný prostor fantazii, neobvyklým básnickým obrazům
pracuje na základě asociace ⇒ jeho básnické obrazy se vymykají logice a racionálnímu přístupu
pokud má báseň v poetismu rým je využito asonance (shoda samohlásek na konci veršů bez ohledu na souhlásky)
snaží se být apolitický
snaží se připravit člověka na život v moderní společnosti

¬¬Proletářská poezie

Jindřich Hořejší, Josef Hora, Jaroslav Seifert

Poetismus
byl proklamován na půdě Devětsilu
divadlo: Voskovec a Werich
Karel Teige, Vladislav Vančura, Jiří Wolker, Konstantin Biebel, Jaroslav Seifert
Toyen: malířka; uznávaná ve Francii
Vítězslav Nezval vytvořil hlavní koncepci básnictví
je to umění života, je uměním žít a užívat
vliv na něj měl G. Apollinaire
hledá inspiraci v technickém pokroku, v exotice, cestování, cirkusových a pouťových zábavách, v grotesce, v ruchu velkoměsta, v naivním umění
ovlivňoval i jazz
vyjadřují v básni své myšlenky jak přijdou na mysl, neplatí konvence ani pravidla

Česká meziválečná poezie

během 1. svět. války zde doznívá vitalismus a civilismus
pro 20. léta je typické proletářské umění
myšlenka, že socialistická revoluce osvobodí lidi od materialistických starostí a budou mít čas na kulturu a umění
nenávist k válce a boj proti sociálnímu útlaku a vykořisťování
proletářská poezie byla určena především k recitaci
představitel Jiří Wolker
uveřejnil teoretickou stať Proletářské umění r. 1922
pro S.K.Neumanna znamená proletářská poezie jednu z vývojových etap jeho tvorby

Surrealismus

– vyjadřuje něco co je nad realitou (podvědomí, fantazie); jedna představa vyvolává druhou – volné řazení představ (automatický text); v roce 1934 byl tento směr založen V. Nezvalem a v roce 1938 byl rozpuštěn, protože nás ohrožovalo Německo a básníci chtěli zpět do reality a mluvit o skutečnosti; autor manifestu Andre Breton

Reflexivní a duchovní lyrika – lyrika reagující na podněty světa, myšlenky života a smrti, mýtické symboly; snaží se zvýraznit krásy života dokud to jde; představitelé: Halas, Holan, Rejnek, Hrubín

Další směr – nemá název, říká se mu intimní lyrika; vznikl za války, ovlivněn existencionálním viděním světa; představitelé: Orten, Kolář

Poetismus

– umění žít a užívat (umění života); velký vliv na něj měl Giom Apollinaire; nevyjadřuje žádné politické myšlenky, snaží se připravit lidi na nový život v nové společnosti; výrazové prostředky: myšlenky jsou vyjadřovány jak přijdou, žádné konvence a pravidla, velký prostor má fantazie, neobvyklé básnické obrazy, pracuje se na základě asociace (básnické obrazy se vymykají logice), nemá pravidelný rým (asonance – shoda samohlásek na konci veršů bez ohledu na souhlásky); náměty: technický pokrok, ruch velkoměsta, exotika, cestování, cirkusové a pouťové zábavy, filmová groteska, jazz; představitelé: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert

ČESKÉ MEZIVÁLEČNÉ DIVADLO A POEZIE

Vitalismus – opojení z kouzla života, největším darem je rodina, příroda a sám život
Civilismus – vyjadřuje opojení moderní technikou
Nově směry:
Proletářská poezie – objevuje se ve 20. letech; celým svým životem je s touto poezií spojen Jiří Wolker; vyjadřuje myšlenku, že svět bude přeměněn k lepšímu díky revoluci; společná je nenávist k válce a boj proti sociálnímu útlaku a vykořisťování; představitelé: Josef Hora, Jindřich Hořejší, Jaroslav Seifert

I když

normální tanec vycházel spíše z přirozeného smyslu tanečníků pro rytmus a z napodobování zkušenějších, bylo třeba se zkušenějším tancům již v antickém Řecku učit. Pro náboženské slavnosti, divadelní představení a další oficiální příležitosti se taneční vystoupení s celým chórem pečlivě nastudovalo a i pro soukromníky existovali učitelé tance, jejichž najímání doporučuje také Platón.
A závěrem připomenu jednu zajímavost z historie. Po rozhodujícím vítězství Řeků nad Peršany v bitvě u Salaminy bylo uspořádáno oslavné procesí. V čele chóru, zpívajícího vítěznou píseň, tančil nahý patnáctiletý chlapec, vybraný pořadateli pro svůj půvab a pohybové schopnosti. Tento chlapec nebyl nikdo jiný než pozdější dramatik Sofoklés.

Tančící hetéry

se samy doprovázely hrou na kastaněty, využívaly tanečních pohybů k tomu, aby ukázaly mužům své hezké nohy. Na jedné nádobě zobrazená hetéra se dokonce úplně svlékla, v obou zvednutých rukách drží velké číše naplněné vínem, třetí si postavila na hlavu a tančí tak, aby ani z jedné z nádob nevyšplíchla víno na zem. Podobné akrobatické kousky provozovali i tančící mladíci. Na další nádobě uvidíme jednoho z nich, jak balancuje nádobou s vínem na chodidle ohnuté nohy. Někteří tanečníci a tanečnice – či spíše akrobaté – tančí v rytmu hudby po rukách.

V běžném

lidském životě se tančilo při oslavách narození dítěte, při svatbě, při pohřebních obřadech, na banketech a lidových slavnostech. Desátý den po narození dítěte se konala noční slavnost s tancem žen, v době svatby se tančilo a zpívalo přede dveřmi ložnice novomanželů. Hostina byla beze zpěvu a tance v podstatě nepředstavitelná. K obveselení a potěše účastníků vystupovali profesionálové, ale ke konci hostiny už se hodovníci, povzbuzení vínem, pouštěli do tance a zpěvu sami. Mnohdy vydržela běžná nálada rozjařeným účastníkům symposia i na cestu domů a hudební a taneční produkce pokračovaly i v athénských ulicích.

Aristofanés

ve verších své komedie Vosy velmi přesně popisuje nejtypičtější tanec komedií – kordax. Patřily k němu poskoky a kopání nohama. Komický charakter ještě zdůrazňovaly odpovídající masky na obličejích, výrazně vystupující břicha tanečníků a mezi nohama zavěšené kožené fally. Také satyrské hry měly svůj speciální tanec nazývaný sikinnis. Spočíval v poskocích na jedné noze. charakteristické bylo ohnutí rukou v pravém úhlu k pažím.

tance

Další skupina tanců je spojena s divadlem. Řečtí básníci a dramatici bývali někdy nazýváni orchéstai – tanečníci (kruhová plocha řeckého divadla, kde vystupuje chór, se nazývá orchestra, tedy „taneční parket“). Chór během divadelního představení nejen zpíval, ale i tančil a nejsou výjimečné ani sólové tance hlavních hrdinů – herců. Již v některých Aischylových dramatech byla taneční složka téměř stejně významná jako herecká, ještí větší prostor pro tanec poskytovala komedie a nejvýznamnější roli hrál tanec v satyrských hrách.

mainada

Partnery tanečnicím – mainadám – jsou satyři a siléni. Obstarávají hlavní hudební doprovod, ale sami se také tanci nevyhýbají. Na jedné číši, pod jejíž malbu se podepsal malíř Duris, vidíme dva satyry, tančící nad vinnou číší. Jeden z nich se snaží uchopit držadlo číše prsty své pravé nohy, druhý se nad nádobu nebezpečně naklání. Několik dalších maleb s výjevy z dionýsovského okruhu nás seznamuje s jiným druhem tance. Tanečníci při něm vyskakují do výšky s pažemi vysoko nad hlavou a pevně sepnutými prsty rukou. Muži i ženy jsou oblečeni v orientálních oděvech – v jakýchsi kalhotových kombinézách s těsnými dlouhými rukávy, se špičatými čepicemi na hlavách.

Zahalení

rukou není v tomto případě náhodné. Prohlédneme-li si totiž pozorně některé z malovaných váz, znázorňují účastnice dionýsovských slavností, zjistíme, že mnohé mainady tančí v chitónech s dlouhými širokými rukávy, které jsou na koncích sešity. Tvar rukávů tak připomíná ptačí křídla a nejen to, někdy se dokonce zdá, že se ženy vznášejí nad zemí, jak se malíř zřejmě snažil vystihnout symbolický význam tance.
S kultem Dionýsa jsou spojeny i mnohem divočejší tance, při nichž se tančící rychle pohybují v rytmu kastanět, bubínků a činelů; v rukách zapálené pochodně, měchy vína nebo thyrsos (hůl s jedlovou šiškou a vinnými nebo břečťanovými listy na konci), vlasy poletují kolem obličeje, ve tváři extatické vytržení, tak asi vypadaly v dávných dobách athénské ženy, které se na několik hodin odpoutávaly od etických norem a zásad a měnily se v bytosti zcela ovládané svými vášněmi.

Jiné

řadové tance se uplatňovaly v mysterijních svatyních, zvláště v kultu Démétér a ve funerálních obřadech. Náboženský význam měly nepochybně i tance v pláštích, které zachycují četné terakotové složky. Stěží si dovedeme představit, jaké taneční prvky asi mohly provádět ženy, zahalené od hlavy až po paty do širokých, bohatě zřasených plášťů, v nichž měly zabalené i ruce. Zřejmě se jednalo o tance klidné a vážné, protože rychlejší pohyb byl v takovém oblečení téměř vyloučen.

řecko

Tanečníci ve zbroji podle pověsti chránili život novorozenci Diovi, když řinčením zbraní přehlušili jeho dětský pláč. Diův otec Kronos totiž ve strachu o vládu nad světem všechny svoje děti hned po narození polykal a jediného Dia zachránila matky bohyně Rhéa před záhubou tím, že ho před Kronem ukryla. Tance se zbraněmi mají různé varianty – při některých se tlouklo o sebe dvěma menšími štíty jako činely, při jiných meči o štíty, tanec mohl napodobovat souboj, který končil odnášením padlého jako ve skutečném boji.
K řadovým tancům patřil takzvaný jeřábí tanec, kterým oslavoval Théseus se svými druhy vítězství nad krétským Minotaurem. Pod vedením prvního jeřába se řada chlapců a dívek držících se za ruce pohybovala tanečními kroky směrem k oltáři s posvátnými rohy, na kterém stála starodávní kultovní socha Afrodity. Chlapci při tanci zpívali hymnus na oslavu bohyně a všichni tančící máváním paží napodobovali let jeřába. Tajuplnou atmosféru takových vystoupení ještě zvyšovala skutečnost, že se tančilo za noci, při svitu pochodní. Původně prý takovou řadu tanečníků volila dcera krétského krále Minoa Ariadné, která se zamilovala do Thésea a pomohla mu zabít Minotaura a zachránit tak sebe i ostatní athénské mladíky a dívky z krétského zajetí. Klikatost a spletitost chodeb královského paláce v krétském Knossu, nazývaného labyrint, připomínala složitá křivka, po níž se řada tanečníků pohybovala.

tanec

Původ tance byl odvozován od bohů, teprve od nich se jako dar Múz dostává k lidskému pokolení. Mezi řeckými bohy a bohyněmi bychom stěží našli některého, který se nikdy neoddával tanci. I přísná Athéna si zatančila po vítězství nad Giganty vítězný tanec válečníků, nejvyšší bůh a vládce Zeus se čas od času zvedl ze svého trůnu a zatančil si společně s mladšími božstvy. Zvláště ovšem holdují tanci Grácie, Múzy, Hóry a Dionýsos se svými společníky. Ti, kteří nejlépe tancem uctívají bohy, ti budou nejlepší ve válce – říká Sókratés, když hovoří o speciálních válečnických tancích. Tance se zbraněmi jsou prastarého původu. Zbraně mají samy o sobě ochranný význam, jak to dokládají četné miniaturní sekery, štíty či hroty kopí, sloužící jako amulety. Jejich hluk zahání zlé duchy, tanec se zbraněmi je navíc určitou formou výcviku, která zvyšuje obratnost bojovníka.

tanec

I tanec, stejně jako hudba, přispívá k dosažení ideálního rytmu a souladu v lidském životě a jednání, takže Xenofón přirovnává uspořádání a chod dokonalému domu k rytmickým pohybům tanečníků.
V antických literárních pramenech se uvádí téměř 200 druhů tanců nebo tanečních pohybů, označovaných buď geografickými názvy podle oblastí, ve kterých byly provozovány, nebo podle pro ně charakteristických pohybů a gest, případně podle předmětů – atributů, které se při jejich provádění držely. Antický tanec není většinou párový - v tom smyslu, že by se při něm dva partneři drželi jako při současných tancích klasických. Má podobu buď skupinových řadových tanců, nebo individuálních vystoupení jednotlivců.

ŘECKÁ KULTURA

T A N E C
V Řecku byl tanec pod ochranou múzy Terpsichoré a v jistém smyslu má blízko ke gymnastickému, při hudbě provozovanému cvičení. Platón zdůrazňuje význam tance pro získání fyzické síly a utužení zdraví, také některé lékařské školy ho doporučovaly pro „pročištění a osvěžení“ lidského organismu. Sókratés požaduje, aby se mu dávala přednost před sportováním, protože, jak říká, při tanci je v pohybu celé tělo, které tak má možnost se rovnoměrně rozvíjet, zatímco při sportu, zvláště specializovaném, dochází spíše k deformacím a přílišné vyvinutosti některých svalových partií na úkor jiných.

Quintus

Horatius Flaccus – Satiry, Ódy, O umění básnickém
Publius Ovidius Naso – Lásky, Listy heroin, Umění milovat, Proměny, Kalendář
amfiteátr Kolosseum pro gladiátorské hry
římské náměstí = fórum
veřejné lázně = thermy, např. Caracallovy
Titův oblouk – po porážce židovského povstání, Traianův sloup, sloup Marca Aurelia
červená reliéfní keramika, terra sigillata
Pozdní císařství
novoplatonismus – nejvyšší cíl: splynutí lidské duše s božstvím
patristika - nauka o církevních Otcích (patres)
Hieronymus (sv. Jeroným) – překlad St. a Nového zákona do latiny = Vulgata

Principát

Filón z Alexandrie – filozof, psal řecky, výklad judaismu
stoicismu – názor o rovnosti všech lidí
Lucius Anneaus Seneca – vychovatel Nerona; spisy Dopisy Luciliovi a O duševním klidu
Marcus Aurelius – filozof na trůně, Hovory k sobě
Titus Livius – dějepisec, 142 knih o dějinách Říma
Cornelius Tacitus – Letopisy (Annales) + Historiae
Plútarchós – životopisy předních řec+řím osobností; Souběžné životopisy (srovnání)
Klaudios Ptolemaios – vytvořil geocentrickou soustavu, výklad k mapě světa
Publius Vergilius Maro – nejvýznamnější epik; epos Aeneas, Bucolia (Zpěvy pastýřské) + Georgica (Zpěvy rolnické)

Helénistická doba

vzájemný vliv, prolínání s jinými kulturami
Zenón z Kypru – filozof, mravní dokonalost
Epikúros – škola Zahrada v Athénách, Žij skrytě!
Eukleidés – matematik
Archimédés ze Syrákús – MatFyz, obrana města
Erastothénés – zeměpis, mapa světa, zjistil velikost Zeměkoule
Polybios z Megalopole – dějepisectví, dějiny Indie, Babylonie a Egypta
nová attická komedie – Menandros z Athén: témata z každodenního života (0 politika),
např. Škarohlíd
ŘÍM
Republika
návaznost na řeckou vzdělanost a kulturu + její další rozvoj
písmo od Řeků – přizpůsobeno = latinka
vlastní soustava číslic (I,V,X,L,C,D,M)
elekticismus – myšlenky různých filozofů spojovány
Marcus Tullius Cicero – řečník, obhájce na soudech, řeči proti Catallinovi, M. Antoniovi
vytvořil teorii řečnického umění: O řečníkovi, Brutus
G.J.Caesar – Zápisky o válce galské, Zápisky o válce občanské
zákony 12 desek – římské právo (z roku 450 př.)
Titus Maccius Plautus – náměty z řeckých předloh + římské zvyklosti a představy:
hry např.: Komedie o hrnci (vliv na Moliéra), Chlubný voják, Psedolus
architektura – vliv Etrusků (valená klenba) a Řeků (sloup)
akvadukty – vodovody s pitnou vodou; kloaky – odvodňovací kanály (cloaca maxima)
viadukty – kamenné mosty; silnice mezi městy (např. via Appia) slážděné, přesun vojsk